Poutě a poutníci – počátky české kultury, stále předmětem pohany

Ať byla doba jakákoli - ti, co přivandrovali na jarmark nebo pouť byli v nemilosti. Proč toto hanobení a nenávist přetrvává dodnes?  

Již v prvních zmínkách o naší zemi se píše o kupci Sámovi, který sjednotil slovanské kmeny na Moravě a v Čechách a stali jsme se součástí tzv. Sámovy říše. Kupci dováželi z daleka látky, šperky, koření a mnoho dalších exotických a zajímavých věcí, co našinec dříve neviděl. Stejně tomu bylo i s těmi, kdo na jarmarku, či posléze na poutích, předvedli nějaké kousky pro pobavení. Ať už zazpívali, zatančili, předvedli nějaké ty kejkle, stojky, skoky, pantomimu. Prodávali svůj um, a podle toho je dokázalo publikum ocenit nějakými groši nebo pořádným křikem, aby se už neukazovali.

Jak doba pokračovala přes Evropu se přehnalo několik válek. Poutníci i kejklíři se více vraceli na stejná místa než dříve a své umění více a více zdokonalovali, aby mohli opět publikum překvapit. Odtud pochází výrazy jako tělocvičný umělec (artista), mechanický umělec (loutkoherec), medvědář, herec, mim, komik, tanečník, zpěvák, muzikant. Ti nejlepší z nich hráli nejen na jarmarcích, poutích, v hostinských sálech, ale i před králi a šlechtou. Řada umělců se dříve rekrutovala i ze šlechticů, či měšťanských dětí. Ti se však dívali na talent a umění potulných umělců svrchu, ale ve skutečnosti to byli oni první, kdo jim kumšt ukázali a kdo je bavili. Nejedno měšťanské či šlechtické dítě zaplálo láskou ke komediantovi  a následovalo svou lásku v nelehkém, ale krásném údělu. 

Z novodobějších umělců české historie stačí poukázat na Tyla, Tháma o jejichž ponižování a útrapách naše veřejnost má povědomí. Ale co ponižování českých loutkářů, artistů, řekněme i flašinetářů, provozovatelů kolotočů a dalších. Kolik o tom naše veřejnost ví. Kolik ví o jejich tradici, kolik si váží, že své káry po staletí táhly městy, aby na jarmarku bylo víc než jen špek, či preclíky. Aby na tvářích dětí i dospělých vykouzlily úsměvy.

Kolik těch komediantů zasvětilo svůj život tomu, aby bavili lidi. Kolik našich českých artistů vystupovalo v prestižních světových programech. Kolik artistů a drezérů získávalo angažmá v cizině na delší dobu než jakýkoliv český herec, či zpěvák. Víte kolik přiváželi naší republice valut?  Víte vůbec kolik této republice vydělaly české lunaparky v Rusku? 

Kdyby bylo tak jednoduché být komediantem, tak je jím každé z jejich dětí a každý kdo se kolem artistiky, cirkusu, či kolotoče ochomýtne. Ale není to tak. Z řad komediantů je mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří pracují jako právníci, ekonomové, účetní, úředníci, řemeslníci a pro svůj životní klid se ke komediantům nehlásí. Proč???  Vždyť jejich předkové této zemi dali řadu tradic a dobré jméno ve světě v několika disciplínách. Ve skutečnosti mají být na co hrdí. Když se však člověk k tomuto původu u nás přihlásí, je jak ocejchovaný. A to na vždy.  A to už ani nemluvím o tom, že by se někoho s komediantskými kořeny zastal.

Český národ na tyto lidi chrlí špínu a nenávist. Je těžké to pochopit. Opravdu neexistovala doba, kdy by jejich práce byla v Čechách uznána, natož jí byl dán prostor, který si zaslouží a v jiných zemích ho právem má.  V každé době byli komedianti na mušce.  Michal David, podporoval komunistický režim? Já si naopak pamatuji, jak o něm renomované komunistické deníky psaly, že je negramotný, že je to komediant, neumí jíst příbory, jí rukama atd. Mnohem více urážek než chvály.

Jestliže se dnes brání Romové proti diskriminaci, tak to chápu. Měla jsem tu čest, poznat pár opravdu poctivých a slušných a proč by měli doplácet na svůj původ. Naopak, v kultuře v mnoha oblastech jsou nedostižní.  Komedianti pro českou kulturu udělali a dělají tolik, a přece jsou mnohem více hanobeni než jiné skupiny. A to zřejmě pro jednotlivce, kteří se nechovají, jak by měli.

Dnes už jsou mnozí komedianti tak zoufalí, že na diskriminaci, která tu po staletí bez pochyby panuje reagovali založením politické strany. Tuto věc spousta komediantů odmítá. Komedianti na politiku nikdy čas neměli a drželi se tradic a umění, které vždy posouvali a posouvají o další laťky výše. Jednotní jsou však v tom, že hanobení a zášti vůči této skupině obyvatel už dosahuje neúnosných rozměrů.  Na jejich potu, mozolech a krvi máme dnes založeno řadu uměleckých škol.  Lidé vytvořili podle nich spousty teorie, které vyučují na školách. Vytvořili neziskové organizace, čerpali a čerpají dotace, jež se přidělují i lidem, kteří v minulém režimu byly politicky aktivní a likvidovali druhé.  Za všechny obory uvádím masovou likvidaci a zneužití lidových loutkářů.

A když už je dnes spousta debat okolo kauzy Michala Davida, tak je to právě proto, že je komediant. Konstatování, že byl symbolem komunismu je pro výsměch. Většina tehdejších zpěváků a herců zpívalo tak politické písně, dokonce na festivalu, který se i tak jmenoval a nejsou symbolem komunismu? Proč?  Protože nejsou komedianty. Nebo také proto, že už toho tolik od té doby nedosáhli a tím pádem jim není co závidět.  

Nejednou jsem slyšela, že se Michal David zprotivil člověku, protože údajně využil vítězství českých hokejistů v Naganu. Proč? Vždyť opak je pravdou. Písničky Davida české hokejisty sjednocovali a dodávali jim vnitřní sílu. Že se pak z toho David radoval a napsal jim píseň, to byl tedy šílený hřích. Když Michal David zpívá „pár přátel stačí mít“ tak ví o čem to je. Myslím, že nikdo z nás by nechtěl být terčem takové kritiky jako on. A to od chvíle, kdy se přihlásil ke svým slavným předkům, cirkusové rodině Kludských, kteří představovali top v Evropě ve své době.

Nejde o obhajobu Michala Davida, nejde o žádnou konkrétní osobu. Jde o urážky lidí, které ani neznáte. Utrhačná slova na adresu komediantů a jejich diskriminace už přerůstá únosné hranice.

Loučím se slovy:

„Vyberme si ze života, co máme rádi a každému nechme svobodu, aby tak mohl učinit také“

Vaše Marcela Kremeňová - Kaiserová