Cesta 12 - Lea

Cítila teplo tělíčka ležícího vedle ní. Jen občasné zavrnění a tiché oddychování ji ujišťovalo o jeho spánku. Byl celým jejím životem, i když byl na světě jen několik týdnů. Ještě jednou se na něj podívala. 

Přiblížila svou tvář k jeho a ucítila zašimrání hebkých chloupků i závan jeho vůně. Jemné a sladké. Zavrtěl sebou, malé pěstičky se otevřely a zase zavřely. 

Otočila se na bok a snažila se usnout. Myšlenky ji však nenechaly usnout. Svůj život považovala za prostý a šťastný. Až do chvíle, než se ocitla zde, v překrásném městě plném zábavy, radostí, věcí nutných k životu, nebo jen k potěšení. 

Život tu byl jednodušší a lehčí, než ve vesnici, ze které pocházela. Nebyl však šťastnější. Ne pro ni. Chyběla jí rodina a blízcí lidé. 

Nikdo se k lidem z vesnic nechoval špatně. Mohli se účastnit zábav, užívat každé části města. Obyvatelé města byli laskaví. Vždy s nimi však mluvili jako s malými dětmi. Lea měla pocit, že jsou pro ně jen oblíbenými domácími mazlíčky. Mají je rádi, ale nejsou pro ně partnery. Čím víc poznávala život ve městě, tím víc jí připadal prázdnější. 

Obyvatelé města si sami říkali správci. Lea odmítala na ně myslet jako na správce. Ne v tom smyslu, jaké to slovo má. Hráli si s životy lidí mimo město, jako by to ani lidé nebyli, byli pro ně jen další zdroj zábavy. 

Nejhorší bylo to, jak zneužili jejího těla. Nerozuměla tomu úplně. Pochopila, že ona jen odnosila dítě vytvořené uměle. Správcové namíchali geny dítěte tak aby bylo chytré, krásné a zdravé. Tak jí to říkali. Správci se dožívali vysokého věku, užívali si radostí a zábavy. Někteří se věnovali umění, jiní vědě. Děti však nemívali. K tomu jim sloužily dívky z vesnic, které dovedou z labyrintů při zkoušce dospělosti.  

Čím dál víc vzpomínala na matku a bratra. Oba byli přesvědčeni, že ona ve zkoušce obstojí, projde labyrintem plným úkolů hladce bez jediného zaváhání. 

Nerada na ten den vzpomínala. Byl plný napětí, strachu a očekávání. Hned jak vstoupila do labyrintu, se jí srdce rozběhlo jako o závod. Postupně se však zklidňovala. První zkoušky byly lehké. Početní úkol a pak několik dovedností na sílu a mrštnost. Při jednom z úkolů ji madlo cvičebního nástroje zranilo. Bylo to jen píchnutí, jako od hmyzu, ale rozladilo jí to. Teď si byla jistá, že to nebyla náhoda. Vzali ji kapku krve, tak jako mnohokrát tady. Když zjistili, že je zdravá a vhodná pro rození dětí, další úkoly byly schválně těžké tak, aby je nemohla zvládnout. 

Trvalo dlouho, než si to uvědomila, teď si však byla jistá. Přesto dítě, které leželo vedle ní, považovala za svoje, bylo to její dítě, vzešlo z jejího lůna a jako každá matka chtěla pro něj to nejlepší. A tady jeho budoucnost neviděla. Ne tu šťastnou. 

Chtěla z něj mít syna plného síly odhodlání, ale i vášně a soucitu. Nechtěla aby ji a ostatní lidi mimo město považoval za své hračky. Chtěla, aby si vážil života svého i ostatních. 

Bylo to dlouhé a těžké rozhodování. Přemýšlela nad tím celé dny i noci. Uživí se, když odtud odejde? Přijmou ji v nějaké z vesnic? Možná ne, ale bratr ani matka by ji neodmítli. Pomůžou jí, tím si byla jistá. Kdyby se něco stalo jí, tak se o malého postarají. 

Teď jen zbývalo rozhodnout kdy. Chtěla vyrazit co nejdříve.

