Cesta 10 - Patra

PATRA Pavel byl posledním ze zakladatelů Spojených pater. Tehdy, před lety, uzavřeli se správci Dohodu. Kolik už to bylo let? Víc, než čtyřicet. Tehdy byl mladý, plný ideálů. 

On a ostatní, kteří byli při tom, něco v jejich společnosti znamenali. Jejich svět se hnul kupředu. Mladí neznali krušné chvíle před Dohodou. Chtěli více a více. Nerespektovali úsilí se kterým bylo vše vybudováno. I když všichni znali historii Spojených pater, proč vznikly, jakoby to byla minulost někoho jiného.

---

Dohoda byla jasná. Správci se nebudou vměšovat do jejich záležitostí a oni na druhou stranu nebudou pořádat výpravy za hranice města.

Bylo toho více. Odběr výrobků se nesměl zvyšovat, území města mělo zůstat stejné.
A teď po všech těch letech, kdy o správcích neslyšeli se tu objevila ta holka. Říkal jim to, varoval je. Stavba tunelů byla jedním z porušení dohody.

Varovná slova vynesl již několikrát. 

Když se jejich město rozšířilo do oblastí, kde byly výrobní stroje a hydroponické zahrady. 

Když zvyšovali odběr výrobků a jídla.

Přehlasovali ho, nenechali si poradit. Ani jednou se správci neobjevili. Byl za hlupáka a starého blázna. Až teď, když se objevila ona vzpomněli si na něj. Chtěli vědět, zda je od správců a proč je tady ve městě.

---

Chodila po místnosti, kam ji zavřeli, sem a tam. Nic nenapovídalo, že není odtud. Patřila však ke správcům?

Měla podivně upravené vlasy, ale která mladá holka ne? Jen detaily prozrazovaly, že není odtud. Přízvuk, neznalost některých věcí a chybějící tetování na předloktí, které zavedli jako identifikaci.
Podle něj poznávali na co má člověk právo, kolik výrobků si může objednat přes automaty. Dívka jej neměla.

Barmance se zdála dívka moc mladá na to aby navštěvovala tak pozdě v noci tyto místnosti. Když chtěla zkontrolovat dívčin věk, zjistila, že její předloktí je bez tetování.

---

Muž, který vešel k ní do místnosti byl starý. Marta odhadovala jeho věk podobný její babičce. Díval se na ni zvídavě i s obavami. Ostatní se k ní chovali jako k nezbedné holce, která provedla nějakou vylomeninu. V chování tohoto muže bylo něco jiného. Znamenala pro něj hrozbu.

"Jmenuji se Pavel. Jsem poslední z těch, kteří podepisovali se správci Dohodu." Začal.

Marta mlčela. Netušila nic o žádné dohodě. A věděla, že současný správce o ní taky nic neví. Nechtěla nijak podvádět avšak rozhodla se muži zatím neříkat, že ke správcům nepatří.

"Nevěděli jsme, že někdo přijde. Nedali jste nám vědět." Pokračoval. Cítil se divně před dívkou, která byla ještě dítě. Může být vůbec správce tak mladý?

"Ten tunel." Řekla Marta. Dřív než se Pavel doví, že není správce, chtěla zjistit co nejvíce. "Způsobil zřícení stěn v patrech nad vámi. Poškodilo to budovu."

Bylo to horší, než čekal. Neodvolávala se na Dohodu, přešla přímo k problémům. Slyšeli otřesy a někteří je i přisuzovali jejich činnosti. Proto jejich práce na tunelech na několik dní ustala. Když se správci neozvali hned, jejich pozornost ustoupila. Ve vládě převládal názor, že správci již dávno opustili budovu. Jedni to považovali za znamení, že Dohoda neplatí a mohou se rozrůst do dalších pater. Měl to být další krok. On s tím nesouhlasil, tak jako s ostatními opatřeními, které nebyly v souladu s dohodou.

"Vím, že tunely stavíte ve vašich patrech, ale ovlivňuje to celou budovu." Pokračovala dívka.

V tom do místnosti vešla mladší dvojice. Přes bílé overaly měli tmavomodré pásky. Muž a žena vypadali přísně. Přistoupili k Pavlovi a šeptem s ním mluvili.

"Ukážeme jí, co jsme vybudovali. Musí uznat, že potřebujeme víc místa, víc výrobků."

"Ale..." Pavel chtěl protestovat. Nebrali vážně historii o které se učili. Dohoda pro ně nic neznamenala.

"Dohoda měla důvod. Chránila hlavně nás!"

"Nerozhodujete o tom." Mladá žena byla sebevědomá. Tak jako všichni mladí. Vychovali je tak. Dostali to nejlepší, vzdělání, dobré jídlo. Byli nadějí pro celé Spojené patra. Měli vše a chtěli více a to byl problém. Nemuseli řešit problémy, tak jako jejich generace, která se zasloužila o vznik této společnosti a základy jejího fungování.

