O chlapské zábavě - zimní radovánky?

Aby mě vzali sebou, musela jsem slíbit, že se nebudu do ničeho motat. Nebudu nikomu z hráčů říkat, ať se napije teplého čaje, ani vyhrožovat protihráčům, kteří budou faulovat. Nebudu komentovat hudbu, kterou si "pánové" pouští v autě, budu se prostě jen dívat a fotit tak, aby nikoho nebylo poznat.

 " Stejně si myslím, že ty nemůžeš o fotbale napsat nic kloudného" dohaduje se se mnou můj manžel.

Ale můžu, tvrdím já.

Začalo to ve čtvrtek, kdy jsme si po dvouhodinovém střídání kanálů se zápasy FC Viktoria Plzeň - SSC Neapol a Chelsea FC s AC Sparta šli konečně lehnout. Mrkla jsem se z okna ložnice a viděla tu krásnou chumelenici.

" V sobotu pojedem na běžky, co ty na to, miláčku?"

" V sobotu máme fotbal. "

" To teda nemáme" ujistila jsem ho a nelenila doběhnout do kuchyně, kde na lednici visí rozpis halových turnajů na tuhle zimu.

" Vidíš, 23.2 nic není".

" Starší dorost hraje pohár a já beru tři kluky od nás aby si zahráli." 

" Dobře, pojedu s Váma."

" To nemusíš, bude Ti zima."

" Proč by mi měla být zima?"

" Protože se hraje venku," odpověděl.

A jsme u jádra problému.

Myslím si, že ke každému ročnímu období patří něco jiného. Na jaře všechno kvete, já začínám běhat abych zhubla, vařím z čerstvé zeleniny a vytahuju kolo.K létu patří grilování a zmrzlina, taky tenis, fotbal, rybníky a řeky, dlouhé výlety na kole.Na podzim houby a zavařování a přesun do bazénu a sauny a taky bowling a squash. Na začátku zimy vytahujeme zimní výbavu a začínám vařit husté horké polévky a péct buchty z kynutého těsta a věci na jarní, podzimní a letní sportyjsou uklizené. A k těm podle mě patří fotbal, no ne?

Hraje se fotbal na zimní olympiádě? Nehraje.

Vím, kdy se nemám hádat. Tak abych nekritizovala něco, o čem nic nevím, jedu s nimi.

"Tak vidíš, že to není normální" dohaduju se s manželem, když se v sobotu ráno oblékáme. Bydlíme pod Orlickými horami, ještě včera tu byla spousta cest uzavřených kvůli vichru a sněhu, ani lanovky nejezdily.

Na fotbal se chodí v mikině a já si tentokrát beru i kamaše pod kalhoty.

" Máš čepici a rukavice?" ptám se syna.

" Ne a punčocháče taky nemám" odpovídá mi on.

Schází se jich deset, z toho  tři z týmu mého muže, z mladší kategorie.

Tři nepřišli, jeden jel do Harachova lyžovat, druhý se neozývá a třetí se večer zničil na plese.

Trenéři narychlo schání ještě alespoń dva hráče.

V autě kluci poslouchají RAP.

Na hřišti je našich deset hráčů plus brankář, na lavičce jeden na střídání. Ten, kdo zrovna nehraje, je na tom hůř, než ti na hřišti. Mrzne.

Prohráváme po pěti minutách.

" Vzbuďte se a nespěte na tom hřišti" křičí na ně můj muž " já bych se taky raději doma válel u televize" řve na ně a nikdo mu to nevěří.

O poločase pijou čaj z várnice a stěžujou si, že jim sníh padá do očí.

Ti šestnácti až osmnáctiletí kluci jsou již hotoví chlapi. Myslím, že tady se to láme.Oddělí se ti, na které je spolehnutí. Od někoho, kdo slíbí, že pojede a pak se na to vykašle a nechá svůj tým ve štychu se nedá očekávat, že dodrží slovo v jiných situacích.

 Ten, kdo viní své spoluhráče za prohru, ten bude vždy hledat chyby u těch druhých. 

Pozná se, kdo má pomalejší start a vydrží až do konce a ukáže se, kdo nestačí s dechem ...

 Jsem ráda, že můj muž je takový cvok. Cením si každého, kdo se věnuje pubertálním výrostkům a stará se o to, aby z nich " něco bylo." Neříkám, že mi s tím někdy neleze na nervy a že nehudrám, když se večer před zápasem v jedenáct v noci sebere a jde zkontrolovat, zda jeho svěřenci nejsou na diskotéce. Občas mám pocit, že dělá všechno pro ty okolo, jen ne pro mě. Ale mnohem častěji jsem na něj úplně obyčejně pyšná. A pyšná jsem byla i v sobotu, i když jsme prohráli. Cestou domů řešili, co šlo udělat líp, jak musí zlepšit fyzičku, útočníci si při náběhu musí dát pozor na ofsajd, defenzivní záložník musí pomáhat obraně, ofenzivní vykrývá nejenom střed hřiště atd..."

Hlavně musíme zlepšit zimní přípravu, od pondělí budeme trénovat i venku" rozhodl můj muž. Kluci, máme na co těšit, kruci!