O panu J a jeho firmě

Když jsem ukončila studium designu, odepsala jsem na několik inzerátů. Chtěla jsem práci do doby, než si připravím své vlastní podnikání. Kdybych poslechla svou intuici, na to místo bych nenastoupila. Konkurz konající se  šedesát kilometrů od pobočky, na kterou jsem se hlásila, moje budoucí kolegyně naprosto nemluvná a očividně nervózní, přehnaně usměvavá paní majitelka. Paní J, jak jí budu říkat, majitelka Podlahového a interiérového centra, mi zavolala tentýž večer. Vybrali mě, protože mám vystudovaný design, mám zkušenosti s prodejem i s vedením pracovníků.  

Moje dušička se tetelila.

Nastoupila jsem v pondělí v domnění, že paní, kterou nahrazuju, odchází dobrovolně. Mýlila jsem se. Nemínila mi nic vysvětlit a tak jsem po třech dnech společného trápení požádala paní J , abych mohla prodejnu – centrum přebrat.

Inventura se dělala způsobem, který mi vyrazil dech. Žádná evidence v počítači, nějaký papír se seznamem zboží k prvnímu lednu.

Rukou psaný sešit přijatého zboží a hlavně sešit na slevy. Šup deset procent, šup padesát.

Sešit odvedených tržeb a několik výdajových bločků, které čísluje prodavačka – já.

Manžel se zlobil, že jsem inventuru podepsala. Zboží v hodnotě víc jak milion, stovky metrů koberců, PVC, ubrusů, přechodové lišty, lepidla…

„ To není možný, aby to bylo za pár hodin správně změřené a sečtené.“  Měl pravdu. 

  „ Plat se skládá ze dvou složek “ řekla mi paní majitelka.

„ Minimální mzda a čtyři a půl procenta z celkové tržby“ bylo mi slíbeno.

Spočítala jsem si předpokládanou výplatu podle minulých tržeb.

Desátého přijeli kluci se zbožím a předali mi obálku a „ výplatový papír“ ( jak byl dokument nazván) k podpisu. Na něm i na výplatní pásce jsem měla minimální mzdu, v obálce částku, která tvořila čtyři a půl procent  z tržby, ani o píď víc.

Paní J. mi volala kolem deváté večer, zřejmě jí kluci informovali, že jsem se divila.

„ Vše v pořádku, paní Tobiášová ? “  A já odpověděla, že ano.

Při další předávce peněz jsem si prohlédla „ výplatový papír“ a zjistila, že minimální mzdu bere všech čtyřicet tři pracovníků  včetně nejvyššího managera.

Jak je možné, že více jak čtyřicet lidí mohlo dostat každý měsíc načerno v průměru patnáct tisíc?

Neměli jsme nárok na dovolenou. Volala mi paní účetní, že mi dovolenou odepisuje.

„ I když jsem žádnou neměla? “

„ Nařízení majitele. Dělá se to tak u všech.“

Když jsme chtěli volno, museli jsme si sehnat záskok na obchod. A ten záskok zaplatit.A zodpovídat za něj.

V měsících jako je leden, kdy probíhají inventury a nikdo si nechodí nic koupit, byl výplata jedné mé kolegyně z jiné pobočky 4 200Kč. Měla smůlu, že její obchod byl v menším městě.

Zboží se nejčastěji vozilo kamiony z Polska a Číny. Když si jeden pán, co si u nás koupil německou  plovoucí podlahu, po jejím rozbalení všiml, že nesouhlasí kódy přiložené mezi prkny s těmi na obale a následně  na internetu zjistil, že podlaha je vyrobená v Číně, bylo zle. Mával mi před očima papírem a já zjišťovala, kde se stala chyba. Konečné vyjádření vedení bylo, že to nějakej debil blbě přebalil.

Pán dostal padesáti procentní slevu, a já vynadáno, že nedokážu zákazníkovi vysvětlit, že všechno, co se dnes dělá, je z Číny.

Při řešení tohoto problému jsem měla poprvé možnost mluvit se skutečným majitelem, panem J. Přijel do obchodu, prohlédl si ho a začal.

„ Tak kurva docela to tu de, né? “ 

„ Tak co kdybychom to tu , kurva koupili, co? “

Pan Jehelníček se rozhodl obchod koupit, do té doby byl v pronájmu. A předělat. Trvalo to dva měsíce, hlídala jsem řemeslníky, hádala se s nimi, kontolovala jejich práci. Měsíc po přestavbě přišel majitel stavební firmy s tím, že pan Jehelníček ještě nezaplatil. Pan Jehelníček mi po telefonu vysvětlil, že to budu já, kdo panu stavitelovi poradí, aby zlikvidoval fakturu a vzal si peníze na ruku.