Lidé, kteří vystřídali Pavla se jí líbili. Byli mladí, veselí a energičtí. Nadšení z toho, co dělali.
Provedli ji celým prostorem Spojených pater. Tak nazvali své podzemní město. Udělalo na ni dojem. Jak rozlehlostí, tak zařízením. Bylo tu živo.

Obytné místnosti, které znala ze svého světa, tvořily střed města.

Byly tu malé útulné restaurace. Zábavní podniky, kde se lidé bavili. V další části byly školy, které ji tam, kde vyrostla chyběly, herny pro děti. Dál od středu byly obytné místnosti. Vše bylo zajímavě vybavené a lidé vypadali spokojeně.

Nebyli tolik zaměřeni na fyzickou zdatnost, jako ve vesnicích. Jejich způsob života však nebyl zahálčivý, byli zvyklí pracovat.

Pak ji zavedli do obrovských místností, které dříve fungovali jako výrobní haly a hydroponické zahrady. I teď tak fungovaly, jen je obsluhovali obyvatelé Spojených pater. S pomocí strojů uměli vyrábět věci, opravovat automaty. Nebyli závislí jen na tom, co jim budova poskytne. Chlubili se tím, co vybudovali. Nechtěla však vidět jen to, na co byli pyšní.

Když se začala vyptávat na peníze a chudobu o které ji říkala žena, kterou potkala jako první, jejich odpovědi už nebyly tak sebejisté.

Poznala zahradu, do které ji zavedli. Byla blízko tržiště. Dvojice se rozplývala nad tím, jak rostliny rostou. Ukazovali jednotlivé druhy, poukazovali na jejich výživovou hodnotu. Začali živě diskutovat se ženou, která měla zahradu na starosti. Zabrali se do detailů. Marta většinou nevěděla o čem mluví. Čísla a údaje. Byli zaujati sami sebou. Oslněni svým úspěchem. Na chvíli si jí přestali všímat. 
Využila toho.

---

Tržiště bylo plné lidí. Proplétali se mezi stánky, hlučeli, dohadovali se mezi sebou. Nebyla to klidná spokojenost, kterou viděla v centru. Viděla lidi rozčílené, zklamané i veselé.
Kličkovala mezi nimi. Občas zaslechla úryvek rozhovoru, jindy se zastavila u stánku. Dívala se jak lidé nakupují. Prodávalo se tu vše. Jídlo ze zahrad i automatů, opravené i předělané stroje a roboti. Obnošené a přešité šaty.

"Hezké šaty." Zvolal za ní jeden ze stánkařů. "Co za ně? Bral bych i ten batoh."

Jen zavrtěla hlavou a šla dál.

Konečně uviděla ženu, kterou hledala. Ta, co ji zde našla. Prodávala ve stánku s předělanými úklidovými roboty. Občas se u ní někdo zastavil, ale všichni pak šli dál.

Přišla blíž a najednou nevěděla, co říct.

"Tebe znám." První promluvila žena. "Byla jsi tu v noci."

Marta přikývla. "Chtěla bych si popovídat."

Žena se zadívala na zboží, které prodávala. Váhala. Dnes nic neprodala a nevypadalo to, že by mohla.

"Koupila bych něco, ale mám jen tyto šaty." Vzpomněla si Marta na nabídky stánkařů. "Chtěla bych jen pár odpovědí."

Žena se na ní podívala, pak na její šaty.

Pozvala ji do svého stánku.

Jemnou splývavou halenku vyměnila za záplatovanou mužskou košili. Žena začala vyprávět.

"Dohodu jsme uzavřeli už dávno. Jedním z bodů bylo to, že naše populace nebude růst a odběr z automatů zůstane stejný. Lidí však přibývalo a teď to nestačí pro všechny. Každý člověk měl za začátku svůj podíl, ten se předává na potomky."

Ukázala na své tetování.

"Znamená to, že mám desetinu původního podílu. Ten, kdo má polovinu je bohatý. Vyžije z přídělů. Může prodávat věci i jídlo. Měnit je za levnější, vyrobené zde."

Uvařila Martě čaj. Chutnal jinak, než byla zvyklá. Měl nahořklou, podivnou chuť. Na začátku ji nechutnal, po několika hltech si zvykla.

"Je z bylinek, které pěstuji sama." Poznamenala žena a pak pokračovala. "S místem je to stejné. Jsou lidé, kteří své pokoje prodali, v dalších se tísní celé rodiny. Někteří místnosti spojili a provozují noclehárny, nebo restaurace. Když nevlastníte nic musíte si vydělávat jinak. Předělávat staré věci, pěstovat rostliny, učit ve škole."

