Izolace bez legrace

Tento fejetonek není politickou propagací. Je konstatování faktu, že se dnes děti izolují od svých vrstevníků. Přicházejí o skutečný život a skutečné zážitky.

Nabízíme trochu vzpomínek na dobu, kdy bylo hodně věcí jinak, a nebyli všechny špatné. Přejeme Vám dobrou zábavu:

Agitace

Už v první třídě přišla učitelka s návrhem, jak úžasné je být jiskrou. Společné výlety, pořádání akcí – karnevaly, výstavy,  disco tance,  výtvarka, společenské hry, zpěv, hra na kytaru, atd. atd.

Ihned se přihlásil Kalejda, že by chtěl hrát na taxikáře. Sice se na něj učitelka zadívala s překvapením, ale souhlasila. Spálenka si přál uspořádat nějaké bojové hry. Není divu, nejmě 2x týdně dostal poznámku, že byl hrubý.

Hlásili se i další děti. Gábina byla nadšena, uspořádáme táborák. Nápady se jen hrnuly. Učitelka pokračovala v další agitaci.

Děti, jiskra musí složit slib. V tom slibu se říká, že se  bude chovat slušně,  bude pomáhat druhým lidem. Například uklízet přírodu, pomáhat starým lidem, účastnit se brigád v okolí domu, v okolí školy, školky….. S nadšením jsme souhlasili.

A co na to doma?

Další kolo nastalo, když s touto myšlenkou přišlo dítě domu. Rodiče se rozčilovali, co si nám dovolují ve škole cpát do hlavy. My jsme ale vůbec netušili o co se jedná. Ve škole nám říkali samé dobré věci a doma nám o tom rodiče raději neříkali nic. Báli se, abychom někde něco špatně neřekli.

Kádrovací referent měl slovo

Kádrovací referent měl hlavní slovo, zda taťka, či mamka dostanou dobré místo, nebo budou umývat schody na  poliklinice. Ne každého, inteligentního člověka dlouhodobě taková práce uspokojovala. Není divu, že jste nás nechávali ve sladké nevědomosti. I pro nás samotné to bylo lepší.

Jestli se dostaneme na střední školu nebo někam do ČKD k soustruhu, záleželo někdy na maličkostech. Stačilo, že si Kalejda bez vědomí rodičů, postavil hlavu, že nebude zpívat rusky. Pak doporučení učitele, či kádrovacího referenta znělo, shrnuto heslem: „Hošíku, soudruhu, Tebe dáme k soustruhu.“

Ale vraťme se k jiskrám

Na druhém stupni se jiskry stávaly pionýry.  Rodiče, kteří svým dětem vysloveně zakázali nechat se ošátkovat pionýrem, se nechávali šátkovat tajně. Bylo legrační, když pak z kapes tahali sežmoulané červené šátky. A byli na sebe tak hrdí.

A protože jsme měli hlavu plnou hloupostí a dobrodružství, užili jsme si ty roky.

Uspořádali jsme karneval. Dle učitelů, to byl nejlepší karneval, který škola kdy zažila. Už jen to, že jsme z našeho třídního udělali Lenina, byl velký zážitek.

Vzpouzel se, nechtěl. Ale protože nosil dobře rostlou bradku, byl pro tuhle roli stvořen od přírody. Je fakt, že další rok už na naší škole nevyučoval. Důvod jsme se nedozvěděli. Že by se opět splnilo mé rčení, „Soudruhu, Tebe dáme k soustruhu?“

Vzpomínáme na společné zážitky na Jiskrách. Jednu věc si nikdo z nás vůbec nepamatuje, tolik důležitý jiskerský slib.

Poprosila jsem redaktora, aby slib našel, abych sobě i Vám připomněla, co jsme jako hrdé děti slíbili.

• český text: „Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ (Verze z přelomu 50. a 60. let: „Jiskřičky jsme ještě malé, máme však svůj cíl. Budeme se dobře učit, aby byl vždy mír.“)
• slovenský text: „Domovina moja krásna, sľubujem ti v tento deň, že ja, tvoja iskra jasná, tebe k sláve vyrastiem.“

Loučím se s Vámi slovy uplynulých let ……….. Děti patří státu, (mocnému aparátu)

Vaše Marcela Kremeňová – Kaiserová