Barevná pohádka pro dospělé II

 Nebát se je hloupé. Neznáš to tu a vypadá to, že neznáš ani mě. Buď je Ti všechno jedno a nebo si blázen, což je vlastně to samé.“ „ Je mi všechno jedno,“ řekla Zuzana.„ Stejně už nechci žít.“ „ Takový řeči, to si od Tebe nezasloužím. Nikdo, koho znám, si je od Tebe nezaslouží. Ale jak chceš.Zjistím, jestli máš naději. Vidíš tu díru? Bydlí tam Kybela, velká matka Bohů. Ty tam se mnou nesmíš, žádnej Neznalec tam nesmí. Zůstaň tady, a kdybych dlouho nešla, čekej dlouhatánsko “ přikázala Zuzaně. Zuzana si sedla na zem, na kámen. Ten kámen byl obsidián, to Zuzka poznala. Překvapilo jí to, nikdy takhle velký neviděla.

„Je to zvláštní, pomyslela si. Nepřekvapuje mě tma, v které je vidět jasněji než na světle a divím se kameni.

Čekala dlouho, ale ne dlouhatánsko, protože dřív, než dlouhatánsko začalo, tak usnula. Spala schoulená do klubíčka, v poloze miminka a spala tvrdě. Byl to zasloužený spánek, s Kráčmerou ušly spoustu kilometrů, byla unavená jak už dlouho ne. A taková únava je zdravá.

„ No to je pořádek, já tady nasazuju krk a ty si klidně spíš!“ vzbudila ji křikem Kráčmera.

„ No jo,“ probudila se Zuzka,„ já si tu klidně spím“.

„ Mám proto Tebe špatnou zprávu. Nemáš žádnou naději. Tvé přání se nesplní. Nesplní se proto, že je hloupé. Máš si přát něco jiného. A kromě toho, nejsi na Černý listině, ještě tam nejsi. Takže budeš žít. Měla by ses snažit, aby to bylo poznat a ne, abych to nebylo znát, to že žiješ.“

„ Tak kam pudem? Už máš hlad? Tady mají jenom černý kafe a kaši z melasy a to je tůze hnusné, to ráda nemám, šla bych jinam“ brebentila Kráčmera.

„ Já nevím, jestli chci jít někam jinam. Líbí se mi tu.“

„ Máš to marné. Víš, proč se na pohřeb chodí v černém? Aby Tě smrt přehlédla a nevzala sebou. Smrt ví přesně, koho má vzít. S tím nic neuděláš. Jsou věci, s kterýma nic dělat nejde, pochop to.“

Kráčmera pokračovala v monologu: „ Hele podívej se, já mám hlad. A ty taky a netvrď že ne, nezapomeň, že o tobě vím všechno. Vím, proč se Ti tu líbí, ale to se pleteš. Černá není jenom smutek. Co třeba černý humor, víš, kolik lidí se díky němu směje? Mám ráda černé mraky, jsou plné deště, který přináší vláhu na černou zem a ta je pak úrodná. V té černé půdě klíčí a rostou semena, vzniká nový život.“

„ Jo a mimochodem, černá je vlastně bílá, je to její nejtmavší odstín. To si nevěděla?

 Je ještě spousta věcí, který tě musím naučit. Ale před tím se musíme najíst, víš, že s prázdným břichem ti to nemyslí “dodala ještě.

„Tak kam půjdem,“ rezignovala Zuzana, kde mají něco, na co máš chuť?“

 „ Třeba v žlutém sálu si můžeme dát citronádu a banánový pohár s vanilkovou zmrzlinou, ale žlutou ty nemáš ráda.

„ Nemám,“souhlasila Zuzka, „ žlutá je lest, nevěra a zrada“.

„ A taky závist“ doplnila Kráčmera.

 Zuzana věděla, co je to závist. Cítila ji. Záviděla mámám jejich děti, a to nebyl hezký pocit. Nechtěla taková být. Závistivá. Jedovatá. Zapšklá. Zlá.

„ Vyber si“ pokynula jí Kráčmera. Zuzana zamířila k fialovým dveřím a Kráčmera u nich už byla, ona prostě věděla všechno o chvilku dřív.

                  Louka, která se před nimi objevila, vyrazila Zuzaně dech a zamotala hlavu. Ta pronikavá vůně, nasládlá, lákavá, levandulová vůně! Zuzana nikdy neviděla louku, kde by vedle sebe rostly hyacinty a ladoňky  a tulipány, krokusy a chrpy a  Allium sphaerocephalon  a taky  Fritillaria meleagris, což je, jak podotkla Kráčmera, okrasný česnek a řebčík kostkovaný. Zuzana měla kytky vždycky ráda, ale nikdy jí žádné nevykvetly a dokonce i ty, údajně odolné, ve vhodném květináči a s vhodnou zeminou, jí po pár dnech schcíply.

