Následky otřesu, neboli skvělý film a historie

ČT art, již by bylo jistě možno kritizovat za občasné programové tápání a reklamní spoty mezi pořady, jež jsou velkohubostí, nepřesností a mizernou češtinou jako vystřižené z komerčních stanic, se 1. února vytáhla se zařazením čínského filmu z roku 2010 Následky otřesu.

Film mi připomněl, že jsem před dvaceti lety 17. ledna 1994 zažil v Los Angeles dosud nejsilnější zdejší zemětřesení o síle 6,6 stupně Richterovy stupnice. Zažil jsem ho v posteli, neb nejsilnější otřesy proběhly v půl páté ráno místního času. Naštěstí jsme tehdy bydleli v Long Beach, jež leží asi 50 km od epicentra ve čtvrti Northridge. Dnes však už vím, že někdy mohou být následky horší i mnoho kilometrů daleko díky místní charakteristice podloží. I tak mě vzbudil pocit, že neležím na lůžku, ale plavu na matraci na neklidném moři. Pocit ztráty pevné půdy pod nohama je vrcholně stresující a kolega ve vedlejším pokoji vyletěl s výzvou, abychom vyšli na ulici. Druhý přejel i s postelí přes pokoj a spadla mu lampička ze stolku. A to otřesy trvaly jen necelých 10 vteřin. Slabé dotřesy jsme ještě zaznamenali přes den ve městě a vždy jsme ztratili klid. Kdo to nezažil, těžko si představí. Věděli jsme, že u nás doma se zprávy o zdejším zemětřesení objeví odpoledne a v televizi budou ukazovat zřícené dálnice a hořící plynové potrubí, zkrátka apokalypsu. Volali jsme tedy hned ráno domů a ujistili všechny, že sice uvidí ve zprávách katastrofu v LA, ale ať jsou klidní, ve skutečnosti je to omezené na malou oblast a nás se to nijak netýká. Zahynulo tehdy 66 lidí, často v autech v důsledku zřícení dálničních mostů a estakád. Domy také padaly a vybuchoval plyn unikající z potrhaného potrubí, ale vzhledem k nízké zástavbě zde nebyla vysoká koncentrace obyvatel. Byla noc a naštěstí nikdo nebyl ve školách a veřejných budovách, jejichž konstrukce se ukázala vůči zemětřesení neodolná. Škody přesáhly 50 mld. dolarů a dodnes nejsou všechny stavební zásahy dokončeny. Televize a rozhlas okamžitě začaly pomáhat lidem v orientaci a nalezení nouzových prostor a radily, co činit, včetně toho, jak se postarat o domácí miláčky. Organizace záchranných prací fungovala naprosto bezchybně. Oni jsou už trochu zvyklí a připravení. Bohužel podél nově objeveného zlomu Puente Hills (5 let po události jej objevily firmy provádějící průzkum ropných ložisek v aglomeraci LA) je riziko velkého zemětřesení dosti vysoké. Pozor, známý zlom San Andreas zde nehraje takovou roli jako v severnějším San Francisku. Někdy v budoucnu zde dojde na území s více než 15 miliony obyvateli ke katastrofě, jejíž rozměr předpokládají některé filmy přiblblé dějem i herecky, ale nikoli líčením hrozného dopadu na město a celou Kalifornii. Ovšem stejně něco takového nejde věrohodně natočit. Kdo to zažil a byl přitom v centru, už patrně nežije. Statisticky je zjištěno, že k zemětřesení nejméně patnáctinásobné síly oproti tomu z roku 1994 dochází na území aglomerace Los Angeles přibližně jednou za tisíciletí. Tedy klidně zítra. Tohle nikdo spolehlivě stále neumí předpovědět. K události, z níž vychází film, o němž chci mluvit, si jistě najdete podrobnosti na netu, pokud chcete. Já jen heslovitě uvedu základní fakta. V čínském městě Tchang-šan žil asi milión obyvatel. Zdejší stavby stály převážně na nestabilním podloží. Nic nesignalizovalo, že zde dojde k zemětřesení. Ale v noci 27. 7. 1976 stačila necelá půlminuta otřesů síly 7,8 až 8,3 stupně Richterovy stupnice, což je téměř sedmnáctinásobná energie oproti Los Angeles 1994, aby zničila 85 % domů a napáchala škody dokonce i ve 140 km vzdáleném Pekingu. Uvádí se 240 – 255 tisíc mrtvých a 164 tisíc zraněných a škody nepředstavitelného rozsahu, jež vyčíslit zřejmě už nelze. Film začíná skvěle natočeným a hrůzným popisem události a překonává všechny horory svým až naturalistickým pojetím. Já jsem si v té chvíli uvědomil, jak my žijící v seismicky klidné oblasti netušíme, o čem je řeč, natož abychom pochopili město srovnané se zemí, tolik mrtvých a zraněných. Poté se už film přesně v souladu s názvem věnuje následkům pro jednu rodinu a její příbuzné a blízké. V tom je jeho síla vyvěrající z událostí způsobených při onom zemětřesení. Musím ještě poznamenat, že brzy po této události umírá Mao Ce-tung, v Číně se mění vládnoucí garnitura a je nastoupen kurs k dnešní podobě této komunistické velmoci s kapitalistickou příchutí. Příběh má svůj osudový počátek v troskách Tchang-šanu, kde zahyne otec rodiny a děti, sedmiletá dvojčata, jsou uvězněny pod troskami. Záchranáři vysvětlí matce, že trosky leží tak nešikovně, že lze zachránit jen jedno dítě. Tohle známe už ze Sofiiny volby a síla té scény není o nic menší. Matka zvolí syna, ale už se nedoví, že se zachránilo i děvče, které všechno slyšelo. Děvče adoptuje dvojice příslušníků čínské armády a vychová je až do dospělosti, kdy se provdá za staršího Kanaďana. Je celý život uzavřenější a nikdy o své strašlivé zkušenosti nepromluví. Mimochodem hraje ji velmi hezká herečka a dívka je nesmírně sympatická už tím, jak je chytrá a šikovná. Chlapec dospěje v domácnosti spolu s matkou a je z něho velmi sympatický muž. Prožijeme se všemi 32 let, až přijde srovnatelně hrozné zemětřesení v provincii Sečuan v roce 2008. Děvče přijede z Kanady pomáhat a přitom si nejen uvědomí, jak pochybilo, ale potká i bratra, který zde pomáhá též. Scéna opětného setkání s matkou, která ji měla za mrtvou svou vinou, je velmi silná. Nejsilnější je však obraz rodinných vztahů lidí, zvyklostí a názorů obyčejných Číňanů. Pojednou vám dojde spolu s hrdiny Kiplingovy knihy džunglí: „Jsme jedné krve, ty i já!“ Mnozí z vás si možná stahují z internetu filmy. Já vám tímto doporučuji snímek, který určitě stojí za vidění a na žebříčku filmů, jež jsem v poslední době viděl, stojí hodně vysoko.