Co dáš, dostaneš zpátky.

Několik let ( už to je déle) jsem pracovala v lázních. Byla to práce, která mě strašně bavila. Bavilo mě cvičit s pacienty v bazénu, ráda jsem si s nimi povídala, ráda jsem masírovala. Základní plat byl nic moc, ale dýško, které mi jednotliví pacienti ( pardon, klienti) dávali, kolikrát přesáhlo hodinovou mzdu.  

Už tenkrát jsem si říkala, že jsou některé věci postavené na hlavu. Nesmyslný rozpis procedur, kdy po rehabilitační masáži šli pacienti na hodinu spát, aby poté museli do bazénu a po bazénu třeba na kolo, někdy nedávalo smysl. Ale mnohem horší mi přišel rozpis na masérně - na jednoho pacienta dvacet minut. To se přišourala babička, pět minut se svlékala, dvě minuty lezla na lůžko, já ji sotva rozehřála a bylo na čase, aby paní slezla z lehátka, oblékla se a ve dveřích se minula s dalším na řadě. 

Pacienti znalí věci, si sami mezi sebou prohazovali procedury tak, aby se na masérně mohli zdržet déle. V tu chvíli byl čas vyslechnout pořádně všechny problémy, ukázat individuálně cviky, opravdu pomoci. Oficiálně se to nesmělo, " Lázně nejsou holubník" zněly příkazy z vrchu, ale já jsem vždycky byla ráda, měla jsem pocit, že moje práce má trochu  smysl...

V té době jsem byla mladá a hubená. Sportovala jsem. Cítila jsem účast s těmi, kteří prodělali úraz nebo měli nějaké závažné onemocnění, ale vyloženě mě rozčilovali tlustí lidé.

"Když má někdo problémy se zádama, tak se musí hlídat," to byla moje častá věta. Hnusily se mi stokilové ženské, které mi vyprávěly, co je všechno bolí a přímo z masáže šly do  cukrárny. Ono vyndat takovou paní z vany, to je vážně fuška. Vysvětlovala jsem jim, že mě to taky občas bolí, taky mívám teploty a bolesti zad, ale vydržím to.

Občas mě někde píchlo, sem tam zabrnělo, když mi bylo zle, přemluvila jsem doktora a dostala injekci. Takhle to šlo několik měsíců, až mi jednou sloužící primář odmítl pomoci, naopak napsal : Práce neschopná a když jsem mu v předklonu říkala, že za pár dnů budu zpátky, krutil hlavou. Pár týdnů jsem ležela na neurologii, poznala na vlastní kůži slasti např. lumbální punkce a dalších vychytávek, moje dokumentace se hromadila, najednou jsem i já byla klientem lázní a postupně jsem se i já stala dle tabulek pacientem s nadváhou.

Ono jde všechno ruku v ruce. Po rehabilitaci je Vám zle. Léky Vás tlumí. Nemůžete dělat věci tak jako dřív. Jediné, co nezklame, je jídlo. Dáte si bonbón, čokoládu, cvičení odložíte na zítra. Změníte práci, návyky, velikost. Vypovídáte se u psychologa, který Vám potvrdí, že nejste blázen a pošle Vás zpět tam, odkud Vás poslali za ním...Vy si spolknete pilulku a dáte kousek buchty.

Já se v roce své čtyřicítky rozhodla, vzít své zdraví do svých rukou. Poznám už předem, kdy mi bude zle a v tu chvíli vypínám telefon. Mý blízcí si už zvykli, vědí že ležím, čtu, čekám. Pak jsou dny, kdy je mi fajn. To se hýbu, chodím, cvičím. Netrhám rekordy. Vyrážím na polní cestu, vypadám jak blázen, mám radost, když " předběhnu" pána s kárkou. Už mám výsledky - včera jsem vyrazila na akci se svým mužem a oblékla jsem si kostým, který jsem na sobě neměla snad sto let a obula jsem si boty s podpatkem. Přežila jsem to.

Zase jsem to byla já.

Věřím tomu, že v životě má všechno svůj smysl. Kdykoliv začnu skuhrat, objeví se mi poblíž někdo, kdo je na tom mnohem hůř. Naučila jsem se pokoře. A vím, že to co odsuzujete, se Vám může velice snadno stát.

Taky věřím tomu, že všechno dobré se Vám vrátí. Momentálně chodím na podvodní masáže. Naše chytrá Všeobecná pojišťovna hradí patnáct minut této procedury. V době, kdy jsem já masáže prováděla, byl hrazený i odpočinek. Klienti se zabalili do prostěradla a tělo mělo čas odpočinout si.

Rehabilitační sestřička si se mnou povídá, přitom mi proudem vody přejíždí po nohách, bolí to jak čert. Patnáct minut je málo. Nestihne promasírovat všechny, úpony, ztuhliny. Navrhuje mi, že procedury spojí. Vidí, jak je mi potom zle, balí mě do prostěradla a ukládá na lůžko.

"Když tu budu mít volno, budu Vás tu nechávat," říká mi.

A já si v duchu přísahám, že zhubnu. Aby mě, chudák, jednou z té vany nemusela tahat.

Jo, a strkám jí dýško do kapsy ...