O jednom filmu a hlavně jednom setkání

Ivan Jandl (1937-1987), zapomenutý jediný český individuální držitel Oscara, býval členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Můj hudební kamarád Honza Vacek také a jednou dostal nápad. Vynikající nápad dodávám.

   Pozvat známé členy souboru a vzpomenout kolegu Jandla projekcí onoho filmu, který kdosi, jak je tu už nepříjemným zvykem, zase hloupě přejmenoval a nazval zcela odlišně od doslovného překladu a smyslu Poznamenaní, přestože americký originál zove Search. Možná se ten někdo v roce 1948 řídil německým stejně hloupým názvem Die Gezeichneten.

   Jsem pozván a raduji se, neb jsem ten slavný film neviděl ani na počátku 90. let, kdy jej dala Československá televize, a ani později. A navíc jsem už dlouho nadšeným fanouškem a obdivovatelem Jarmily Novotné, jíž zde připadla hlavní ženská role matky chlapce, který je v souladu s názvem filmu hledán a sám hledá.

   Přijdu do veliké party lidí tak ve věku svých rodičů, kde kromě Honzy nikoho neznám a zprvu se cítím jako najatý šofér na cizí svatbě, kde je osamělý jako proslavený Milouš. Ale brzy se ukáže, že ti dismaňáci se radují, že někdo dal dohromady zajímavou společnou akci a  vyzařují neobyčejně přátelské vlny a zanedlouho si mohu s každým něco říci poté, co mě Honza představí. Některým asi už o mě něco řekl, takže mě znají jako krásná Markéta Vokáčová, jež v Atriu volala: „Vy jste pan Mandelík!“ a zaplavila mě pohledem, po němž jsem se zapotácel. Něco podobného zde nehrozí, leč atmosféra nalezení je znát.

 Po jistém sporu, zda má být zazpívána dismanovská hymna, Honza spor vyřeší tím, že spustí z Youtube novou, již složily samy děti a je půvabnou ukázkou českého rapu. Pak už film, který si jistě najdete na netu a promítnete sami. Pokud byste však nevěděli, jak na to, dejte do síťovky láhev něčeho a stavte se, pustíme si to u mě, viď Evičko. Kapesník zapůjčím.

   Tak tedy jen stručně. Film natočil americký v Polsku narozený a v Rakousku vyrůstající režisér židovské víry Fred Zinnemann, abyste věděli, jak to je s jeho kořeny, a pak se ničemu nedivili. Ještě před naším filmem v roce 1944 natočil Sedmý kříž podle skvělého románu Anny Seghersové z prostředí koncentračního tábora. Narodil se jako Jarmila Novotná v roce 1907 a dožil se skoro devadesáti let. Na konci filmu je jasné, že ten původ je k natočení takového filmu navýsost nezbytnou průpravou.

   Zato k dalším světovým úspěchům už jakoby se v americkém tavicím tyglíku zrodil nefalšovaný Američan. Jen považte: V pravé poledne (1952, Oscar Garymu Cooperovi za hlavní mužskou roli), Od teď až na věky podle Jamese Jonese (1953 Oscar za nejlepší film i režii), Oklahoma, jeden z nejslavnějších muzikálů z pera Rodgerse a Hammersteina (1955 Oskary za hudbu, zvuk a původní partituru). Člověk pro každé počasí (1966 Oscar za režii). Není moc režisérů s tolika úspěchy.

   K tomu Sedmému kříži. Poprvé jsem ho četl ve vydání ze 60. let. Na jednom místě hlavní hrdina, sociální demokrat v polemice s komunistou vysvětluje stejně jako Čapek srozumitelně, proč není a nebude nikdy komunistou. Po pár letech knihu čtu znovu v pozdějším vydání po roce 1968 a pasáž s tímto sporem už v knize nebyla. Pro mě otřesný zážitek a jeden z dalších argumentů, proč ten režim zoufale nechci.

   Pojďme tedy ve stručnosti do našeho kina. Po válce je jedním z nejtěžších problémů postarat se o desítky tisíc dětí, které byly nalezeny v koncentračních táborech a které si nesou těžké stopy v duši a často je obtížné zjistit jejich identitu a původ. Přesně to je případ jednoho chlapce věku okrouhle 10 let, jenž s nikým dospělým nekomunikuje a všude kolem sebe vidí jen nebezpečí a je neustále na útěku. Je však ke svému štěstí lapen americkým vojákem ve službách programu UNRRA, který byl první mezinárodní akcí (pod zásadním americkým vlivem a za americké peníze) na podporu obyvatelům zbídačelé a strádající Evropy. Ta druhá akce rozběhnutá teprve v čase natáčení filmu byl Marshallův plán, který pomohl zásadním způsobem nastartovat ekonomiku v západní Evropě. Naši neúčast tady komentovat nebudu.

   Jak u mě obvyklo, odbíhám od tématu, neb si na něco vzpomenu. Nyní to je úžasná tátova sbírka různých nálepek a etiket od zboží, které bylo tehdy u nás v rámci pomoci UNRRA v distribuci. Hlavně mě zaujaly obaly od žvýkaček Wrigley’s Spearmint, Doublemint a Cinnamon, nebo cigaret Lucky Strike a Spejblovo klení v jedné Skupově scénce: „Lucky Strike, to by mě dohřálo!“ A mnozí si jistě pamatují, že dnešní Pernerova ulice v Karlíně se tehdy jmenovala ulice UNRRA. Zpátky do kina a nebojte se, zase někam za chvíli ujedu.

