Cesta 13 - Vesnice

Díval se do malebného údolí. Malou vesnici na svahu obklopovaly stráně s pastvinami z jedné strany a husté lesy na straně druhé. Zjistil si o ní vše. V této oblasti to byla jediná. Z původních osmi zůstala sama obydlená.

Přičítali to příliš drsným podmínkám pro život. 

Monitorování vesnice probíhalo jen sporadicky. Po té, co zůstali obyvatelé jen tady, záznamy prořídly ještě více. Kvůli klesajícímu počtu obyvatel byla vesnice označena jako vymírající. 

Nebyl rád, že sem musí. Neměl vesnice rád, i když tato mu zas tak příšerná nepřipadala. Pocházel z velké prosperující vesnice, kde se rodilo mnoho dětí, obklopené rovinami s plodnými poli. Každý věděl, že zůstat může jen určitý počet dětí. Soupeřivost byla velká. Dokonce i v rodinách mezi dětmi.

Byl ze čtyř dětí. Sestry byly malé, i jeho bratr byl mladší. O rok, přesto ho už ve dvanácti letech přerostl. Silnější, šikovnější a hlavně to s lidmi uměl. To, že tím, kdo zůstane, bude jeho bratr a ne on, dával najevo jeho otec i bratr. Připadal si jako nepotřebné závaží. 

Až když ho ve městě vybrali do učení na správce, dostal jeho život nějaký rozměr. Teď mu  správcovství sebrali. Stal se jen poslíčkem, nadbytečným člověkem. A navíc ho vyslali sem. Prý lidem z vesnic více rozumí. Netroufal si úkol odmítnout. A co taky dělat ve městě? Mohl si užívat jako ostatní, ale to mu nestačilo. 

Překonal nevolnost, kterou mu v žaludku vyvolal pohled na vesnici a vyrazil úzkou pěšinou.

---

Vesničané si jej se zájmem prohlíželi. Bylo to dobré znamení, nebo zlé? Úkol, který ho sem přivedl, byl nezvyklý. Přivézt zpět do města dívku s dítětem. Správcovství, kterému se učil tak dlouho nevyžadovalo komunikaci s lidmi. Vlastně ho učili jak se jí vyhnout. Netušil jak to má udělat. To jeho bratr věděl jak mluvit s lidmi, jak je přesvědčit, aby dělali, to co on chce. 

Hledal, koho by se na dívku zeptal. Všichni však uhnuli zrakem, když se na ně podíval. To mu vzalo odvahu.

Až na jednoho staříka. Seděl na staré rozvrzané houpací židli a pomalu si strkal do pusy zelené lístky, které bral z otlučené misky. Zuby měl od lístků zelené. 

Než se jej stačil zeptat, stařík si odplivl a zeptal se sám.

„Kdo jsi a koho tu hledáš?“   Nakřáplý hlas nezněl nepřátelsky. Vřelé přivítání to však nebylo. 

„Jsem David.“ Začal. Rozhodl se, že nepoužije historku o tom, že pochází ze vzdálené vesnice. Určitě o městě věděli od dívky. Doufal, že když bude upřímný od začátku, vyslyší jeho nabídku. Už měl připraveno mnoho důvodů, proč by se měla vrátit. „Jsem z města a hledám dívku, které odtud také přišla.“

Stařík se zamračil. Vstal a kolébavou chůzí přešel k Davidovi. Mávl rukou k jednomu ze stavení a zahuhlal. „Pojď se mnou.“

---

Místnost byla malá a tmavá, tak jak si místnosti vesnických stavení pamatoval. Vlastně se mu zdála ještě menší a tmavší. Ve městě byly pokoje prostorné, plné oken, elektroniky, věcí zpříjemňujících život. Tady byla jen prostá postel z hrubě otesaných trámů a místo skříní těžká truhla. 

U stolu, postaveném pod oknem, seděla starší žena. V ruce měla látku a jehlu. Šila něco malého. Připomněla mu jeho babičku. Nemohla pořádně chodit, ruce měla zkřivené a rozpíchané, přesto odmítala odpočívat. K ní si chodíval vylévat své srdce a ona jediná jej utěšovala. Říkala, že on se svým životem může udělat nejvíc. Stačí jen poznat, co je důležité, i když to někdy trvá déle. Někdy o jejích slovech přemýšlel. Zda je pochopil správně. A vždy přemýšlel o tom, co dělá a co se děje kolem, zda mu neuniká něco podstatného. 