„ Kurva ňáký daně, na to se můžu vysrat, nééé? “ řekl mi.

Byly volby do parlamentu. ČSSD 22%, ODS 20%, TOP 09 16,7 %.

„ To to kurva dopadlo ještě dobře, že? “ telefonoval mi.

„ Hlavně že ty komunisti nevyhráli“ konstatoval.

Vůbec nějak často mi telefonoval, nejlépe kolem osmé večer.

„ Neruším? Přemýšlel jsem o …(o čemkoliv. O reklamě, o jiné pobočce, o lepidlech…).Rušil, tak jsem ho jednou poprosila, aby zavolal v pracovní době.

Já pracovní věci řešila raději s jeho ženou, rozhovory byly kratší a k věci.

Jednoho dne přijel na obchod a počkal, až zavřu.

Vysvětlil mi, že je spokojenej s tím, jak rostou tržby. Ale s mým chováním má problém. Pracovní věci řeším s jeho ženou. Proč? On je majitelem firmy. Ona mi stejně neporadí, nic neví.

„ Nechávám ji přijímat lidi a mám od ní pokoj“ oznámil mi.

„ Mohli bychom jít na večeři a probrat další strategii“.

„ Vy nejste jako ostatní slepice, vy mi rozumíte.“

„ Nemohli. Je půl sedmé a já jsem tu od osmi. Musím jet domů“ odmítla jsem ho.

Smlouvy, které nám zaměstnancův dával, byly na dobu určitou. Vždy na pů roku. Slyšela jsem historky o tom, jak smlouvu bez varování neobnovil a dotyčného člověka vzal za další rok. Zavolal mu, a když byl dotyčný stále bez práce ( což je v kraji, kde má nejvíc poboček třináct a půl procenta lidí), přijal ho znovu.

Začátkem ledna přijala p. J, zabavila mi sešit tržeb a přikázala mi napsat nový. Za každý den minulého roku mi nadiktovala částku. Byla to sotva třetina skutečných tržeb.

A pak přivezli kluci novou pracovní smlouvu mě. Na zkrácený úvazek.

„ Všechno zůstane při starým, kurva, budete mít nárok i na přídavky, je to vyhovující pro obě strany, néééé? “ vysvětlil mi pan J, na kterého mě paní  J. odkázala.

„ Já tohle nepodepíšu, mám otevřeno devět hodin denně, i v sobotu, jsem tu sama, nesouhlasím s tím. Byla bych ráda, aby se mi plat přiznával oficiálně, jde mi o případnou neschopenku, o důchod.“

Věřila jsem si, cítila se nenahraditelná, nebo alespoň ne ze dne na den.

Slíbil mi jinou smlouvu a posledního k měsíci mi  ráno zavolal.

„ Tak končíme, jedině že by jste si rozmyslela mé návrhy.“

Položila jsem mu telefon a čekala na jeho příjezd. Poslal svojí ženu, aby přebrala obchod. Řekla mi, že je jí to líto.

Prohlížela jsem si jí. Znala jsem historky o tom, jak se k ní pan majitel chová. Zeptala jsem se jí, jak se jí s tím žije. Ptala jsem se, jestli to ví. To, za co jí on má. Jestli ví, jak se k nám, zaměstnankyním chová.

Jestli ví o podvodech, které se ve firmě dělají, jestli ví, o jeho návrzích pracovnicím.

Pokrčila ramenama.

Před revolucí šila v oděvním podniku, osm hodin denně za osmnáct stovek.To on začal po revoluci vozit podlahy z Polska. Když zjistila, že jí manžel podvádí, chtěla od něj odejít. Napsaného na ní není nic, zisk firmy je prakticky nulový. Když se pohádali, v afektu ji postřelil. Potvrdila, že to byla neštastná náhoda. Má hezké bydlení a hezké auto.  

Popřála mi, ať se mi daří.

Podání ruky na rozloučení jsem odmítla.

Začala jsem podnikat, zatím nic moc, výdaje převyšují příjmy. Věřím, že to zvládnu. 

Volaly mi bývalé kolegyně, že nějaký nespokojený zákazník poslal na pana J. kontrolu. Přepisují se smlouvy, podlaháři dostali pracovní boty, spousta zboží se z obchodů stahuje. Holky mají strach, že nějaké pobočky zavře, prý mu hrozí obrovská pokuta.

Možná na něj dojde, ale odnesou to nejvíc ti, kteří mu tam za pár kaček dřou.