Filmy srpnové kvalit rozličných

Jak jsem již předeslal v červencovém přehledu, nejprve se budeme věnovat mocně propagovanému filmu Ida, pak dojde na další včetně Woodyho Allena a nejnovější české hity.

Ida (2013) Téměř barnumská reklama provázela uvedení tohoto polsko-dánského snímku do kin, reklamní spoty překypovaly úspěchy na festivalech, lidé z branže přetékali velkými slovy. Tématem snímku je konfrontace novicky s neznámou minulostí svou a své rodiny a její rozhodování, jaký život si zvolí. Režisér zvolil příhodně k ději, času a historii černobílý film, jak je po skvělém The Artist už trochu módou. Film má tedy vcelku oprávněně atmosféru noir. Novicku Idu, jež má před složením řeholního slibu, pošle představená za její tetou, aby si děvče uvědomilo svůj původ a případně se ještě mohlo rozhodnout, jaký život si zvolí. Holčina tedy vyrazí s kufírkem. Ačkoli nikdy nepřekročila brány kláštera, do něhož byla dána za války, podivuhodně se orientuje v civilním životě, přestože jej ani trochu nemůže znát. Najde tetu, jež bývala prokurátorkou a má vinu na zločinech moci v 50. letech a vydají se spolu do vesnice, odkud pochází. Tam se doví po klopotných peripetiích, jak zahynuli její rodiče a že byli Židé. Místní sedlák je ze zištných důvodů zabil a nechá se přimět k vykopání jejich pozůstatků. Ty pak obě ženy pohřbí. Nijak není blíže vysvětleno, proč k zločinu vlastně došlo, a zavání to sypáním si popela na hlavu za antisemitismus Poláků. Teta žije svůj život mezi alkoholem, cigaretami a příležitostnými milenci a nakonec zcela nepravděpodobně spáchá sebevraždu skokem z okna. Řeknu vám, přátelé, tyhle svině stejně jako soudce Vaš neblahé paměti nikdy žádnou vinu necítí a drží se života jako klíště. Co se nám to snaží film namluvit? Umím si představit postavu, jež přijde do sebe, ale tenhle typ to není ani trochu. Ožralá baba, jež podrží každému, ale stále je ještě schopna vyhrožovat svým vlivem. V tomhle všem se pohybuje Ida a ničemu se nediví, přestože nic nemůže vědět, jsouc zavřena celý život v klášteře. Nakonec pro zvlhčení očí se Ida vyspí s chlapcem, jehož náhodně pozná, neb teta jí doporučovala, aby si nejprve trochu užila a pak se rozhodla. Dneska by zkusila i trávu, případně něco pikantnějšího. Dívka pak sbalí kufírek a vrací se zpátky do kláštera, neb se rozhodla. Nebyl jsem nikterak pohnut, ani hluboce zasažen a na filmu oceňuji jen nesmírně temný a příznačný obraz polské reality 60. let (vezměte prosím na vědomí, že po válečných letech se země sbírala daleko hůře, než jiné evropské země včetně nás, kudy vlastně válečné běsnění neprošlo) a herecký výkon neherečky a původně servírky Agaty Trzebuchowské v hlavní roli. Holt další zrzavá holka. Nemyslím, že byste příliš duchovně tratili, když si doma místo návštěvy kina pustíte zadarmo na Youtube některé hudební skvosty, které vám předkládám v tak hojné míře. Ale nebojte, hned příštím filmem se to zlepší. Hvězdy nám nepřály (USA 2014) Téma je jasné. Zhoubná choroba se nevyhýbá nikomu a začasté jí podlehnou velmi mladí lidé. V naší civilizaci se úzkému styku se smrtí vyhýbáme. Poněkud ji odsouváme stranou, jak je již naší přirozeností, nechceme o ní ani uvažovat, přestože k ní nevyhnutelně směřujeme. Jinak se to jeví v rodinách, kde hrozí nevyhnutelné bezprostředně a ještě k tomu v mladém věku. Vězme, prosím, že ještě před několika desetiletími, vlastně za našeho života, byla řada nemocí neléčitelných včetně rakoviny a AIDS. V našem filmu hrají hlavní role šestnáctiletá dívka jménem Hazel Grace Lancaster (HG) a devatenáctiletý chlapec Augustus Waters (Gus). Ona trpí jakousi formou rakoviny, jejíž jméno není podstatné, a projevuje se to