Po velmi vydatném a hudebně pestrém prosinci 2014 s Velkým C jdu letos poprvé 13. února na bachovský koncert k Šimonovi a Judovi v rámci řady Praha - Drážďany. Na ten lednový pár dnů po propuštění z Bulovky si netroufnu už proto, že se musí jet až do Břevnovského kláštera. Poprvé mám prvou řadu a dokonalý přehled po orchestru a sólistech.
Dnes je den bachovský. Slyšíme dvě kantáty jako příklad hudby, již Bach skládal v Lipsku k provozování o různých církevních svátcích. Jak jsem se přesvědčil z nedávného čtení výtečně zpracovaného a obsáhlého Bachova životopisu od Christopha Wolffa, byla Bachova systematická skladatelská, provozovací i pedagogická činnost nesrovnatelná s působením jakéhokoli tehdejšího skladatele. Snad jen s nejplodnějším skladatelem v historii hudby, kmotrem jeho syna Carla Philippa Emanuela Georgem Philippem Telemannem. Už jen průřez jediným rokem života Bachova by vydal na samostatnou monografii. A to nehovořím o náboženských souvislostech a pramenech jeho tvorby.
Už v kantátě Wie schön leuchtet der Morgenstern, BWV 1, slyšíme ono geniální a citlivé užití nástrojů na příkladu hobojů, které doprovázejí zpěváky jen s violoncellem a kontrabasem. Nejen klasické přímé barokní hoboje, ale kouzelné a do půlkruhu ohnuté hoboje da caccia. Xenia Löffler a Petra Ambrosi si své party vyloženě vychutnávají a sálem se šíří oblak milostivé krásy. Totéž se opakuje i v kantátě Bleib bei uns, denn es will Abend werden, BWV 6, kde se na tyto nástroje vyloženě soustředím a vychutnávám každý tón.
Program vhodně uzavře Mše D dur, BWV 233, v níž opět nalézám vedle velkolepých tónů Gloria a skvělého Domine Deus s mistrovským basem Jaromíra Noska znovu vřelý hlas Aleny Hellerové v Qui tollis peccata mundi. Na vrcholný zážitek ji doplní Xeniin hoboj a violoncello s kontrabasem a varhanami. V Quoniam tu solus sanctus se zaskví k altu Kamily Mazalové housle a kontrabas s violoncellem.
Nutno si však uvědomit, že jednou z metod Bachovy tvorby byla „recyklace“ dřívější hudby spolu s náhradou původního textu novým. To se zřejmě týká i této mše, aniž bych tím chtěl jakkoli komentovat míru Bachova génia, kterou nejsme dodnes schopni docenit a možná i pochopit. Musím se k jeho životopisu znovu vrátit a snad se i pokusit na toto téma něco napsat k uctění letošního 230. výročí Bachova narození.
Druhý koncert 24. února je součástí řady Collegium v Rudolfinu a je mozartovský. Už potřetí za poslední dobu slyším 40. symfonii, přívětivou a bohatou a mohu směle srovnávat s přístupy Izraelské i České filharmonie. Snad mě nebudete podezírat z nadržování, když prohlásím, že nejvíc se mi líbilo podání Velkého C. Izraelci pod Zubinem Mehtou hráli velebně a důstojně a poněkud slavnostně. Náš první orchestr pod Honeckem byl důrazný a hlasitý a svůj velkolepý večer zakončil poté mohutným Braunfelsovým Te Deum.
Velké C už několikrát v minulosti prokázalo, že umí z Mozarta vytěžit tu nejjemnější krásu a pod Luksovým vedením hraje citlivě a vyloženě líbezně a vybrušuje z Mozartových not samé brilianty. Je to můj pocit a po přestávce od prvních tónů Velké mše c moll, KV427, padám do hluboké pasti neobyčejné nádhery, jež je skryta v tomto vlastně nikdy nedokončeném díle, které se dnes hraje dle Maunderovy verze z roku 1990. Maunder jen mírně doplnil instrumentaci v Credu a rekonstruoval osmihlas v Sanctus.
Zajímavé je, proč Mozart mši nedokončil. Původně mohla být psána pro náboženské bratrstvo, jež každoročně slavilo svátek sv. Cecilie. Poté, kdy Josef II. rušil církevní instituce, které nebyly nějak činné v oblasti vzdělávání a charity, dal pokyn k zrušení podobných sdružení, jako bylo zmíněné bratrstvo, čímž pominuly důvody k skládání a provozování podobné hudby a tedy i k dokončení této mše. Kromě Requiem to byla Mozartova mše poslední.
Sólové party zpívaly sopranistka Kateřina Kněžíková a mezzosopranistka Sofie Harmsen, které doplnili tenorista Václav Čížek a basista Tomáš Král. Zejména dámy byly skvělé a Kateřina si oblékla černé lesklé skládané šaty s velkou zářivou diamantovou sponou pod živůtkem a síla v kolenou mě opustila a mé oko leželo povětšinou na ní.
Ovšem musím pozdvihnout obočí nad ustrojovací kázní některých dam, koncertní mistryně si vezme hnědou sukni, jedna houslistka zřejmě hostující k doplnění orchestru na mozartovské obsazení má světle tyrkysové šaty a její sousedka jakýsi skoro pánský oblek a botky šněrovací. V porovnání s vzorově oděnými sólistkami to vynikne ještě okatěji.
Nad tím vším se však klene mnou tolik obdivovaná citlivá hra orchestru a vybraných nástrojů v některých pasážích. A úsměvy houslistek a radost z toho, jak nám ten Mozart jde. Už se těším na opětné provedení Bachovy Mše h moll 31. března, kterou jsem slyšel poprvé před dvěma lety. Velké C ji letos v létě bude hrát na Salzburském festivalu, což bude patrně událost sezóny, neb dlouhá léta nebyl do Salzburgu pozván žádný český soubor.
