Filmy zářijové

Byly jen čtyři a k nim mohu směle připočíst i Gottland, který jsem viděl 31. srpna, ale hodlám k němu pronést jen několik vět ponejvíce o zajímavém prostoru, kde se promítal.

Gottland Od samého počátku mi připadalo, že natočit film dle této úspěšné a velmi pěkné knihy Mariusze Szczygiela je úkol téměř nesplnitelný, vyrazil jsem tedy v deštivém a chladném večeru na noční promítání v Nákladovém nádraží Žižkov, jsa zvědav na to, jak autoři zvládli látku a především na atmosféru prostředí. Pokud jde o to druhé, zážitek poněkud kazil déšť, uchýlil jsem se tedy pod jeden z dopravních mostů a přestože větřík zaháněl kapky až na mě, usoudil jsem, že za příznivého počasí může být zážitek velmi příjemný. Je tu možno posunout si židli, jak libo, vzít si s sebou občerstvení, popřípadě je na místě koupit a vůbec se chovat jako doma. Pokud jde o to druhé, záhy jsem měl pocit, že se autorům záměr příliš nepodařil. Zdlouhavé záběry bez hlubšího významu, sekvence pozbývající souvislosti, rozvleklost, žvanivost některých aktérů a neodbytný pocit, že je to o ničem, který jsem rozhodně neměl z knihy. Oceňuji snahu autorů, ale odešel jsem před koncem. Magický hlas rebelky Jsa již od šedesátých let obdivovatelem Marty Kubišové, již dodnes spolu s Věrou Špinarovou považuji za nejlepší popovou zpěvačku, jež se u nás kdy vyskytla, jsem se s chutí vrátil zpět v čase a do mládí. Znovu jsem si naplno uvědomil, v jakém hloupém a vyloženě svinském režimu jsme žili, a o co všechno jsme byli doslova okradeni. A kolika lidem změnili zlovolně život zničením příležitostí počínaje a svobody konče. Připomněl jsem si písně, jež zůstanou věčně živé v čele s překrásnou Mama… V kontrastu s neumětelstvím a ubohostí mnohých dnešních „hvězd“ jen vynikne oslnivý talent Kubišové, která je dnes již jen jménem a stínem a jejíž produkce mě nelákají. Kdyby kontinuálně pokračovala v kariéře, měl bych v hlavě ohlas vývoje a vzal jej lépe na vědomí. Druhou stránkou filmu je rovina osobní. Tehdejší moc by bývala uvítala, kdyby se zlomila a posypala si hlavu popelem. Ona však prokázala pevnost charakteru a nezadala si nikdy, vědouc že si zavírá cestu k hudbě nadobro. Kdo z nás věřil, že přijde rok 1989? Jaký rozdíl oproti těm, kteří nám nyní namlouvají, jak chtěli jen dělat svou práci. Nechovám je v žádné nenávisti, jen mám blbý pocit v ústech. Pro mě byl dokument z řečených důvodů přitažlivý a cenný. Chlapectví U zrodu filmu stojí pozoruhodný nápad natočit příběh chlapce, který vyrůstá, mění se a pomalu dospívá v muže od prvních školních let. Film tak vyhlíží časosběrně a dokumentárně a dává mnoho příležitostí rozehrát věrohodný příběh. Nemá smysl se pouštět do popisů a líčení. Já mohu film jen doporučit, je zajímavý, solidně natočený a příjemný, což je velice důležité. Love song Mnohým jsem už poslal samostatný essay a tato blogová verze je kratší. Docela mě inspiroval, jak uhlédáte dále. Film jsem přijímal postupně po kapkách a sžíval se s postavami a prostředím a ujasňoval si je a pojednou se mi začal líbit víc a víc a já se pokusím vyjádřit proč. Prvním důvodem je Keira Knightley (1985), která se mi už dávno líbí převelice pro svou svébytnou, ostrou a neklidnou krásu. To by mi však nestačilo. Nešel bych do kina na bezduché byť hezké holčiny. Nic mi neříkají. U mě patří