 „ Nemáš s nima trpělivost“ peskoval ji z legrace Petr.

 „ Musíš je zalévat pravidelně,“ poučoval, „ ne jednou za čas“.

 Ráno po TOM dnu Zuzana vyházela všechny květináče do kontejneru. Ty prázdné, pomalované temperami a i ty plné, v kterých byly Žabákovi kytky, protože na rozdíl od Zuzany, jemu pod rukama jenom kvetly.

 „ Nemůže tu nikdy nic přežít!“ řvala na něj přitom.

„Už zase myslíš na nesmysly“, všimla si Kráčmera.

Šly loukou,květiny se před nimi uhýbaly,šly a šly až uviděly dům a Kráčmera se zaradovala, že se konečně nají, dá si něco dobrého a nacpe si břicho a jak se blížily k domu, tak se jí ten dům zdál nějaký divný a když už byly skoro u něho, došlo jí proč.

„ To je kostel, kruci“, řekla.

„ Říkala si, že to tady znáš“ podivila se Zuzka.

„ Znám, jenže ten tu nikdy nebyl. Nebo spíš, pro mě tu není a tak jsem ho nikdy neviděla.

 Je tu kvůli Tobě.“

„ Tak půjdem jinam“ rozhodla Zuzana.

Zase šly loukou, tam totiž byla všude louka a blížily se k budově a ta budova mohla být synagoga a nebo mešita a nebo prostě nějaký Boží chrám a ten to taky byl.

„ Himlhergot, zase kostel“ zakřičela Kráčmera.

„ Nech mě chvíli, zapřemýšlím“ řekla směrem k Zuzaně.

Chvíli přemýšlela.

„ Nemá cenu vyhýbat se tomu. Když máš jít do kostela, tak běž do kostela“.

„ Nepudu, ani náhodou.“

„Ty to nechápeš. Ať  půjdeš kudy chceš, vždycky dojdeš ke kostelu. Když máš jít do kostela, tak běž do kostela“ zopakovala Zuzaně.

„ Půjdem do jiných dveří“ rozhodla Zuzana.

„ Mám takový hlad, že už nemám sílu jít tak daleko. Musíš tam zajít“.

„ Neboj se, už ti bylo dávno odpuštěno“ uklidňovala Zuzku Kráčmera.

 Zuzana ani nebyla překvapená, že Kráčmera ví, na co myslí.

Bylo jí tenkrát asi osm, když se nechala vyhecovat partou děcek  a vešla do kostela u bábinky na dědině. Ukradla pokladničku s drobnýma. Holky, ty jepice, si to nenechaly pro sebe a Zuzana měla průšvih.

„ Chtěla k nim tenkrát jenom zapadnout do party, nemyslela na důsledky“, hájila ji tenkrát maminka.

Zuzana, přestože v jejím okolí nikdo nebyl věřící, se kostela vždycky bála. To proto to bylo tak vzrušující, projít středem okolo lavic a vzít tu pokladničku. Přísahala by, že když s ní běžela ven, slyšela hrozitánské zvuky.

Věděla, že spáchala hřích. Když se přišlo na to, že to byla ona, strašně se jí ulevilo.

 „ No běž, neboj se. Nikdo Ti nic neudělá“ ujišťovala ji Kráčmera „ takové činy jsou brzy zapomenuty. Litovala jsi toho, kála si se“.

„Udělám Ti něco já, jestli se brzy nenadlábnu“ dodala.

Zuzka šla k velkým dubovým dveřím. Nešly otevřít.

„ Asi mají zavřeno“ pomyslela si.

„ Houby“, řekla Kráčmera.

„ Zaber, ne rukou ale hlavou. Myšlenkou. Přej si vejít dovnitř.

Zuzana si přála být uvnitř a najednou tam byla.Nebyl to takový kostel, který znala. Prostor uvnitř byl do čtverce, kruhu i trojúhelníku.Stěny byly ozdobné a zároveň jednoduché, okny dovnitř proudila světlo, ale ven vidět nebylo.Zuzana zasedla do jedné z lavic.

„ Co mám dál dělat?“ zeptala se nahlas.

„ Jak to mám dělat?“

Slyšela hlas.