   A ten voják, jehož hraje později slavný Montgomery Clift, za tuto roli nominovaný na Oscara (dále Od teď až na věky, Norimberský proces), se o chlapce začne starat, naučí jej zběžně anglicky a protože bude poslán zpět do USA, začne zařizovat povolení, aby chlapec mohl později jet za ním. Mezitím vidíme, jak za války v Praze, kterou zde ve filmu reprezentují vlny Vltavy a příslušná Smetanova hudba a pohled na Hradčany a mně roste knedlík v hrdle, žije rodina Malíkových a jak je posílají do koncentračního tábora, kde od sebe odděleni přežijí jen chlapec a matka, již hraje už před válkou především v Německu a Rakousku slavná operní pěvkyně a filmová hvězda Jarmila Novotná (1907-1994).

   Ta se po válce rozhodne syna najít a vyrazí do Německa, kde obchází různá oficiální centra, kde se starají o přeživší z táborů. Jednu chvíli vše nasvědčuje tomu, že chlapec válku nepřežil a také Montgomery poté, kdy pochopí, že chlapec hledá matku, získá informaci, že pravděpodobně také nepřežila a jedna z nejsilnějších scén je, když to chlapci vysvětluje. Vůbec vztah obou je nejhezčí stránkou filmu. Matka nevěří, že syn nežije a zůstane v Německu ve službách repatriačního centra a stará se o děti. Ve chvíli, kdy se rozhodne vše vzdát a odjet zpět do Prahy, se věci vyjasní a film končí. Už můžeme schovat kapesníky. Musím říci, že jsem viděl jeden z nejlepších filmů.

  A já jen dodám, že malý Ivan skutečně září podobně jako pětiletá Quenzhané Wallis v Divokých stvořeních jižních krajin, Jarmila Novotná je prvotřídní dáma a matka se srdcem na dlani, Montgomery neodolatelně nezdolný americký kluk, jehož musíte za odvahu vzít si na odpovědnost neznámého chlapce obdivovat. A depresivní je německé město v rozvalinách, v němž žijí lidé, a nějakým zázrakem funguje. Něco takového si lze těžko představit. A je třeba si uvědomit, že přežití naší civilizace, jak ji známe a jak nám je blízká, je zásluhou především hospodářské síly a politické ochoty Spojených států k onomu zmrtvýchvstání přispět rozhodující měrou.

   Právě čtu Johnsonovu skvělou a poučnou knihu Dějiny amerického národa a v nedávných dnech jsem byl právě na konci války. A před pár lety paměti Jarmily Novotné Byla jsem šťastná a její Kosatíkův životopis Baronka v opeře. Ta skvělá dáma plně vyhovuje mé osudové náklonnosti ke krásným a inteligentním dámám v hudbě. Nyní například k Markétě Janouškové, Marii Fajtové a Elině Garanče, které hudbu dělají ještě krásnější než je.

  A v té dnešní příjemné sestavě též paní Šárka Skaláková, jež před časem natočila v rozhlasu dokument o Ivanu Jandlovi a vyprávěla nám o tom, jak to bylo, a doplnila naše vědomosti kolem filmu. A pan Disman mladší a hovor s panem Fléglem, jenž do loňska soubor se svou paní vedl. A připomenutí, že se svou bytovou operou děláme u mě v menší sestavě něco podobného, jako se konalo dnes. Také s občerstvením.

  Ke vší té milostivé atmosféře se znovu vkrádá, jakou národní tragédií pro zemi a její občany byla vláda komunistů a onen jimi nastolený s jistým kafkovským nadhledem tak zvaný „reálný“ socialismus. Dělníkům a rolníkům, ba i pracující inteligenci zabránili v přístupu ke světové kultuře a k umění lidí jako Jarmila Novotná (nemluvě už o zločinném rozkradení majetku její rodiny liteňskou rudou lůzou ještě před oním únorem), Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík, nebo Bohuslav Martinů, vesměs náležejících k největším hudebním osobnostem dvacátého století, mám-li vyjímat z kulturní pokladnice, již mám rád nejvíce.

   Ivan Jandl, jehož památku jsme dnes uctili, svůj úspěch zúročit nemohl a jeho ocenění mělo být zapomenuto a on za tu prohnilou americkou cenu měl být odsunut zcela do ústraní. Je lhostejno, zda by se jako dospělý vůbec umělecky prosadil, ale podstatné je, že mu žádná šance se o to pokusit nebyla dopřána. Bohužel nebyl sám.

  A na úplný závěr naléhavé doporučení. V pondělí dne 10.4. bude v Atriu na Žižkově  http://www.zatrojku.cz/atrium/ (zatím tu duben není) hrát nejmilejší hudebnice na světě, mladá houslistka Markéta Janoušková a já všem doporučuji si s její pomocí navodit jarní náladu. Představa, jaký úsměv vyloudím, když jí řeknu, že přišlo patnáct zkušených členů DRDS. A že se ta holka umí usmívat.