Už od dopoledne jsem milostivě naladěn, neb večer 20. ledna mě čeká v Rudolfinu Haydnovo Stvoření Hob. XXI:2 s PKF a dopoledne se na Vltavě ptají Simony Šaturové, jak to večer vidí.
Simona mimo jiné září i v rozhlasu jasně rozpoznatelnou radostí, že bude zpívat svého oblíbeného Haydna, podobna v tom Markétě J., jejíž radost z hudby je příslovečná. Srovnává s Mozartem, což je také její doména a řekne, že mezi oba skladatele klade rovnátko, čímž mě úplně odbourá a od té chvíle mám úžasnou náladu a moc se těším na večer. Dávám jí indiánské jméno Simona Rovnátko Šaturová. Pro takové chvíle je člověk rád na světě.
Večer Simona nakadeřená a černé vlasy ve vysokém uzlu a fialové šaty a sluší jí to tak, až i šéfdirigent Villaume jí po přestávce vysekne poklonu. Však také jak vypadá, tak i zpívá. Mám oči jen pro ni a pro hezkou violoncellistku a občas očka má letí do mezery na krásku Sylvii Schelingerovou s flétnou. A občas i na violoncellistu a někdy i hráče na gambu Balázse Ádorjána, aby neřekl. Simona zpívá archanděla Gabriela a ve třetí části Evu. Americký tenorista Paul Groves zpívá Uriela a novozélandský basista Martin Snell ztělesní Rafaela a Adama. Na empoře stojí osvědčený Filharmonický sbor Brno, který řídí jeden z našich hudebních veteránů Petr Fiala. Ale opět se ukáže nevýhoda sedadla č. 22, kde mi dirigent zakrývá Simonu. Leč on, přestože velmi vzrostlý muž se pohybuje vzad i vpřed a naklání se k mé radosti, takže podstatná složka mého estetického zážitku nenarušena.
Jak vidíte, v procesu šestidenní intenzivní tvorby asistují Hospodinu významní andělé a nakonec se objeví i Homo habilis jménem Adam a jeho zručná družka Evička. Tak mě napadá, že Hospodin měl pěknou ránu, když Adam byl stvořen k obrazu jeho. Tady vidíte, jak jsou některé prameny nespolehlivé.
Já jsem toto dílo slyšel a podrobně o něm psal již v roce 2014, tehdy šlo o provedení ČF se zahraničními zpěváky a Pražským filharmonickým sborem. Dodám jen, že oratorium bylo poprvé uvedeno v roce 1798 soukromě pro knížete z Lobkowicz na zámku Jezeří. Veřejná premiéra pak proběhla za nebývalého zájmu koncem dubna téhož roku ve Vídni u knížete Schwarzenberga. Hleďme na významnou českou stopu. Avšak ruče pojďme k našemu provedení.
Konec dne prvého slaven hudbou jako od Beethovena a při činnostech dne druhého uznamenávám, že všichni mají vynikající německou srozumitelnou výslovnost, jaká se slyší málokdy a usnadňuje mi to orientaci v textu. Téměř rozumím přímo zpěvu a text jen zběžně kontroluji.
Dne třetího chválí Gabriel krásným hlasem Simoniným i s umnou její koloraturou: „Tu dýše vůní bylina a strojí ráně lék.“ Bůh je mocně veleben dne čtvrtého za nádheru, již způsobil stvořením hvězd a všichni tři nakonec potřikráte zapějí: „Nebesa prozpěvují slávu boží a skutkové jeho planou na obloze.“
Pátého dne ekologicky zabarvené optimistické obrazy přírody mozartovsky mile znějící v trojzpěvu postupně Gabriela, Uriela a Rafaela. Gabriel: „V nevídané kráse v mladistvé zeleni pahorkové dýchají; a z vinoucích se žil jak plynulý krystal vypryskuje potůček.“ To vám je slovní zásoba. Ještě lepší než rovnátko. A na závěr: „Velká je moc, ó Pane tvá, buď slaven na věky!“ Já si tak pomyslím, že i za ty krásné československé sopranistky a jiné hudebnice.
Den pátý jest dnem, který především chválili pro nespočetné množství hovad Darwin, Brehm, Hagenbeck i poději Sir Attenborough. Jak tak líčeno to nadělení a komoň řehce, tu uvede Sylvie něžnou flétnou, jak skot i brav na lukách hledá pastvu. Mě napadne, že kdyby uměli právě stvoření zeměplazi velebiti Boha, nemusel být k tomu účelu stvořován člověk. Stačilo třeba zplnomocnit vepře. Všichni asistenti jsou nyní u vytržení a pějí tato slova: „Země v omladu se jarovábně skví.“ Za ty jazykové perly si zaslouží překladatel mou poklonu.
A tu přichází šestý den, kdy stvořen člověk a žena jeho, jež se mu k prsům vine a je sličná a má milostné oko nevinné a slibuje mu lásku, štěstí a blaženost. My víme své, avšak andělé se z té tvůrčí bouře radují.
A máme přestávku a po ní Villaume vystoupí a já rozumím jen posledním slovům, v nichž se obrací na Simonu a praví, že je gracefully a rukujípolíbí. Simona se zatváří jarovábně a má radost a my vidíme, že tou radostí je nyní nabit veškeren Evin zpěv.
První pár nyní velebí Stvořitele a dílo jeho a ukáže se brzy, jak to genderově Hospodin myslel, neb Evička s roztomilostí od té chvíle vlastní všem samičkám krásně a v té milostivé chvíli ji doprovází jen violoncello: „Tvá jsem a tys můj cíl, má ochrana, můj štít, můj svět. Tvá vůle zákon můj, to Bůh tak ustanovil. A v poslušnosti všecka sláva a štěstí mé.“ Jak vidíme, mnohé konzervativní hodnoty již pohříchu opuštěny.
Poslyšte však, stateční čtenáři, mou radu, již přejímám z oratoria: „ Krásná choti! Vedle tebe plynou libě sladké chvíle, každá z nich blaho přináší, žádná v smutku nepřijde.“ Jako již mnohokrát dříve radím tak hovořit ku své vyvolené a odměna se dostaví. Minimálně v podobě idylické shody První dvojice, kdy ona praví: „Však bez tebe, co byla by“, Adam doplní: „rosa ranní“ a nato se střídají: „chlad večerní, chuť ovoce a květ vonný!“ A jejich dueto: „Tebou mi radostí přibývá, tebou jen rozkoš má trvá, tebou život je věčné blažení, ty budeš jím vládnout. Vše zakončí Uriel a sbor oslavně. Poslední slovo je vcelku očekávaně Amen.
Z řečeného vidno jasně, že jsem si to užil zplna srdce svého arytmického a ponořil se do oratoria více než před čtyřmi lety. Jedním z důvodů je jistě Simona i oba vynikající hosté.