---

To, že dívka v místnosti není zjistili až po chvíli. Málem zpanikařili. Neměli ji ztratit z očí. Mohla zmizet z města zpět ke správcům? Začali ji hledat. Oddechli si, když ji našli. Vycházela z tržnice. Tam se dostat neměla, chtěli ji ukázat jen to nejlepší.

---

"Vše tu není ideální" Začal pak muž omluvně. "Potřebujeme více místa i víc výrobků z automatů. Proto bychom rádi, kdyby se Dohoda upravila."

Ve stavu, v jakém budova je si Marta nebyla jistá, že by to bylo možné, i kdyby to současný správce dovolil. Měla by je spíš přimět, aby vše, co tu vybudovali opustili.

---

Po večeři ji dovedli do malého pokoje uprostřed města. Nebyl tu jídelní automat a voda tekla jen z malého umyvadla v rohu.

Sedla si na postel a přemýšlela, co dál. Zítra jim musí říct všechny špatné zprávy.

Od současného správce Davida věděla, že lidé v podzemních městech o správcích nemají vědět. Jak se na dohodu budou tvářit jeho lidé, kteří přijdou opravit budovu? A podaří se jim napravit to, co způsobili svým tunelem? I bez škod, které způsobili byla budova v kritickém stavu. 

Co když budou muset budovu opustit? Nebude snadné je o tom přesvědčit, spíš ještě těžší, než přimět lidi ze svého světa opustit podzemní město. Ti nebudou opouštět nic, co vybudovali.

---

Možná to bylo dobou strávenou na povrchu, nebo byla zvyklá na větší místnosti, ale pokojík se jí najednou zdál strašně malý. Musela ven.

Dveře se však neotevřely. Ani elektronicky, ani mechanicky. Zalomcovala jimi i když si byla jistá, že to nepomůže. Byla zklamaná a naštvaná. Proč to udělali? Nemohla to pochopit.

---

Rozhlédla si po pokoji. Bylo to vězení. Past. Teď už chápala pocity lidí z povrchu. Museli se v budově cítit jako ona teď. Zahnaná do kouta bez možnosti uniknout.

Zírala nehybně na dveře. Pak se ji myšlenky rozběhly jako o závod. Museli přeprogramovat otvírání dveří. Uměli to, dostat se do počítače, využívat jej. Tak jako správcové. Její čip, ten, co ji dal David.

---

Trvalo jen chvíli, než čip instalovala. Pak se ji otevřel svět informací. Bylo toho málo, co uměla využít. Nejprve se podívala na model budovy, který ukazoval oblasti ve kterých byly problémy. Bylo jich méně, než, když model viděla naposledy. Oddechla si. Správcové budovu opravovali. Byla otázka času, kdy dojdou do Spojených pater.

---

Byla tu i zpráva od Davida. Opravíme budovu. Neříkej, že víš o správcích. Nepokoušej se se mnou spojit.

Tak to byla pravda, nechtěli, aby lidé z budovy o jejich světě věděli. Nechápala to, jen doufala, že jí to David někdy vysvětlí. Jak to, že toto podzemní město s nimi mělo dohodu a ostatní o nich nevěděli nic?

---

Uslyšela tiché zaklepání. Za chvíli se dveře otevřely. Byl tam Pavel. Starý muž hbitě vklouzl dovnitř a rychle za sebou zavřel dveře.

"Potřebuji s tebou mluvit. Vím, že nejsi správce."

Marta jen zalapala po dechu. Než stačila něco odpovědět, pokračoval.

"Ale něco o nich víš. Co víš o Dohodě? Platí ještě?"

Rozmýšlela, co mu říct.

"Nikdo o žádné dohodě neví." Řekla pomalu. "Jsem tu jen proto, že odsud nejdou údaje. Chtěla jsem zjistit, co tu je."

Stařík se na ni nevěřícně díval.

"Chtějí tě vyměnit za rozšíření Dohody."

Zavrtěla hlavou. Trochu chápala jejich zoufalství, ale jak ji takto mohli zneužívat?

"A ty zhroucené zdi?" Vydoloval ze sebe po chvíli Pavel.

"Další problém, který mě sem přivedl. Budova se otřásla a současný správce poslal pro opraváře. Správcové budovu začali opravovat. Dorazí i sem. "

"Ta Dohoda... Měla nás chránit. Náš způsob života je proti pravidlům správců. Nechtěli jsme se ho vzdát a tak vznikla Dohoda. Je to základ naší společnosti. Bez ní jsme jen loutkami v rukách správců."

Marta jen smutně pokrčila rameny. 

Stařík se nervózně rozhlédl. "Nejlepší bude, když odejdeš."

---

Popadla batoh a vydala se se staříkem ven z pokoje. Věděla, že je blízko tržnice, která vznikla z technických částí. Měl by tam být i výtah. Otočila se na staříka.

