Letní Koncertní klub

Americké, britské i jiné zahraniční soubory povětšinou mladých hudebníků doplňují a dobarvují hudební sezónu a mnohdy předvádějí výkony, za které by se ani profesionálové nemuseli rdít.

 25. června v Českém muzeu hudby koncert vyloženě podle mého gusta, neb hudebníci jsou rozmístěni po sálu mezi diváky a zvuk přichází ze všech stran a některé nástroje jsou na dosah ruky. Nazval bych to kontaktní hudbou. Hraje nám Stratus Chamber Orchestra ze státu Colorado, jemuž šéfuje impozantní a usměvavý David Rutherford, který začne tím, že mi podává taktovku, neb jako obvykle sedím v první řadě dirigentu po ruce. Naštěstí na tom netrvá a po něm převezme taktovku indický dirigent Debashish Chaudhuri. Ten v Praze vystudoval a jak se ukazuje i své srdce tu zanechal v rukou hezké klavíristky Jany.

   Otáčím se podle toho, která nástrojová skupina hraje a přitom si prohlížím hezké dámy a zajímavé pány, z nichž vyniká vedle mě sedící černý violoncellista s páskou přes oko. Dělá pořád obličeje a vyzývavě pokukuje tím zbývajícím okem koldokola. Dávám mu přezdívku Polyfémos. Nálada je velmi přátelská a bezprostřední. Elegantní a pohledná dáma vedle mě shodí lodičky a je tu naboso. Působí to dost intimně a eroticky.

   Zahajuje se Kovbojskou předehrou Johna Williamse, která nezapře téma a v souladu s povoláním autora zní velmi filmově. Zvuk je rozptýlený po celém sálu a vyžaduje trochu soustředění. Jako poctu Dvořákovi zahrají Českou suitu plnou tanců včetně známé polky a furianta. Zajímavá je suita ve stepích střední Asie Alexandra Borodina, kterou dokreslí dvě tanečnice přicházející z galerií.

   Po této ruské koloniální exotice se blýskne Jana v mistrovsky složené a zahrané Saint Saënsově Africe. Šikovné a citlivé ruce, bystrá očka a zvídavý kukuč. Uzavřou skladbou Davida Mullikina, která ilustruje čtení z Livingstonova  deníku a jsme zase v Africe. K tomu na vyznačených místech zvoníme klíči a plácáme se do kolen. Spolupráce dobře zafunguje a utvrdí spiklenectví mezi diváky a orchestrem. Řekl bych zatím nejlepší atmosféra a nejpříjemnější pocit z koncertní řady Prague Concert.

   O tři dny později si v Rudolfinu dám dvojkombinaci orchestrů mladých. Nejdříve náš Symfonický orchestr GMHS (gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy) pod vedením Ladislava Cíglera zahraje Mozartovu 38. symfonii, zvanou Linecká a učiní to příjemně a líbezně. Zejména dívenky s dechy znějí přátelsky a hrají s citem. Poté uslyšíme Sibeliovu symfonickou báseň Finlandia a dostáváme vhled do temně podzimních finských rovin s chomáči mlh nad jezerními hladinami a lesy okolo. Mám pocit, že skladbu nacvičili velmi pečlivě a dobře. Na empoře stojí příslušníci druhého orchestru, který bude hrát po přestávce, a zvědavě sledují své české kolegyně a kolegy.

  V druhé části večera vystoupí Chicago Youth Symphony Orchestra. Soubor požívá veliké vážnosti a je považován za světovou špičku v oblasti orchestrů mládeže. K nám přijela kombinovaná sestava z nejlepších hráčů všech kategorií. CYSO je součástí 71 letého komplexu orchestrů mladých (4 symfonické, 3 smyčcové, jazzový bigband, bicí soubory, komorní soubory a řada programů a seminářů) čítajícího téměř 600 hráčů mezi 6 až 18 lety. Lze jen závidět, co Američané dokáží dělat na kulturním poli. Orchestr řídí David Tinkham, hudební ředitel CYSO a vysoce oceňovaný dirigent a učitel hudby.

  Už v první skladbě, Dvořákově Karnevalu, přívalu hudby a veselí, ukáží, proč jsou tak oceňováni. Vezmou si Dvořáka, jak v USA obvyklo, za svého a zmocní se ho sebevědomě a energicky a získají si celé Rudolfinum, které bouřlivě aplauduje.

   Čajkovského poslední šestá symfonie, k níž bratr Modest pořádaje pozůstalost přilepil přídomek „Patetická“ bez zjevného důvodu. Dle mého, není patetická ani chvíli, zato je lyricky hladivá a patří k nejkrásnějším projevům hudebního romantismu. Kdyby mi bratr skladatel zemřel a zanechal takovou skladbu, nazval bych ji láskyplná. Orchestr hraje opravdu s láskou, i když občas chybí vytříbená jemnost, již nelze u teenagerů očekávat. Oni na to přijdou sami pod zkušenými dirigenty. Pokud jde o pocit z hudby, skutečně jsem slyšel jeden z nejlepších orchestrů mladých.  

   26. července v Českém muzeu hudby pro změnu Britové, Oxfordshire County Youth Orchestra s dirigentem Johnem Traillem. Orchestr je vysoce ceněn a hrají v něm hudebnice a hudebníci z hrabství Oxfordshire ve věku od 14 do 19 let. Mezi prvními houslistkami najdu mnoho hezkých dívek a naštěstí čtyři z nich sedí přímo přede mnou. Mé oči poletují a duch se raduje i z toho, že se prezentují dvěma kusy z britské hudby, zcela neznámými, leč velmi příjemnými. Začnou skladbou Tintagel skladatele Arnolda Baxe, na niž naváží Variacemi na melodie Paula Hindemitha od Williama Waltona, jež jsou malou symfonií.

   Na britskou hrdost naváží Sibeliovou Symfonií č. 1 e moll, op. 39, jež mi po nedávné Finlandii navodí náladu potulování od jezera k jezeru skrze severské lesy a chvílemi Lohengrinovu plavbu s labutěmi. Vše projde neklidem a končí monumentálně. V září začne nová sezóna a jistě se dočkáme v podání programů Prague Concert kvalitní hudby i hezkých houslistek.