Cesta 11 - Správci

Bylo těžké znovu vstoupit do labyrintu. Úzkost, kterou pocítil v místnosti bez oken, jej málem ochromila.  Slíbil si to. I své matce. Pokusí se zjistit, vše o labyrintu a co se stalo s jeho sestrou.

Jeho odhodlání se vstupem do prostor labyrintu kleslo. Nechtěl se však vzdát. 

Kroky se v temných chodbách rozléhaly. Světla zde nefungovaly a baterka, kterou měl v ruce, osvětlovala jen část podlahy a stěny. 

Bylo to pár let, kdy tudy Gabriel šel naposledy. Tehdy doufal, že je to poprvé a naposledy. Byl jen vystrašené děcko, které chtělo domů.  Postupoval osvětlenými chodbami a plnil úkoly, které mu byly zadány. První byly vědomostní a logické. Další na fyzičku. Když splnil úkol, otevřely se další dveře a on postoupil dál.  

Nyní, jako dospělý sem šel dobrovolně. Byla tu tma a dveře, které vedly dál, byly zavřené. Zabral za madlo. Dveře povolily a otevřely se. 

Nepotřeboval projít labyrintem, hledal, kam mizí děti, které úkoly nesplní. Nikdo to nevěděl. I teď, když labyrint nefungoval, tu musí být tajné dveře, chodby, cokoli. 

Nejasně si vzpomínal na trasu, kterou prošel. Uviděl dveře u automatu, dveře do dalšího kola. Stoupl si k nim a baterkou svítil po stěnách. 

Šedivé betonové zdi byly přerušovány plastovými a kovovými částmi. Jedna plastová část byla odchlíplá od stěny, jako napůl stažená roleta. 

Chvíli trvalo, než se mu podařilo roletu odstranit nakolik, aby se dostal na kliku dveří, které byly pod ní. Naštěstí chodba, do které se dostal, byla osvětlená. Tady vše fungovalo. Šel pomalu dál. Místnost, do které vedla chodba, byla plná monitorů a židlí. Když se k nim přiblížil, ožily. Ukazovaly jen tmavé místnosti labyrintu. Na protější straně byly dveře výtahu. Nic jiného nenašel. 

Váhal jen chvíli. Třesoucí rukou výtah přivolal. Váhavě do něj vstoupil. Musel se přemáhat. Když byl naposledy v podzemí, myslel, že to nepřežije. Klaustrofobické pocity se jej zmocňovaly už teď.

„Jen se podívám co je dole a vrátím se.“ Šeptal sám pro sebe. Zavřel oči a nechal se unášet výtahem.
Zhluboka dýchal, zvedal se mu žaludek, vyvolával to pocit nadlehčení, jak výtah padal dolů. Pak to přestalo. Nezastavil však, jen změnil směr a místo dolů jel rovně. 

Gabriel překvapeně otevřel oči. Pocit nejistoty to však nezmenšilo. Litoval, že se odhodlal výtah použít. Měl zůstat na povrchu. To, že zemře, matce dceru nevrátí. Jen bude truchlit ještě kvůli němu. Modlil se jen, ať je to rychlé. Děsil se toho, že uvízne v této malé místnůstce. 
Výtah jel trýznivě dlouho. Byl na pokraji šílenství, když zastavil. 

---

Roztřeseným krokem vystoupil. Jako by nemohl uvěřit, že tu jízdu přežil. Když jej ovanul vlhký vítr, chtělo se mu smát i brečet zároveň. Podlomily se mu nohy. Až po chvíli začínal vnímat kde je. 
Byla noc, vše kolem se halilo do stínů, jen světla v údolí byla jasná.  Byla jiná, než světla hvězd, presto byla krásná. Před ním se rozkládalo město, které žilo i teď v noci. Světla se pohybovala s dopravními prostředky, někde jich bylo málo, jinde se soustředila pohromadě. Tak jako v parku, který se rozléhal před ním. Zněla z něj krásná podmaňující hudba. Jemnější a čistější, než znal z vesnických slavností. Viděl hloučky lidí, jak posedávají na lavičkách a dekách na trávníku. 

Kdysi slyšel legendu o nebi, kde lidé žijí v blaženosti a radovánkách. Výjev v parku s kulisou krásného města v pozadí mu tu legendu připomněl. Vybral si povolání učitele, věřil, že o světě zná vše základní. Před pár měsíci by se vysmál někomu, kdo by vykládal o podzemních městech a představu obrovského města plného vysokých budov, techniky a parků by označil jako šílenou. Nyní měl pocit, že neví nic. Svět nebyl tím, za co ho měl. Byl větší krásnější i hrozivější. Jak by tady mohl najít sestru, kterou neviděl několik let? 

