Černé dveře

Černá. Zjevovala se jí ve snech. Černý flek na zažloutlém, ručně vyráběném papíře. Byla to každoroční slavnost, která ji nedala spát. Pro všechny to byl čas hostiny, radostí a zábavy. Až na dvanáctileté děti. 

Je to čas, kdy se volí jejich kariéra. V jeskyni poznání je budou čekat lístky s jejich jmény. Na každém bude barva. Zelená, modrá a červená a samozřejmě černá, barvy příslušné povoláním. 

Jakou dostane ona? Její mladší sestra měla jasno, i když jí zbýval ještě rok. Dostane zelenou. Znala každou rostlinu, možná o nich nevěděla vše, ale každá v její péči jen prospívala. Sigi, její spolužák, kluk, který byl o hlavu větší než ona, dostane červenou. Lovec, ochránce.  Anna bude mít modrou. Je šikovná a umí vyrobit šperky, ušít šaty.

Ale co ona? Některé rostliny zná. Některé zkusila pěstovat se sestrou. Zatímco se sestřiným dařilo dobře, její uschly. Zručná nebyla vůbec. Pořád ji něco padalo z rukou. A na ochránce byla moc malá. 
Černé dveře. Černá díra, která nikdy nikoho nevydá zpátky. Přímo cítila jejich přítomnost. Jejich temnota se na ni valila jako kámen. Dusila ji. 

S přidušeným výkřikem se probudila. Nechtěla nikoho vzbudit. Nechtěla, aby věděli, že má noční můry. 
Dostat černou prý byla čest. Nikdo nevěděl, co se dělo s dětmi, které prošly černými dveřmi. Svěřila se jen bratrovi. Od té doby si z ní utahoval.  Černou prý už nikdo nedostal patnáct let. Ale co kdyby to byla zrovna ona? Nedalo jí to spát. 

Potichu se vysoukala z postele a po špičkách šla z pokoje. Zakopla o nějaký předmět na podlaze a zažehrala na svou nešikovnost. Chvíli počkala. Slyšela jen poklidné oddychování spících a svůj rozrušený dech.

Vlahá letní noc byla příjemná. Po parném dni byla ve vzduchu cítit příjemná vlhkost. Zhluboka se nadechla. Už se cítila líp. Zvedla hlavu a podívala se na oblohu. Hledala známá souhvězdí. 
Když ještě žila babička, dívala se na hvězdy častěji. Ráda s ní sedávala venku a dívala se na hvězdy. Ještě dnes si pamatovala příběhy. Legendy o hrdinech, příběhy plné lásky a dobrodružství. 
Máma vždy nadávala, že jí plete hlavu., ale i ona si ty příběhy občas poslechla.

Všechna stavení byla tmavá. Jen z jednoho šlo tlumené světlo. Prosvítalo špatně zataženými závěsy. 
Došla až k malému dvorku před osvětleným oknem. Učitelův dům byl malý a jen málokdy míval hosty. Učitel se většinou se s lidmi scházel ve škole, nebo byl pozván jinam. Brali ho jako moudrého muže, co umí správně rozhodnout.

Přistoupila blíž. Podle hlasů poznala, že tam jsou nejmíň tři lidé. Poznala učitelův chraplavý hlas, burácivý baryton hlavního lovčího a rozhodný hlas starostky.

Zaujalo jí to. Co tu dělají tak pozdě v noci? Starostka byla známá tím, že chodívala spát brzo. A proč tady v učitelově domě a tak pozdě?

Když si stoupla pod okno, hlasy se staly srozumitelnějšími.
„Nemůžeme ho dát na řemeslo?  Co kovář, tam využije i sílu.“ Uslyšela hlas učitele.
„To ne, těch už máme hodně. A na něco jemnějšího nemá povahu.“  Starostka měla jako vždy pevný rozhodný hlas. Málo kdo jí odporoval. „Půjde na pastevectví. Třeba ho zvířata naučí, jak se má chovat k lidem.“

Ozvaly se souhlasné hlasy. O čem tu rokovali? Vždyť přece dávali kapku krve a dopis, čím chtějí být do obálky, a učitel je odnesl do jeskyně. Tam, kde si pak převezmou výsledné papírky s barvou. Občas přemýšlela, kdo je tam dává. Nikdy jí to nikdy nevysvětlil. Jediné, co se dověděla, bylo, že to tak funguje už dlouho a bude to fungovat i dál. Babička ji jednou vyprávěla o bytostech, které nad námi drží ochrannou ruku. Bylo to šeptem a musela slíbit, že to nikomu neřekne. Z myšlenek ji vytrhlo její jméno.