---  

Bylo k nevíře, kolik věcí nashromáždila, když pro jejich získání stačilo jen si vybrat. Ze začátku si pořizovala každou věc, kterou uviděla u někoho jiného. Později si začala vybírat. 

Tentokrát šla k automatu cíleně. Kdyby byla sama, dokázala by se o sebe postarat. Nechtěla však riskovat s dítětem. Nakonec vybrala nosítko pro dítě, batoh a jídlo na pár dní. Váhala nad dalšími věcmi, ale pak je zavrhla. Nechtěla mít s tímto světem nic společného. Jen co vyjde z města, zapomene na něj. Bude žít tak, jak jí to matka učila, jak byla zvyklá od mládí. Tvrdou prací, ale spokojeně uprostřed přírody.

Napsala jen pár řádků na rozloučení. Vykradla se z budovy nad ránem. Věděla, že by ji nikdo nezdržoval. Možná by se podivili, kam s dítětem a věcmi v batohu jde. Nechtěla odpovídat na otázky, ani se cítit provinile před jejich pohledy. 

Poznala tolik z vymožeností města, že lehce našla dopravní prostředek k výtahům mířícím ven z města. Lidé z města je používali, jen když byl čas zkoušky, k dopravě do labyrintu. 
Malý spal. V nosítku se mu líbilo a pohyb ho ukolébal. Naposledy se zadívala na město a vstoupila do výtahu.

---

Vstoupili do pokoje po několika zaklepáních, když se nikdo neozýval. Lein bratr byl nedočkavý. Neviděl ji tak dlouho. Po všem, co podnikl, aby ji našel, nechtěl čekat ani chvíli. 

Marta, která znala Leu jen z vyprávění byla taky zvědavá. Vešla do pokoje za Gabrielem, který mezitím pobíhal po pokoji. Nahlédl do koupelny, zoufale hledal svou sestru v každém koutě.

Hned si všimla, že je v pokoji něco v nepořádku. Byla tu spousta věcí, všechny na jednom místě. Jako by se v nich někdo vybíral. Na stole pak uviděla vzkaz. 

„Gabrieli?“ Zavolala na něj, aby zastavila jeho horečnaté pobíhání.

„Myslím, že jdeme pozdě.“ Ukázala mu vzkaz. 

---

Seděl zaraženě nad vzkazem. 

„Má víc odvahy, než kdokoli jiný.“ Zašeptal nakonec. Podíval se na Martu se směsicí pocitů ve tváři.

Odrážel se mu na ní smutek, pýcha nad Leiným činem i obavy o její život.

„Píše, že se výtahem vrací domů. Když si pospíšíme, tak jí doženeme.“ Usmála se Marta. 

---

Opustili budovy, parky plné dětí a matek. Vydali se k výtahům směřujícím ven z města.

„Bylo to tam divné.“ Prohodila Marta. 

„Jo. Je divné takto rodit a vychovávat děti. Pořád nechápu, proč to dělají.“

„Třeba nemohou mít děti.“

„Tak proč je nevychovávají. Ten, kdo touží po dětech, je má u sebe, snaží se mu dát to nejlepší ze sebe.“

Na to odpověď neměla.  Vzpomínala na život ve městě. Nepřipouštěla si starosti, dělala jen to, co chtěla. Jako by na starosti neměla čas, než přišel Gabriel a vše ji připomněl.

Gabriel si byl jistý, že pozná výtah, který ho sem dostal. Když se však k nim dostali, pro to, aby se rozjeli, museli navolit cílové místo. Řízení výtahu jim nabízelo jen změť písmen a čísel.

---

Bylo příjemné stát uprostřed lesa a vdechovat vlhký vzduch okořeněný vůní pryskyřice, hub a lesní půdy. Stromy tu rostly blízko sebe a krajina kolem byla kopcovitá. Výtah ji nezavezl na místo, kde se nacházela vesnice, ve které se narodila.

Nepoznávala krajinu, ale i některé ze stromů a rostlin jí byly neznámé. Přesto měla dobrý pocit volnosti. Malý konečně usnul. Ve městě mu dali jméno Oktávius. Vůbec se jí nelíbilo. Chtěla si chlapečka pojmenovat po svém. Nemohla si však vybrat. Jedno věděla, bude to jméno, které běžně používali v její vesnici.

