Čas

Když jsem byla malá, zdálo se mi, že čas ubíhá pomalu. Trýznivě se vlekly minuty i hodiny. Horizontem byly víkendy. To, co se mělo stát za měsíc, bylo příliš daleko, abych na to myslela.

Čas byl tak pomalý a bylo ho tolik, že pro mě nic neznamenal.

Pak začal ubíhat rychleji. Plynul den za dnem, týdny splývaly. V paměti mi utkvívaly svátky, prázdniny. 

Nakonec se slily do jediné nejasné vzpomínky celé roky. Jen význačné události – narození dětí, jejich dokončení školy se trochu vymykaly z toho bláznivého toku.

To už byl čas můj nepřítel. Utíkal tak zběsile rychle, až mě to děsilo. Děsilo mě, že v příštím okamžiku se na sebe podívám a život bude u konce. 

Začala jsem pátrat po něčem, co čas zpomalí. Vždy jsem měla ráda knihy a tak se stalo, že jsem našla malý antikvariát v postranní zapadlé uličce. Jako by tu stál od nepaměti. Hned jak jsem vstoupila, ucítila jsem nostalgickou atmosféru mnohokrát čtených knih.

A nebyla to jen má posedlost časem, která mne zde zdržela. Byla jsem tu hodinu, dvě? Spíš to bylo víc. Na stolku vedle polic se hromadila hezká kupka vybraných knih. Mé pravidlo, maximálně tři knihy na jeden nákup padlo hned ze začátku. 

Cvičení jógy pro pružné tělo až do stáří, kniha s povídkami, soubor léčivých bylin s ručně malovanými obrázky a tajemství relaxace. Všechny krásné a zajímavé a každá z nich skončila u mě doma. Až tam jsem si všimla, že kniha o relaxaci má stejné moto, jako soubor léčivých bylin. 

Čas, který nám zbývá, není dán našim tělem, ale naší myslí.

Knihy vypadaly rozdílně. Jiné desky, rozměr, jedna měla zažloutlý drsný papír, druhá sněhově bílý hladký. Jen to heslo je spojovalo.

Prolistovala jsem knihu o relaxaci. Popisy technik tam byly hodně podrobné. Vybrala jsem si jednu. Tam, kde jsem náhodou zastavila v listování. 

Bylo těžké postupovat podle instrukcí. Nedařilo se mi zklidnit dech, ani zkrotit myšlenky. Podrážděně jsem knihu zavřela.

Jako čtení před spaním jsem si vzala bylinkovou knihu. Ilustrace rostlin vypadaly opravdu pěkně. Malá umělecká díla. Sama bylinky pěstuji a sbírám. Meduňku, mátu, podběl. Ty, které mě naučila sbírat babička ještě jako malou holku. 

Když jsem se nabažila obrázků a zaměřila se na obsah, uvědomila jsem si, že žádnou z rostlin neznám. Ne tak, abych o ní něco věděla. Na louce bych je přešla jako obyčejnou trávu.
Listovala jsem dál. Skoro ke konci jsem mezi listy našla podivný recept psaný rukou.  5  - 4 květy, 8 – cibule, 12- listy z jedné rostliny…. Připadalo mi to jako nesmysl. Přesto mě bylo líto papír vyhodit. Nějak mě připadalo, že ke knize patří. Otočila jsem jej v prstech, s tím, že ho dám někam na konec knihy jako záložku. I tam bylo něco napsáno. Znovu moto, knihy „Čas, který nám zbývá, není dán našim tělem, ale naší myslí.“ 

Celou noc mi nedala záhada s knihami spát. Po půlnoci jsem byla tak vzhůru, že po klidném odpočinku nebylo ani stopy.

Znovu jsem prošla knihu s relaxacemi a zjistila, že je to jen jedna relaxační metoda, která se učí krok po kroku. 

Na úplném konci bylo napsáno.

Po zvládnutí techniky bude vaše mysl čistá, prostá všech starostí a vy si budete užívat čas, který se ve vašich myšlenkách zastaví.

Té noci jsem pročetla celou knihu. Několikrát se v ní psalo o tom, že jsou byliny, které umocňují relaxaci. Pokaždé byla zmíněna jiná rostlina. To už jsem si na pomoc vzala i knihu o bylinách a vždy jsem ji tam našla. Pak mi to došlo. Čísla na receptu znamenala stránku v knize a rostlinu. Shodovaly se s těmi, které byly zmíněné tady v knize o relaxaci. 

Rozčilená náhodou, o které jsem si byla jistá, že náhoda není, jsem se nemohla ani dočkat rána.

--- 

Trvalo to měsíc, možná dva. Už nevím. Hledání rostlin a zvládnutí relaxační techniky pohltily celou mou mysl i veškerý čas. 

Vše jiné šlo stranou. Bylo to jako droga. Připadala jsem si jako alchymista, který našel návod na výroby kamene mudrců.

Byl to čas, který mě děsil, který mě poháněl a nenechal mě sejít z cesty.

Až jsem na konec měla vše potřebné. 

---

U stolu na kterém stál čaj udělaný podle receptu z knihy, jsem seděla celé dopoledne. Odhodlávala jsem se. Použité rostliny nebyly přímo jedovaté, přesto, když jsem si o nich sháněla informace, byly u nich varování. Hlavně před konzumací ve větším množství. 

Přestat, když už jsem na konci? Ani to nezkusit? To bych nebyla já. Roztřesenou rukou jsem sáhla po hrnku.

Napila jsem se a začala s relaxační technikou. 

Překvapivě to šlo dobře. Mysl se mi zklidnila, dech se stával mělčím. Myšlenky odpluly někam do dáli, zbyl jen pocit spokojenosti. Ten se mi začal rozlévat celým tělem. 

Pomalu, velice pomalu se tento pocit dostával do každé buňky. 

Pak se ke mně dostali ostatní pocity a myšlenky. Byly moje, a přesto byly ode mne odpoutány. Pomalu pluly v mé mysli, rozlévaly se, působily. 

Prožitky byly tak intenzivní. Takovou intenzitu nevyvolaly ani události, které se staly v reálném světě a ne v mých myšlenkách. To, co jsem zažívala, bylo reálnější, než realita. 

Těšila jsem se z pocitů, ze všeho, co mě obklopovalo. Vše se spojovalo ve velkou masu myšlenek a opět rozpojovalo v malé intenzivní prožitky.

Trvalo to neskutečně dlouho. Myšlenky začaly ustupovat pocitu věčnosti. Byl to nádherný pocit pomalosti času. Tak pomalého, že bude trvat věčně, než se naplní a dojde do konce.

---

Bylo to plíživě pomalé, ale bylo to tam. Postupně se mé pocity měnily, mě něco začalo chybět. Byla to komunikace, myšlenky jiných lidí. Začala ke mě doléhat samota, která se zdála v nekonečném čase ještě tíživější, tak jako ostatní prožitky. 

Tento pocit nakonec vytlačil všechny ostatní.

Snažila jsem se probudit. Protrhnout clonu věčnosti. Dosáhla jsem jen několika záblesků reality. Nemocniční lůžko, blikající přístroje. Postavy, které se jen mihly v prostoru a pak rychlý návrat do pasti nekonečna.

---

Jsem tu navěky ztracená v samotě. Tíživé a intenzivní.