„Hana je nešikovná.“ Odmítavý hlas starostky ji neudivil. Slyšela od ní stejná slova nesčetněkrát. 
„K rostlinám, ani zvířatům vztah nemá. Ta by nevypěstovala ani plevel.  A koza se jí raději oběsila.“
Učitelovy slova ji vehnaly slzy do očí. Za tu kozu nemohla. Jen se na chvíli zamyslela a koza nějak uklouzla…

Bylo ticho.

„Na mě se nedívejte.“ Vyhrkl lovčí. „Je strašně malá.“

„Třeba se najde řemeslo.“ Uslyšela nesmělý hlas učitele. Jako by dělal něco velice špatného ptát se starostky, když ví, že nesouhlasí. Nechtěla to vědět. Utekla zpátky do domku svých rodičů a celý zbytek noci se převalovala a přemáhala pláč.  

Slavnostní šaty jí byly velké.  Sukni měla zahnutou, aby si po ní nešlapala. Šťastné obličeje stejně starých dětí jí ještě víc rozrušovaly. Už si nemyslela, že dostane černou. Přesto byla nervózní. Co pro ni vybrali?

Do jeskyně vstoupili společně. Teď už ani tváře ostatních nezářili slavnostním veselím. I oni začali pochybovat. 

První se odvážila Anna. Zavýskla, když uviděla modrou. Následovali ostatní. Sigi si uchoval vážnou tvář, jako pravý lovec. Ale v očích mu byla vidět radost. Hanek, o kterém se v noci bavili byl naopak zklamaný. 

I ona si vzala svůj papírek. Ani se na něj nepodívala. Jen ho žmoulala v ruce a dívala se po ostatních. Po jednom odcházeli. Sigi byl poslední. Ohlédl se na ni. Jen přikývla, že už jde. 

Zhluboka se nadechla. Musí to udělat. Raději tady, než před ostatními. Podívala se kolem sebe, jako by hledala nějakou záchranu. Ale nebyl tu nikdo, kdo by ji pomohl, nebo poradil.

Do oka ji padly černé dveře. Přece jen tu byly. 

Vrátila se k papírku. Řekla si, že jej otevře u východu z jeskyně. Vykročila. 

Nevěděla ani, jak se to stalo. Místo k východu ji nohy dovedly k černým dveřím. Vztáhla ruku. Na chvíli se zarazila. Pak dveře otevřela a vešla.

Byla tu spousta věcí, které v životě neviděla. Na stole, jestli to byl stůl, byly podivné obrazy. Jeden z nich jí připomínal vesnici, jen nějak jinak. Když se podívala z blízka, hlasitě vykřikla. Obraz se hýbal. Na ulicích se jako mravenci proháněli lidé. Někdo se odtud díval na jejich život. Vždy si myslela, že profesi dětí někdo vybírá a ty které mají navíc, než na vesnický život jsou zažít dobrodružství. Takové o jakém ji její babička vyprávěla..Teď dostala strach. Co když vybírají ty, co by vesnický život nepřežili, nebo protože tu s těmito dětmi dělají něco špatného? 

Prohlédla si místnost. Na druhé straně byly další dveře. Vztáhla ruku a zaváhala. Rozhovor, který vyslechla. Dřív si s tou myšlenkou jen hrála, teď už si byla jistá. O rozdělování dětí do profesí už nějakou dobu rozhodovali lidé z vesnice. Co se stalo tady? A kam se poděly děti, které si dříve vybrali? 

Bezděčně se ohlédla a pak vzala za kliku.