Vydala se po pěšině, která vedla kolem. Podívala se zpátky na dveře, kterými vyšla ven. Vůbec se nepodobaly dveřím z města, byly železné a rezavé, vypadaly nepoužívaně a staře.

Byla to poslední šance si to rozmyslet, než se ztratí v lesích. Nebyla si jistá, že najde cestu zpátky.
Chůze úzkou nerovnou pěšinkou ji vyčerpávala. Rychle odvykla namáhavému životu vesničanů. Šla však dál. Cesta se klikatila po kopcích v lese, někde kamenitá, jinde pokrytá jehličím a protkaná sukovitými kořeny stromů. Větve stromů zasahovaly do cesty, musela dávat pozor, aby chlapce nešvihly.  

---

Šla už několik hodin a cesta se zdála pořád stejná. Začala pochybovat, že někam vede. Přemýšlela, jestli není vychozená jen kopyty lesních zvířat a neskončí někde uprostřed lesa.

Chlapec byl unavený po jízdě výtahem, která se mu nelíbila. Celou dobu hlasitě protestoval a byl rozmrzelý ještě, když dojeli. Po nakrmení a přebalení se trochu uklidnil. Čerstvý vzduch a kolébání její chůze jej pak uspaly. 

Teď se začal probouzet. Nikdy nespal tak dlouho, věděla, že bude mít hlad. Na malé mýtince se posadila na spadlý kmen stromu, který protínal i pěšinku. Zem byla porostlá světlezeleným kapradím a vonělo to zde po houbách. Nejprve se najedla sama.  Cítila únavu v nohou i v zádech, jak nesla malého a zásoby. 

Do setmění bylo ještě několik hodin. Nebyla si jistá kolik. V přítmí lesa, odkud neviděla slunce, těžko odhadovala denní dobu. Položila batoh i chlapce do trávy. Protáhla si záda a prošla po mýtince. Našla jahody i několik jedlých hub. Večer, jestli nedojde k lidskému obydlí, si je opeče na ohni. 

Nakrmila chlapce a chvíli si s ním hrála. Uprostřed lesa vypadal nezvykle spokojený. Brumlal si v jejím náručí a zvědavýma očkama pozoroval stromy.

Usnula ani nevěděla jak. Zdály se jí zmatené sny, ve kterých ji honili lidé z města správců s nehybnými tvářemi bez emocí. Křičeli na ni, že jim má vrátit to, co jí nepatří. Klopýtala ulicemi města a chlapce svírala v náručí. K lidem, kteří ji pronásledovali, se přidaly stroje. Jejich kovové údy ji tahaly za šaty a vydávaly vrzavé skučení. Zatímco na ni stroje dorážely, kolem se shromáždily zástupy lidí. Šli krokem a bylo jich každým okamžikem více. Všichni měli stejnou, netečnou tvář. Sborově na ni volali, ať jim vydá chlapce. Stroje ji obklíčily ze všech stran. Cítila, jak se jí zmocňují. Podívala se na své ruce a se zděšením zjistila, že dítě je pryč. Její náruč byla zoufale prázdná.

S křikem se vzbudila. Čelo měla orosené potem a celé hořelo. Tělo se jí třáslo zimnicí. Ještě jednou vykřikla, když zjistila, že chlapec v jejím náručí opravdu není. O chvíli později se trochu uklidnila. Chlapec spal spokojeně po jejím boku. 

Chvíli pozorovala jeho klidné oddychování. Byl v pořádku. Úlevou se rozplakala. 

---

Okolí se zdálo tmavší, začalo se stmívat. Za chvíli padne rosa a ochladí se. Raději posbírala věci, dala chlapce do nosítka a vyrazila. Když ho zvedala, třásly se jí nohy. Cítila, jak ji rozpaluje horečka. Rozhodla se dojít co nejdříve do civilizace. 

Stezka nebyla pohodlná. Zakopávala za vyčnívající kořeny a kameny. V některých místech si musela pomáhat i rukama, když byla příliš příkrá. 