„Je jedno, neseš-li kříž, dodržuješ-li učení učení Tóry nebo je-li tvojí cestou Šaria. Hlavně musíš věřit. Máš přetíženou hlavu a rozlámané srdce. Nejdřív musíš mít sílu, aby si se dokázala uzdravit. Nesmíš pochybovat.Pak se rozpustí se tvůj strach a zase začneš snít, doufat a věřit.A potom přejdeš ke skutkům“.

Zuzana se rozhlížela po hlase, který slyšela. Nikoho neviděla. Jen slabý paprsek fialového světla, ale paprsky přece nemluví.

Nemůžu nic slyšet, protože tu nikdo není, řekla si.

„ Zapomeň na omezení, jsou to jenom iluze, uzavři minulost, odpusť si“ mluvilo k ní světlo.

Paprsek ji objal, pohladil po tváři, políbil.Najednou jí bylo nějak líp. Pousmála se.Uvnitř ní se ozval divný zvuk, něco jako „ krrruu, kruuu,krrruu“.

Kručí mi v břiše, došlo jí.

„ Děkuju“ pomyslela si a paprsek se na ni usmál.

Vešla ven a zavolala na Kráčmeru

„ Tak kde se tady dá najíst, Kráčmero jedna?“

„ Tady a najíst, na fialové louce, zbláznila si se?“ odpověděla jí Kráčmera.

„ Fialová je barva adventu, půstu a duchovního zrání“pokračovala.

„ Tady se nejí, tady se rozjímá, kochá krásou a vůní, tady se medituje.“

„ Ale já už mám taky strašný hlad“ řekla Zuzana.

 „ No konečně“ odpověděla Kráčmera.

„ Takže teď vybírám já a já mám chuť na třešně“ zamířila k červeným dveřím, které byly, kupodivu dva a půl metru od těch dvou.

                             Obě seděli uprostřed sálu u stolu plného třešní, jahod a jablek. Dala bych si maso, pomyslela si Zuzana a v tu chvíli před sebou měla kupu tataráku.Krvavého, čerstvého tataráku.Chleba asi není, napadlo ji a v tu chvíli před ní ležel křupavý bochník.

„ Nemusí tu být všechno jenom červené“ smála se jejímu údivu Kráčmera. Třešně jsou taky nejdřív zelené, potom žluté a ty, co se nesnědí tak zčernají. Všechno souvisí se vším, žádná barva neexistuje sama o sobě, filosofovala dál mezi sousty.

Z dálky k nim přicházely dvě postavy, obě v červeném plášti. Vypadaly jako dva muži, jeden malý s divným hrbem na zádech a druhý vysoký s pohledem, který by mohl zabít.

„ Hezky pozdrav“ pokynula hlavou Kráčmera.

„ Dobrý den“ poslechla Zuzana. Byla překvapená tím, jak osoby vypadaly zblízka.Možná to byli muži.Ten menší měl tvář dítěte, kudrnaté vlasy a potměšilý úsměv.Ten druhý, vysoký,byl krásný. Měl obrovskou rudou pusu, z které Zuzana nemohla odtrhnout pohled. Mluvil hlubokým sametovým hlasem, z kterého Zuzaně začalo bušilo srdce.

„ Jak dlouho se znáte?“ vyptávala se zvědavě Kráčmera těch dvou.

„ Jste kamarádi?“ nebyla k zastavení.

„ My a kamarádi, to si mě rozesmála!“ odpověděl ten velký.

„ Nejsme přátelé, jsme z konkurenčních firem. Já se starám o to, aby dva byli spolu a on se je snaží rozehnat“ doplnil malý.

„ Jak to děláš? “chtěla vědět Kráčmera po tom s tou hezkou pusou.

„ Našeptává jim hlouposti, svádí je a vábí“ řekl ten menší.

„ To nejsou hlouposti, ale samé důležité věci“ rozpovídal se ten velký.

„ Třeba : S tím druhým ti bude líp, určitě ti lže, má ošklivé uši, jak to, že sis toho do teď nevšimla, má raději víc svou matku, než tebe,nezasloužíš si něco jiného? A další takový věci, normálka“ vysvětloval dál.

Kráčmera jim nabídla pohoštění a oni jim na oplátku namíchali Bloody Mary. Ten si s nimi  dala jenom Zuzana, i když Kráčmera trochu chtěla, ale Zuzka jí to nedovolila, místo toho jí vymyslela malinovku.

Díl druhý - pokračování příště. ( Zuzana a Kráčmera spolu projdou různé barevné Světy, jste-li zvědavi, přidejte se.

Díl první -http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/325874/Barevna-pohadka-pro-dospele.html