„Je z města, hledá Leu.“ Zabručel stařík, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Žena byla mladší, než jeho babička. Zjistil to, když vzhlédla a narovnala se. Kolem očí měla o mnoho méně vrásek. V rozešitém plátnu poznal dětskou košilku.

„Já… My… Máme o ní starost.“ Vysoukal ze sebe.

Žena jen přikývla a pokračovala v šití. Po chvíli znovu vzhlédla. 

„Ano, čekala jsem, že se někdo objeví.“  Prohlížela si Davida kritickým pohledem. Nervózně pod jejím pohledem přešlápl z nohy na nohu. Jeho sebejistota, kterou získal pobytem ve městě, a složením správcovských zkoušek se ve vesnici pomalu hroutila. 

Měl na sobě běžné oblečení vesničanů i tak bylo o mnoho lepší, než zažloutlé ženiny šaty. I košilka, kterou šila, vypadala, že je ze zbytků staré košile.  

„Vypadáš jako obyčejný kluk. Pocházíš z města, nebo vesnice?“

Nečekal, že se bude vyptávat. To on měl zjišťovat, kde je dívka.

„Z vesnice, to není důležité, chtěl bych mluvit s Leou.“

„Nesnášel jsi život ve vesnici, že?“ Usmála se.

Jen otevřel překvapením pusu.

„Bude to těžké, ale pokus si představit, že jsi dívka a vesnický život máš rád. Odvedou tě od rodiny a než se naděješ, máš dítě. Místo obvyklého způsobu, místo manžela, rodiny jen dítě. Oplodní tě proti tvé vůli. Jsi sám a jediná blízká bytost je dítě. To má před sebou skvělý pohodlný život ve městě, plný blahobytu, bez starostí. Tak pohodlný, že ho to nebude motivovat? 

Co když se ti bude zdát život ve městě prázdný a pro dítě budeš chtít něco jiného?  Život sice tvrdší, plný práce a někdy i útrap. Avšak v prostředí, kde jsou lidé, kteří tě mají rádi, a víš, že budou mít rádi i tvé dítě?“

David sebou ošil. Všechny argumenty, které měl připraveny, převrátila naruby.

„Přesto bych s ní chtěl mluvit.“ Nedal se.

Vzdychla. 

„Naše vesnice je malá, poklidná. Když ji budou lidé z města chtít odvést násilím, tak nic nezmůžeme.

Když bude chtít jít sama, bránit ji nebudeme.“

---

Louka, kam jej žena poslala, byla nakrátko spasená od koz. Trsy dlouhé trávy, která kozám nechutnala, stály v ostrůvcích, které tvořily nepravidelné obrazce.

Kousek od stáda běhala drobotina. Deset dětí od malých batolat k asi osmiletým dětem. U nich viděl několik postav dospělých. Dvě ženy. Jedna z nich mu připadala povědomá. Chovala na rukou malé dítě. 

Byla to Marta, kterou poznal v podzemní budově. Druhá byla korpulentní žena, kterou neznal. Lea tu nebyla.

„Ahoj Davide. Poslali tebe?“ Přivítala jej Marta.

Usmál se. Byl rád, že jedná s někým známým. Měl pro ni slabost i proto, že Marta z vesnice nepocházela. 

„Jo, a co tu děláš ty?“ Bylo mu to záhadou. Jak to, že není ve městě?

Marta mu do rukou dala kojence. Vrtěl se mu v náručí. Měl co dělat, aby mu dítě neupadlo.

„No tak Gabi, nezlob strejdu.“ Smála se Marta, i druhá žen se přidala. Nakonec smíchu podlehl i David. Gabiho ručka mu začala jezdit po tváři. Zkoumala nos i uši, a kdyby nezavřel oči, prstíky by skončily i tam. Když jej za ruku chytil, zjistil, že je měkká a zranitelná jako zbytek jeho těla. Přesto mu dítě věřilo, že ho neupustí. Smálo se, šermovalo rukama i nohama. V tu chvíli chtěl být malým dítětem jako je on.

„Tohle je Fany, stará se ve vesnici o malé děti.“ Představila druhou ženu Marta. Ta si raději dítě od Davida vzala. V jejím náručí se dítě uklidnilo. Marta mezitím usměrňovala ostatní děti.

