God save the King, aneb velké britské mazání, skotský šutr a rituály

 Já, nenapravitelný anglofil jsem si zase jednou přišel na své a uspořádal si 6. května 2023 vlastní korunovační program a k tomu degustoval dvanáctiletou Glenfiddich.

   Déja vu, poslední týdny jsem četl druhý díl Mauroisových Dějin Anglie (bohužel první v té knihovničce neměli), který počíná dobou po Alžbětě I. a brzy dojde k prvému z Karlů a končí v polovině 30. let 20. století. My jsme loni byli svědky konce druhé doby alžbětinské a počátku doby třetího z Karlů. My Čechové jsme také měli na trůnu tři Karly, z toho jen dva byli korunováni.

   Stále u nás jsou zastánci monarchie domnívající se, že už jen tato forma státního uspořádání usnadní překonávání všech neduhů demokracie a s osvíceným monarchou dojdeme spasení. Vtip je v tom, že nikde není psáno, že monarcha bude osvícený a nikde není psáno, že se ihned podaří vyladit a vyvážit jednotlivé moci. Při četbě té knihy, jež brzy dojde k občanské válce ve 40. letech století sedmnáctého a k revoluci, jež svrhne monarchii, jsem si uvědomoval, jak a proč Britové postupně došli k onomu geniálnímu objevu, že k vládě a správě je nejdůležitější co nejpřesněji vymezit kompetence mocí a ten trávník neustále kultivovat a nenechat věci docházet do krajnosti. První krok k tomu učiněn o 4 desetiletí později v té druhé revoluci zvané slavná, kdy katolík Jakub II. vyhnán.

   Vidíte ten pokrok, tatínkovi hlavu usekli až po samou fusekli, jak zpíváno v jedné české kramářské písni o Babinským, známým lotru mexickým. Na příkladu Velké francouzské revoluce autor dokládá, že včasná reforma je nejlepší lék proti revoluci. Britské dějiny jsou dějinami reforem a kompromisů, přičemž zejména století devatenácté je jimi bohatě vystlané. Ano, nakonec k tomu poznání došel celý demokratický svět.

   Můžeme se jen podivovat, proč bezohledné zacházení se svobodným venkovským obyvatelstvem zejména při scelování pozemků a de facto vytlačení této vrstvy z ekonomického i politického vlivu nevedlo k bouřím. Britské dějiny zároveň ukazují, proč i přes nesnesitelné poměry dělníků a jejich rodin v rodícím se průmyslu, nedošlo k revolučnímu chování.

   A na korunovaci barvitý průvod zástupců států sdružených v onom geniálním vynálezu zvaném Commonwealth. Leccos člověka napadá. Především, proč ty svébytné, sebevědomé a vyspělé státy jako Kanada, Austrálie, Nový Zéland, či Jihoafrická republika v tom svazku zůstávají a strpí onoho zástupce britské koruny, generálního guvernéra. Je obrovský rozdíl ve správě kolonií mezi koloniálními velmocemi. Přes veškery chyby z tohoto srovnání vychází Británie nejlépe. Ostatně členství většiny někdejších kolonií v Commonwealthu nesvědčí o zakořeněné hořkosti natož nenávisti. Ani Irové, kteří si od Angličanů užili své, nevnímají je dnes negativně. Stojí dnes vedle Britů jako sebevědomý národ, který za poslední desetiletí velmi pokročil.

   Leccos mě ještě napadalo a probíhalo myslí. Především ono v utajení prováděné pomazání krále, což úkon ze všech nejdůležitější a vonící středověkými rituály. Nebo příkladmo nedávno Skotům vrácený korunovační Stone of Scone, což je něco podobného jako legendární kamenný stolec českých knížat na místě zvaném Žiži kdesi na území Pražského hradu. Onen skotský rituální šutr zapůjčen z Edinburghu, kam byl Skotům slavně vrácen někdy počátkem tisíciletí po sedmi stech letech, kdy Skoty porazil a šutr jim sebral Eduard I. A královně Kamile to fakt slušelo a nová princezna Kateřinka z Walesu je fakt nádherná ženská. (Ach, ty Angličanky v čele s Audrey Hepburn a Julií Ormond).

   A organizačně to klapalo jako hodinky. Jen mi vadilo časté bezobsažné žvanění moderátorů. Nikoho nenapadlo, že bychom se mohli zajímat o to, jaká hudba se hrála.

   Průhledy do obrovité oslavy anglické gotiky přesným jménem Westminsterské opatství –Kolegiátní chrám svatého Petra ve Westminsteru by nadchly Parléře i Santiniho. Zároveň jde o anglický Slavín, kde spočinuly mnohé nejslavnější osobnosti země jako příkladmo Henry Purcell, Charles Darwin, Sir Isaac Newton, Geoffrey Chaucer, Charles Dickens, George Frederick Händel, Rudyard Kipling, Laurence Olivier, Stephen Hawking.

    Opět jako při loňských slavných a dojemných pohřbech rodičů Karlových jsem si uvědomil, jak je důležité pro národní sebevědomí mít rituály tohoto druhu, jež posilují hrdost a navazují na minulost a historické souvislosti. Do jisté míry jde o folklór. Též musím připomenout zahájení londýnské olympiády 2012, kdy britské dějiny nezapomenutelně přehrány během hodinky. Myslím, že po té korunovační podívané plné symbolů a náznaků by si většina Britů nedala na monarchii sáhnout.

   Zajímavé je, že v podobném rozměru korunovaci nepořádá žádná z evropských monarchií (napočítal jsem jich jedenáct včetně Vatikánu, Monaka a Lichtenštejnska). Když tak přemýšlím, jaké že to máme my rituály, vzpomenu především pouti do Staré Boleslavi k Paladiu země české a Václavově lbi. Na Moravě je to cyrilometodějská slavnost na Velehradě.