---

Přiblížil se ke skupině lidí v parku. Nechtěl, aby ho spatřili. Bylo to snadné, v parku byly husté keře seřezané do různých tvarů, které ho kryly. Hudba na chvíli přestala hrát. Uslyšel potlesk a někdo mluvil. Neslyšel slova, byl příliš daleko. Blížili se k němu po pískem vysypané pěšině dva lidé. Rychle zapadl za další keř. 

Pod nohami ucítil listí. Uklouzl, za keřem byla řeka. Jen tak tak se udržel na břehu. Nemohl se hnout, aniž by se prozradil. 

„Zahradní slavnosti jsou nejhezčí.“ Uslyšel měkký ženský hlas. „Krásná hudba uprostřed přírody. Má to své kouzlo.“

„Mám raději koncertní síň, má lepší akustiku.“ Odpověděl jí trochu otrávený hlas starší ženy. „Je tu zima od řeky.“

„Ty máš dnes náladu. Děje se něco?“

„Ne, jen…  To ta holka. Je jiná, tak mladá. Měla by být v Severní čtvrti s ostatními dětmi. Chodí do knihovny každý den. Učí se, snaží. Má v sobě zájem, ne jako naši mladí. Ti se chtějí jen bavit.“

„Divíš se jim? Nic je netlačí, na učení mají celý život. Proč si neužívat.“

„Taky jsem tak přemýšlela, ale ona… Má v sobě nějaké nutkání, které ji posouvá dál. Proti ní jako bychom všichni stáli na místě. Jako by pořád něco hledala. Měla by si užívat život jako my, je teď jednou z nás, tak proč to nedělá?“

„Nech to být, prostě si musí zvyknout.“ 

---

Uslyšel zvonivý smích a kroky odcházející dvojice. Při slovech ženy si vzpomněl na Martu. I on z ní měl stejné pocity. Musela to být ona. 

Usmál se při vzpomínce, kdy ji poprvé potkal. Slabá holka, skoro ještě dítě, která neušla ani kilometr, při pohledu na oblohu měla závratě a neuměla pořádně číst. Cítil, že se role obrátily. To ona znala větší kus světa, uměla zacházet s přístroji a díky své houževnatosti, nebo tvrdohlavosti vydržela u tréninku a i její fyzická kondice byla výborná.

Počkal, až se lidé rozejdou. Následoval poslední z nich do města. Nasedli do kapslí, které se vznesly a odnesly je do různých směrů.

Mezi budovami pak hledal knihovnu. Město nepřipomínalo nic, co znal. Materiály, rostliny i vzduch. Vše vypadalo, vonělo jinak. Byl ztracen víc než v hlubokém lese. Nakonec jen bezcílně bloumal prázdnými ulicemi.

---

Unavený si sedl ke zdi budovy. Ramenem tak aktivoval elektronickou mapu. 

„Hledáte cestu?“ Příjemné zabarvení elektronického hlasu jej pobídlo k dotazům.  

„Chci do knihovny.“

„Chcete seznam knih, které si můžete stáhnout, nebo hledáte budovu?“

Gabriel se otázce zasmál. 

„Chci budovu. Nevím kde je ani jak se tam dostat.“ Řekl trochu trpce. Netušil jak by mu stroj mohl poradit.

„Chcete pokyny, jak se dostat do knihovny, stáhnout, přečíst, nebo vytisknout?“

„No… Vytisknout.“

---

Dál to bylo snadné. Mapka, kterou dostal, byla jednoduchá. Kreslívali podobné při plánování cest do jiných vesnic. Jen místo luk a lesů zde byly budovy. 

Ke knihovně se dostal s rozedněním. 

Když uviděl postavu před budovou ani nedoufal, že je to Marta. Když však zavolal její jméno, otočila se.

---

Zavedla jej do svého bytu. Byl v jedné z vysokých budov. Měl výhled do parku a byl rozlehlejší, než celý dům ve vesnici. 

Nespustil z ní oči. Jen se díval, jak se změnila. Byla z ní sebevědomá žena. Oči jí zářily, když mluvila o svém životě ve městě. 

„Koncerty, galerie, knihovny. Nevím, co dělat dříve. Jsem tady už… Půl roku?“ Řekla trochu udiveně.

„Asi už ano. Nemohu se toho nabažit.“ Pak se zarazila. 

„Nic neříkáš.“

„Nepustila jsi mě ke slovu.“ Usmál se na ni.