"Nepůjdete se mnou?"

Usmál se a zavrtěl hlavou. "Je to můj svět. Mé dílo, nemohu je opustit."

---

Pak už nezaváhala. Tak jako v době, kdy přišla bylo tržiště prázdné. Došla ke stánku, za kterým byl výtah.

Byl zavřený. Nebyl tu ovladač, jako ve správcovské místnosti. Dívala se kolem a nic nenašla. Znovu se cítila jako v pasti. Před sebou měla dveře ke svobodě. Zavřené, nepoužitelné. Když spatřila informační automat nezaváhala. I přes varování, že se nemá s Davidem pokoušet spojit to zkusila.
Do zprávy napsala patro a číslo výtahu. Pak už jen zbývalo čekat.

---

Seděla skrytá za stánkem. Bylo k ránu a do tržnice se začali trousit lidé. Při každém zašramocení se lekla, že ji objeví.

Byla připravená utéct, když se plátno stánku pohnulo. Za stánek vešel Pavel.

"Chci jít taky."

"Proč?"

Pokrčil rameny. "Zjistili, že jsi utekla, nechtějí Dohodu." Odmlčel se. "Už nejsem ve vládě. Nechtějí mě tam." Vypadal smutně. "Zahodili vše za co jsem bojoval."

"Nevím, jestli se odtud vůbec dostaneme." Marta ukázala na výtah. "Není tu jiná cesta?"

Pavel zavrtěl hlavou. "Nevím o ní."

---

Uslyšeli vzrušené hlasy. Marta vykoukla opatrně ze skrýše. Skupina lidí v bílých overalech se blížila jejich směrem. To už uslyšeli zvuky výtahu. Nastoupili. Dívali se jak se lidé v bílém prohnali kolem. Pak už dveře výtahu zavřely. Místo nahoru se však výtah rozjel dolů.

---

Přivítala je skupina vážně se tvářících lidí. Byli překvapeni, že vidí i staříka.
Odvedli je do jedné z místností, řekli ať nepřekáží, že potom půjdou s nimi. Pak už si jich nevšímali.

---

Pozorovali jejich hořečnatou činnost, jak řešili havárie a problémy v budově. Za některými vyjížděli výtahem. Jiné opravovali vzdáleně.

Asi za hodinu k nim přišel David, kterého Marta znala.

"Bude to těžké, ale budovu opravíme. Nemůžete tu však zůstat. Ne když víte o správcích."

"Proč?" Nedala se Marta. "Jaký to má význam, že víme o správcích?"

"Je to naše podmínka. My poskytujeme a spravujeme budovu."

"Ale vždyť to nemá význam! Žili bychom stejně, jen by jsme byli vděční správcům. Mohli bychom vám pomáhat, kdybyste nám to naučili a..."

"Ne, to nejde." Přerušil ji David. "Nemůžu to vysvětlit, je to... Složité."

"A co bude s námi?"

"Pošleme vás do centra. Ještě potřebuji vědět, co je v deseti patrech, o kterých nemáme zprávy. Tam odkud jsme vás výtahem vyzvedli."

Pak mluvil Pavel. Vyprávěl vše o Dohodě, o jejich životě ve Spojených patrech.

"I my víme o správcích. Nemůžete nás všechny poslat pryč, celé město. Ne, když jsme tam všechno vybudovali."

David se jen zamračil a neodpověděl.

---

Pak už Davida neviděli. Druhý den je poslali do centra. Marta čekala stroj, který je tam doveze. Vyjeli však na povrch výtahem a pak šli pěšky.

Pavel byl z povrchu unesený i když se třásl po celém těle.

"Obloha, tak krásně modrá. Když jsem o ní četl, představoval jsem si ji úplně jinak. Je tak... Tak vzdálená." Vykřikoval každou chvíli i když je jejich průvodce nabádal aby byli zticha.

"A tamhle, to jsou stromy."

Jeho nadšení se přeneslo i na Martu. Její obavy z cesty do centra se rozplynuly. Alespoň na chvíli.
K jejímu překvapení šli k labyrintu. Tam, kde vesničané posílali své děti při zkoušce dospělosti.
Vevnitř prošli dveřmi dolů. A pak už jeli něčím, co připomínalo výtahy v budově. Nepohybovali jen nahoru a dolů, ale i vodorovně.

---

Krajina, která se před nimi rozprostřela byla nádherná. Nebyla to divoká příroda, která obklopovala vesnice. Upravené travnaté plochy střídaly lesíky a lehké altánky. Na jedné straně se tyčily do výše budovy rozličných tvarů. Mezi nimi jako obrovští ptáci létaly stroje.

Před nimi ležel svět společnosti, která se nevrátila zpět ve svém vývoji jako vesničané, ani neuzavřela do sebe jako lidé v podzemních městech.
Před nimi ležel svět správců.