O zelináři a o hovn...

Byl by to příběh jak z Četnických  humoresek, kdyby se nastal před čtrnácti dny a v našem městě. V našem malém městě, kde každý zná každého a všechno se ví.

Byl jednou jeden zelinář. Svůj obchod měl snad odjakživa, tedy od té doby co jsem já začala vnímat jednotlivé profese. Svůj obchod se zeleninou měl uprostřed náměstí, trochu nalevo od radnice, minimálně třicet pět let.

Zelináři se líbila moje máma ( líbila se spoustě chlapů)  a tak jsme na Vánoce vždycky měli mandarinky a banány, dokonce někdy i na Mikuláše. Zelinář a jeho zelenina přežila revoluci a on ve svém obchodě, tentokrát již opravdu ve svém ( restituce) zůstal dál. Neohrozil ho ani market, ani diskont, ani tržnice. Bylo to tam pořád stejné, stále on, jeho žena a ještě jedna paní, stále stejná váha a psaní účtu na papírek, žádná kasa, kdepak.

Chodila jsem k němu docela často, a to v možná naivní víře, že jeho zelenina je lepší.

Rozhodně byla dvakrát dražší.

Občas neměl to, co jsem chtěla.

Máte zázvor ? Ne.

Máte liči? Ne.

Červenou řepu? Polníček?

 Do zítra Vám to objednám, slíbil. Večer jsem jela do Penny a viděla ho, jak kupuje červenou řepu. Pro mě. Polníček neměli.

Párkrát se mi zdálo, že ta cena co platím je hodně veliká. Kolik stojí kilo, ptám se při placení ( uznávám, že trochu pozdě).

 Tak jsem si nákup jednou doma převážila. Hm, měla jsem to udělat mnohem dřív, mohla jsem ušetřit pěkných pár kaček…

Pak se stalo to, co jinde.

Vietnamci si u nás otevřeli obchod se zeleninou. Malinký krámek, kam se ale vejde všechno.

Pomelo, cuketa, libeček.

Mají otevřeno od rána do noci, paní se usmívá, když má chvilku, tak prohlíží zboží, to otlučené nebo změklé vyhazuje. U každého druhu má napsáno, odkud a za kolik je. Má kasu, vytiskne Vám účet.

Má tam pytle s oříšky a 100 % džusy.

Je o něco levnější než market  a o půlku než zelinář.

Říkala jsem si, co s tím pan Z bude dělat. Jestli svůj obchod vymaluje, poskládá, koupí kasu, prodlouží otvíračku, jestli si taky vyndá před obchod bedny se zbožím jako reklamu.

Kdepak.

Jednou v noci někdo pomazal dveře a výlohu malinké zeleniny – jak to říct,  výkaly.

Paní, drobná a mimochodem těhotná to umyla ještě dřív, než otevřela.

Za několik dnů se totéž stalo znovu.

Manžel a spolumajitel zeleninky, také „ vietnamec“ pomohl manželce s úklidem a koupil kameru. Namontovali jí v noci, tak, aby to nikdo nevěděl.

Za několik dnů se městský strážníci a poté městský úřad dívali, kdo přestupek páchal.

Přemýšlím, kde si výkaly shromažďoval. Měl kbelík někde ve sklepě? A jak to vezl autem? A kam dal to koště a ty rukavice, kterýma to dělal? A co si myslel, že mu to pomůže? A jak se u toho cítil?

Vietnamský obchod dál funguje, zelinář zavřel.

Málokdy lituju toho, co jsem kde utratila. Ale to, že jsem chodila k němu, mě vážně mrzí.

Stydno mi je za něj.