Utínají se i velcí

Před pár dny dávala ČT na svém druhém programu film polského režiséra z prvé ligy Jerzyho Kawalerowicze (1922-2007) Quo vadis dle slavné Sienkiewiczovy předlohy. Míním, že režisér nedostál své pověsti a vytvořil dílo podprůměrné.

   Kawalerowiczovy filmy Pravdivý konec velké války (1956), Matka Johana od Andělů (1961) Faraon (1966) nebo Austeria (1983) patří k vrcholným výkonům světového filmu. V závěru své kariéry v roce 2001 se Kawalerowicz pokusil natočit podobný historický trhák, jako se mu to povedlo s Faraonem před 35 lety. Leč vstoupil s ním do řeky kalné.

   U všech historických filmů je problémem dobová věrohodnost, pokud jde o externí a interní prostředí a důkladnou propracovanost detailů. Už začátek mě nadzvedl, kamera pojíždí kolem Kolosea, které v době, kdy se odehrává děj, ještě nestálo. Dokonce tehdy v Římě žádná podobná stavba nebyla a hry se provozovaly v Cirku Maximu, z něhož nezůstalo vůbec nic. Tím hůř, že se zabíjení křesťanů odehrává v replice Kolosea. Velká aréna tehdy v Římě stála, leč padla za oběť onomu požáru v roce 64. Je tedy nemožné, že by v ní byli zabíjeni domnělí viníci.

   Tragicky natočený je požár Říma, ona klíčová událost, jež se stane záminkou k pronásledování křesťanů. Záběr na kašírovaný model města, jímž prošlehávají plameny, nemůže přesvědčit ani předškolní dítě, že jde o skutečný požár města. K zemi se řítí hořící papírové části budov, které jsou ve skutečnosti kamenné, leč plameny ten papírový kámen stravují s velikou chutí. Panika ve městě je tak uboze hraná, že je až směšná. Na rok 2001 triky ubohé.

   Scény zabíjení křesťanů jsou patřičně naturalistické, leč upalování u kůlů v palácových zahradách je spíše zábavné. Lidské postavy jsou obalené jakýmsi roštím, jež přičinlivě hoří, jsouc živeno jakousi hořlavinou, jinak by ani nezaplápolalo. A křik upalovaného člověka bych patrně učinil věrohodnější, pokud bych vůbec považoval za nutné tomu věnovat tolik prostoru. Někdy stačí jen naznačit, není nutno se tolik snažit o věrnost.

   Pokud jde o děj, ten často uspává, zejména u křesťanských postav, které jsou k zoufání nudné, jak jsou vzorné. Pojednou se tu objeví Pavel z Tarsu, který spadne z nebes ke klíčovému Viniciovu obrácení k víře. Deus ex machina se hodí i k počátkům křestanství.

   Pawel Delag v titulní roli Vinicia je spíše elegantní velmož než mladík zmítaný pochybami ohledně svého života a náboženství. Magdalena Mielcarz v roli Lygie je zářivá kráska, jejíž životní perspektiva ve víře a po boku milovaného a nyní obráceného muže slibuje jen šťastné zítřky. Skutečnou hvězdou je tu vcelku očekávaně Boguslaw Linda (mimo jiné u nás též dokonalý zloduch Sekal) v roli Petronia, jehož estétství, nadhled a vtip film oživuje stejně jako Sienkiewiczův román.

   Chápu, že pro převážně katolicky cítící Poláky je Quo vadis ikonickým dílem a vypjatě vlastenecky naladěný Sienkiewicz autorem vpravdě národním. Právě proto by si jeho nejslavnější román zasloužil větší péči a jen si můžeme přát, aby se látky někdo chopil i v budoucnu a aby to byl pokud možno Ital nebo Francouz.

   V porovnání s dosud nejslavnějším filmovým zpracováním amerického režiséra Mervyna LeRoye z roku 1951, Kawalerowiczovo dílo neobstojí. Vinicia a Lygii tehdy hráli Robert Taylor a Deborah Kerr a prototyp Nerona jako lidské zrůdy nepřekonatelně ztvárnil Peter Ustinov. Ve filmu se mihli pozdější královny světového filmu Elizabeth Taylor a Sophia Loren a také Bud Spencer. Film byl 9 krát nominován na Oscara a získal 4 sošky, avšak žádnou z hlavních kategorií.