ke kráse ženy i její schopnosti. Schopnosti umělecké, technické, anebo obecně lidské. Třeba taková půvabná zručná soustružnice s empatickými schopnostmi matky Terezy. Keira je dle mého jedna z nejlepších mladých filmových hereček na světě. Nezajímají mě její filmy akční, nebo dobrodružné, ale chápu, že je třeba se zajistit ve stáří. Příkladmo na Piráty z Karibiku bych nešel ani zadarmo. Počet ocenění na mě zásadní dojem také nedělá. Mám s Keirou již zkušenost a to veskrze dobrou. Na filmy s ní se těším. Přesněji řečeno na ni se těším. Stejný pocit mám z největší krásky světového filmu Andulky Hathaway (1982). V hudbě je tomu podobně, ale dnes se bavíme o filmu. Zprvu rezervovaný postoj ve mně vyvolal hrdina v podání Marka Ruffala (1967), který mimo jiné hrál ve výtečném Věčném svitu neposkvrněné mysli. Zde se jmenuje Dan a je přední osobností hudebně vydavatelské firmy a v soukromém životě bankrotář, zprvu naprosto nesnesitelný, o několik dějových dnů později začne být víc a víc přijatelný, až nakonec sympatický. Keira hraje Angličanku Grettu, jejíž vztah s mladým zpěvákem nevyšel, leč pro sebe si hraje na kytaru a skládá a sama zpívá písničky. Dan ji jednou v klubu zaslechne a usoudí, že by spolu mohli natočit desku a on by se mohl dostat z deprese, do níž upadl poté, kdy jej z firmy propustili. Hudba Gregga Alexandera byla velmi dobrá a náladová a pěvecký projev Keiřin velmi solidní a přirozený. Ostatně, že hraje a pěkně zpívá, není žádným tajemstvím: tady máte titulní píseň: https://www.youtube.com/watch?v=sLTRSakuugs Způsob, jakým nahrávali desku, se mi na filmu líbil nejvíc a podnítil mě k řadě nápadů. Nemajíce peněz na studio hrají na různých místech New Yorku a nahrávají pomocí jednoduché mobilní techniky na notebook. Doprovodní hráči jsou různě posbíraní známí a dokonce i děti z ulice. Nahrává se na chodnících, na střechách, v bytech, v metru i zastrčených špinavých uličkách. Výsledek je spontánní a má právě proto nesmírné kouzlo. Nahrávání přináší různá veskrze pozitivní poznání a rozuzlení oběma hrdinům. Napadlo mě, že by něco podobného šlo i u nás a hned se mi v hlavě skládal scénář a hudebníci a místa a hudba. Nápad přišel také díky oné desce A Lesson in Love s Kate Royal, již jsem sháněl a dostal od spolužáka Jirky Moučky. Katein výtečný nápad s dějovým pásmem od první touhy dívky přes první lásku a svatbu až ke zklamání vyjádřený písněmi francouzskými, německými, anglickými a irskými nijak nesouvisejícími, leč s promyšleně vybraným textem, který naplňuje scénář, mě inspiroval. O té skvělé desce samostatně napíšu, myslím, že to stojí za to. V závěru filmu mé uvažování potvrdí sama Keira, jež navrhuje, že by mohli udělat podobnou desku pařížskou a jako druhou jmenuje pražskou. Berlínskou, světe div se, říká až jako třetí. Přesně totéž mě napadlo už předtím, leč jen v měřítku českém. Přestože lze mnohé filmu vytknout, pocit je nesmírně příjemný včetně nikdy neselhávajícího kouzla New Yorku, které tak známe z Allenových filmů a jež mohu potvrdit i z pouhých tří dnů, kdy jsem tam byl a mnohé viděl včetně pohledu z vyhlídkové plošiny WTC blahé paměti. Proto bylo pro mě o sedm let později 11. září 2001 emocionálně stejně silné, jako kdyby někdo zasáhl Prahu. Mé doporučení jest: Skočte si do kina na Love song pro dobrou náladu.