---

Dali se s Martou do řeči.

„Je tu málo dětí. Je tu hodně drsný kraj a život je tu tvrdý.“ Poznamenala.

„Ano, bývalo tu několik vesnic a zůstala jediná. Je daleko od ostatních.“

„Není tu labyrint.“ 

„Je, jen jej nepoužívají.“ Nebylo mu příjemné vzpomínat na labyrint. „Tak jak jej nemusí používat i jiné vesnice.“ Řekl trochu ostřeji, než chtěl.

Marta se na něj překvapeně podívala. „Jsi si jistý, že je to pravda? Nedonutilo by město znovu jej používat, kdyby dětí bylo hodně?“ 

„Ne to by…“

„Víš, proč se v budovách nerodí víc dětí? “

Zaváhal. O budovách věděl vše. I tuto informaci. „V jídle jsou látky, které nedovolí ženám otěhotnět.“

Marta přikývla. Netušil, jak se to dověděla.

„To samé provádí labyrint. Tam se vyberou děti, které město potřebuje. Nechá projít jen tolik, aby lidí ve vesnici bylo stále stejně.“

Zavrtěl hlavou. Nechtěl to přijmout. Nikdy o tom, že by město přinutilo vesnice používat labyrint jako zkoušku dospělosti, neslyšel.

---

Marta jej zavedla dál za vesnici. V sadu stál Gabriel a Lea se skupinou větších děti okolo. Lea dětem něco vykládala a ukazovala přitom na stromy. 

Gabriel se na Martu usmál, když je uviděl. Opustil skupinku a přešel k nim. Vypadal šťastně, i Marta se rozzářila, když ji vzal za ruku. 

„Chtělo by to knihy. Hodně toho zapomněli. Před několika generacemi zemřel jejich učitel bez nástupce. Mají chuť se učit, budovat.“

Potom se podíval zvědavě na Davida. 

„Ty nejsi z vesnice?“

Marta mu Davida představila. Znal jej jen z Martina vyprávění. Nad Davidovým úkolem jen pokýval zamyšleně hlavou.

„Co tu na chvíli zůstat, než se vrátíš do města?“

Přikývl, stejně nevěděl, jak Leu přesvědčit. Viděl její zářivé oči a šťastnou tvář, když učila děti. Toto nikdy na lidech z města neviděl.  

Když zjistil, že malý veselý Gabi je Leiným dítětem, nedokázal najít argument, jakým by mohl dívku přesvědčit. 

---

Byl to už skoro měsíc, kdy přišel do vesnice. Pomáhal Lee s učením dětí. Sblížil se s ní a i ostatní z vesnice se na něj přestali dívat podezíravě. 

Musel to však udělat. Od doby, kdy o tom Marta promluvila, mu to vrtalo hlavou. Donutilo by město vesnice vrátit se k tradici labyrintů?

Jediné jak to mohl zjistit, byl informační automat. Nejbližší byl v labyrintu. 

Vydal se na cestu. Lee nechal vzkaz, že se vrátí druhý den.

---

Cesta k labyrintu byla kratší, než si vzpomínal. Možná se mu jen tehdy nechtělo a nyní spěchal, aby byl brzo zpátky.

Vyhledávání chvíli trvalo. Zjistil, několik vesnic, ve kterých labyrint nefungoval. Všechny byly v místech, kde vesnice měli málo obyvatel, nebo se vylidnily úplně. 

To ještě nemuselo nic znamenat. Vyhledal si vesnice, kde se přerušila činnost labyrintu. I těch našel několik. I tam se k jeho překvapení počet obyvatel snížil. A po znovunastolení tradice se počet pomalu vyrovnal s předchozí hodnotou. 

Davidovi se udělalo nevolno. Mohli lidé z města způsobit ve vesnicích nějakou katastrofu? Nebo vypustit nemoc, otrávit vodu? Po tom, co věděl o správcování budov, si byl jistý, že prostředky na to mají.  

Vstal, že se vrátí do vesnice. Vzal za kliku východu. Dveře se neotevřely. Zalomcoval s nimi. Zkusil je otevřít elektronicky. Nic nepomohlo. Když je podíval do informačního automatu zjistil, že byly zablokovány z centra ve městě.