„Jak ses sem dostal? Co tu vůbec děláš? Ví o tobě někdo? Musíme o tobě někomu říct, postarají se o tebe.“

„Počkej, počkej. Tak za prvé, výtahem z labyrintu.“ Marta na to jen přikývla.

„Hledám svou sestru. A vlastně co se stalo všem dětem, které neuspěly ve zkoušce v labyrintu. A nechci, aby o mně někdo věděl právě kvůli tomu, co tu dělám.“

Marta vypadala jako by se právě probudila ze snu.

„Já… To jsem si neuvědomila.“ Vypadala provinile. „Nechala jsem se unést. Je tu… Je tu všechno o čem jsem snila. Knihovny, lidé, kteří umějí vyrábět a spravovat věci.“ Raději zmlkla, připadala si, jako by vše co řekla, byly jen chabé výmluvy.

„Jsem rád, že jsi tu. Jak to, že nejsi v podzemním městě?“

Vyprávěla mu o správcích, kteří se starali o budovu.

„Budovu teď opravují. Mají pravidlo, že lidé v podzemních městech nevědí o správcích. Avšak minulí správci se prozradili. Proto je celá budova teď výjimkou. Trénují zdejší lidi, aby uměli udržovat a spravovat budovu a její zdroje.“

„Pořád nevím, proč vše tají. Proč s námi nechtějí mít nic společného? Co dělají s našimi dětmi? Připadá mi to jako by si s námi hráli. Záměrně oddělovali naše světy od toho jejich. Něco tu nebude v pořádku.“

Gabriel chodil rozčileně po místnosti. Vypadal jinak, než ho znala. Elegantní šaty z automatu jeho vypracované postavě slušely. Měl v sobě něco, co marně hledala u zdejších lidí. Byla to odhodlanost, divokost, kterou získal v přírodě ve které žil? Bylo to i tím, jak s ní mluvil. Nebyla pro něj malá holka, která si umanula něco udělat. Bral ji jako rovnocenného partnera.

Uvědomila si však i něco jiného.  Oddala se pohodlnému životu, nevnímala to, na co poukazoval Gabriel. Lidé, místo, vše se jí zdálo ideální. Byl to svět, jaký si vysnila. Na první pohled. Podruhé se již nepodívala. Nekladla si otázky jako Gabriel. 

„Nejsou tu děti.“ Přerušila Gabrielův proslov. 

„Co?“

„Za dobu co jsem tady, jsem nepotkala ani jedno dítě. Vlastně ani nikoho mého věku.“

Jen se na ni udiveně díval. Unaveně si sedla.

„Uvědomila jsem si to až teď.“ Cítila se provinile. Užívala si, zatímco svět zůstal takový jako předtím, jen byl daleko.  Odešla ze svého světa, aby zjistila jak opravit automaty a jejich svět už neměl hlad. Opustila je, nechala je napospas lidem, o kterých věděla tak málo.

„Ne, jsou tu děti, nebo mladí. Vyslechl jsem jeden rozhovor. Mluvili o mladých v Severní části. Tam bych začal.“

Marta zkusila vyhledat Severní čtvrť v informačním automatu. Ten však vytrvale trval na tom, že nic takového nezná.

„To nevadí. Severní čtvrť může být jen na severu.“ 

Marta zavrtěla hlavou. „Možná, ale toto město je tak veliké. Hledali bychom to týdny.“

„Ještě máme druhou možnost. Počkat, až bude doba labyrintu. Přivedou nové děti." Navrhl Gabriel. 

„Určitě ti, co neprojdou testy končí zde. Přemýšlel jsem o tom dlouho. A není to jen touha aby má sestra byla stále naživu.“  

Z jeho hlasu byl slyšet smutek. Mrzelo jí to, udělala by cokoli, aby mu pomohla. Nevěděla však jak. 

„Čip!“ Zvolala najednou. Začala se chaoticky přebírat ve věcech. Otevírala skříně, vyhazovala věci.

„Nechápu, že toho tu mám tolik. V podzemním městě jsem měla snad jen dvoje šaty.“

Zastavila se a vídala se kolem sebe na rozházené věci.

„Dal mi ho David, správce naší budovy. Ten čip, dal mi ho, než jsem se vydala zpátky do budovy.“ 

Otevřela další skříň. Z ní vytáhla batoh, který si sebou donesla, když do města přišla. Její jediné věci z dřívějšího života se vešli do tohoto malého zavazadla. Zahrabala v něm a vítězoslavně vytáhla čip.

Ukázal se jim plán města. Bylo ohraničené horami na jedné straně a mořem na straně druhé. 
Když zadali Severní část, ukázala se jim oblast podél pobřeží.