---

Opřela se o strom, aby ulevila unaveným nohám a zádům. Malý se opět začal vrtět. Modlila se, ať není nemocný. Sáhla mu na čelo. Pod její rozpálenou rukou byla jeho pokožka studená. Oddechla si a přinutila se pokračovat.  

Netušila j dlouho šla. Terén se jí zdál trochu mírnější. Chlapec sebou mlel a začal nespokojeně kňourat. Nepomohlo ani jídlo. Když se rozkřičel naplno, vyčerpáním si znovu sedla. Zabalila se do všeho oblečení, které měla. Houpala chlapce v náručí. Nebyl k utišení. 

Když se unavil křikem a usnul, sama na chvíli zavřela oči.

---

Marta napojila na informační automat čip od Davida. Když ho poznala, netušila o městě správců nic. Přemýšlela, zda je pořád v budově, o kterou se staral a ze které Marta pocházela, nebo se vrátil do města. Měla pocit, že je jiný, než lidé z města. Možná proto si vybral správcování v podzemních budovách.

V automatu se objevilo několik vzkazů od Davida. O tom jak opravují podzemní budovu. Poslední vzkaz byl trochu podivný. 

„Našli deník, který psal bývalý správce. Zjistili, že správce měl dceru se ženou z budovy. A ví, že jsi to ty. Zaujalo je to. Myslí si, že můžeš být lepší, než dívky z vesnic.“

Víc tam toho nebylo. Myslí ji proběhl osud Lei, její nedobrovolné těhotenství. Zatoužila hned opustit město.  Ze všech světů se jí tento zdál nejhorší. Zastesklo se jí po prostém životě v podzemním městě. Ale už nikdy to nebude takové. Ne, když ví, co je venku.

Napsala Davidovi zprávu. Chtěla vědět, zda se dá poznat, kam jel poslední výtah. 

---

Na odpověď čekali celou noc. Střídavě si podívali o životě a zkoušeli zjistit, co znamenají symboly na volbě směru výtahu.

Gabriel byl vynikající společník. Přemýšlel o svém životě a volbách, které jej směřovaly až sem, tak jako ona. Oba si vzájemnou společnost užívali. 

David nakonec napsal a poradil jim, co udělat. Okamžitě vyrazili. 

---

Les, do kterého je zavezl výtah, vypadal divočeji, než znali z okolí vesnic. Gabriel se bezradně díval po okolí. Hustými větvemi stromů začalo prosvítat ranní slunce.

„Najdeme ji.“ Řekla Marta a vzala Gabrielovu ruku. Stiskla ji na potvrzení svých slov. 

Nejistě se na ni usmál a společně vyrazili.

Našli pouze úzkou stezku, která vedla hustým lesem. Vydali se po ní. Když na mýtině našli uválené kapradí a zbytky rozdrobených sucharů z města jejich naděje se zvětšila.

---

Šli dál. Další stopy po lidech na pěšině nenašli.

„Je silná, ona to dokáže.“ Utěšoval se Gabriel. „Je zvyklá chodit po lese.“ 

Stmívalo se, když se les rozestoupil a před nimi se ukázalo údolí s nízkými staveními. Rozeběhli se, už byli tak blízko. 

Vesničané je zvědavě přivítali. Ptali se, odkud jsou a kam jedou. Gabriel jim řekl ze které je vesnice.

Řekl, že odtud je i Marta. Dívali se divně na jejich městské oblečení, ale přikývli.

„Hledám svou sestru.  Je s dítětem. Jmenuje se Lea.“ 

Jeden z vesničanů je zavedl do malého ze stavení. 

„Našli jsme ji v lese s dítětem v náručí.“ Přivedl je do pokoje, kde v kolébce spalo dítě a na posteli ležela mladá dívka. Gabriel se k ní sklonil a pohladil ji po vlasech.

„Je to ona,“ Řekl mezi vzlyky.

„Bude v pořádku, horečku se nám podařilo zahnat.“ Řekl vesničan. „A dítě je také v pořádku.“

Lea otevřela oči. Když poznala nad sebou svého bratra, zašeptala. 

„Gabriel, budu mu říkat Gabriel.“ Usmála se na něj.