„Moc na sever to není.“ Konstatoval Gabriel.

„Možná to kdysi bylo na sever. Než se město rozrostlo dál.“ Ukázala Marta na mapu. Na sever od oblasti mapa města vypadala jinak. Vypadalo to jako obrovské budovy. Rozlehlé krychle se ani trochu se nepodobaly elegantní výškové budově, ve které právě byli.

„Možná jsou to továrny. Automaty na věci, hydroponické zahrady.“ Navrhla Marta.

Gabrielovi se to moc nelíbilo. Dělali tu vše jinak. Způsoby svého lidu měl raději. Až na labyrint. 

---

Najít trasu k Severní části nebylo těžké.  Trvalo jim to půl dne, než tam došli. Využívali posuvné chodníky. Panely, které se začaly posunovat, když na ně stoupli. Mohli využít i jiné prostředky, Gabriel to odmítl.

Martě se létající kapsle, které ji dopravili na každé místo ve městě, líbily. Využívala je často. Nemohla se nabažit pohledu na město z výšky. Provoz ve městě byl hustý. Kapsle létaly různými směry.

Rozvážely obyvatele města na společenské i zábavní akce. 

Dole v ulicích bylo prázdno. Vylidněné ulice dávaly městu úplně jiný rozměr. Život a pohyb viděli jen, když zvedli hlavy. Jako by se jim nad hlavami vznášel obrovský včelí roj. 

„Je to trochu děsivé, jako město duchů. Znám jednu vesnici, prázdnou. Už nikdo neví proč. Jestli se odstěhovali jinam, nebo se tam něco stalo… Tady je to podobné.“ Poznamenal Gabriel.

Pobřeží obklopovaly parky plné bavících se lidí. Vyhnuli se jim a šli až za parkovacími portály, ve kterých byly uloženy kapsle. K severu se písečné pláže změnily na skalnaté útesy.

Severní čtvrť byla obehnána bloky budov.  Proluka mezi domy, kterou našli, vypadala nevyužívaná, jako vše dole ve městě. 

---

S dychtivým očekáváním vešli dovnitř. 

Našli další oblast podobnou parku. Byla plná mladých lidí a dětí. 

Vmísili se mezi ně. Všichni vypadali spokojeně. Slyšeli smích, křik a dětské hádky. Nic, co by sem nepatřilo. Sedli si na jednu z laviček a pozorovali okolní dění. 

Po chvíli k nim přiběhla udýchaná dívka, jen o pár let mladší, než Marta. Pozorovala hru, ze které na chvíli odešla. Napila se vody z fontánky u lavičky a znovu se zapojila do hry. Dřív, než se Marta rozhoupala a začala se vyptávat. 

„Jak zjistíme, jestli tu jsou děti z vesnic?“ Zašeptala Gabrielovi.

„Jsou tu.“ Odpověděl. Ukázal na jednu z mladých žen s dítětem v náručí. „Ta je z naší vesnice.“

---

Vypadala zmateně, když Gabriela spatřila. 

„Aleno? Jsi to ty?“ Oslovil ji. 

Rozhlédla se kolem sebe, jako by hledala, koho oslovil. Potom se nepatrně usmála. Gabriel ji vzal za ruku a odvedl k jedné z laviček. 

„Jen se chci dovědět, kde je má sestra. Co se tu děje? Proč jsi tu?“

Zavrtěla hlavou.

„Neprošla jsem labyrintem. Jedna úloha… Byla divná, nikdy jsem takové příklady neviděla. Ani ty bys je nevyřešil. Pak už jen… Jako bych usnula. Vzbudila jsem se tady.“

Nevypadala utrápeně, přesto z ní necítili spokojenost.

„Máš se tu dobře? Chybí ti něco?“ Zeptala se Marta.

Alena se usmála. „Je tu jednodušší život. Starám se tu o děti. Jen… Chybí mi domov.“ 

„Neviděla jsi tu Leu, mou sestru? Nevíš, jestli je v pořádku?“

„Je v mateřském centru. Bude mít dítě.“ 

„Je vdaná? Bude mít rodinu?“ Gabriel vypadal potěšeně. „Vždy chtěla velkou rodinu. Moje malá sestřička.“

„Ne.“ Vzdychla Alena. „Tady to chodí jinak. Byla jsem těhotná, když jsem se probrala. Říkají tomu umělé oplodnění. “ 

„Ale můžete odejít.“ Zeptala se zaraženě Marta.

„Asi ano, ale kam? Do vesnice, která nás zavrhla? Opustit dítě, které jsme porodili? Není to špatný život.“