tím, že se jí zaplavují plíce a bez podpůrného prostředku (tahá s sebou na vozíku tlakovou láhev, z níž jí přímo do nosních dírek ústí kyslíkové hadičky) nemůže žít. V případě záchvatu potřebuje rychlou pomoc a před pár lety by už dávno nežila. HG ví, že nebude žít dlouho, a vědí to i její rodiče. V podpůrné skupině se seznámí s chlapcem Gusem a mezi nimi se vyvine bez patosu a zbytečné názornosti velmi hezký a hluboký vztah. Gus má amputovanou nohu pod kolenem v důsledku předchozího nádorového onemocnění a tvrdí, že nyní je už zcela zdráv. HG si oblíbila jakéhosi spisovatele žijícího v Nizozemsku a jeho knihu, jež je o dívce s podobným osudem, leč kniha nemá konec. S Gusovou pomocí si zkouší dopisovat s autorem a nakonec pojme úmysl navštívit jej a zeptat se ho přímo. Vědoma si rizik spojených s cestou nakonec přesvědčí rodiče a s podporou jakési nadace dvojice za doprovodu dívčiny matky odcestuje. Setkání se spisovatelem je pro oba trpkým zklamáním, leč právě na této cestě se plně rozvine jejich vztah. Krásná scéna nastane při návštěvě v muzeu Anny Frankové, kde dívka statečně leze s kyslíkovým přístrojem několik pater po strmých schodech až do podkroví, kde se Frankovi skrývali. Kdo zná osud Anny Frankové, která se stala jakýmsi symbolem holocaustu, a četl její deník, jistě ví, jak optimistický člověk Anna byla. Vedle ní vidíme naši dívčinu posílenu a statečnou, přestože ví, co přijde. Po návratu z cesty se Gus přizná, že své zdraví pouze předstíral, aby ji povzbudil, ale že je na tom velmi zle. Přichází konec, oba mladí se s ním vyrovnávají po svém. Gus požádá, aby HG promluvila na jeho pohřbu, a chce ten projev vyslechnout nanečisto. V těchto chvílích bych já trochu ubral na citovém nátlaku na diváka, leč naštěstí přesmutný konec stále zůstává v mezích únosných. Silný moment nastává ve chvíli, kdy HG najde smuteční řeč, již si pro ni připravil Gus. Film končí záběrem shora na dívku s hadičkami ležící na zádech a dívající se na nás pohledem: mám krásný život, zažila jsem to, co nikdo, a stálo to za to. Režisér si vybral dva velmi hezké mladé lidi, jichž vám musí být líto ještě víc. Zejména Shailene Woodley (1991) je přesně ten typ dívky, jež je příjemná hned napoprvé a k usedání je pohled na tohle vyložené kotě, jemuž vedou do nosu hadičky. Guse hrál výtečně Ansel Elgort (1994), o němž zřejmě ještě dost uslyšíme. Já jsem byl dost dojat a potěšen a film doporučuji. Kouzlo měsíčního svitu (USA 2014) Loni jsem po dvou Allenových filmech, jimiž nikterak nezazářil, trochu zapochyboval, zda je schopen vrátit se do první ligy. Pak přišly Jasmíniny slzy se skvělou (kolikrát už) a právem oskarovou Cate Blanchett a nyní kvality potvrzeny Kouzlem měsíčního svitu. Náhodou je důvod k oslavě, neb jde o padesátý Woodyho film. Nejde o žádný zázrak, ale já jsem byl spokojen nadmíru z několika důvodů. Předně pro mě, znalce a obdivovatele krásných žen, najmě zrzavých, který je umí tak hezky pochválit, až se s ním některé kamarádí na fejsbúku, byla vyloženým potěšením americká herečka Emma Stone (1988) nejen pro svůj půvab, ale i pro skvěle zahranou roli inteligentní a bystré dívky Sophie, již nic nevyvede z míry. Osvědčenému Britovi Colinu Firthovi (1960) role sebestředného a trochu nadutého stárnoucího intelektuála Stanleyho sedne dokonale. Letos osmdesátiletá britská herečka Eileen Atkins sehrála excelentně roli anglické tety, člověka, k němuž má odtažitý a sebestředný Stanley nejblíže. Filmem naskrz prosakuje typický suchý allenovský vtip. Příběh je založen na tom, že chladně racionální iluzionista Stanley skálopevně přesvědčený, že žádné nadpřirozené schopnosti a jevy nejsou možné a ve skutečnosti jde jen o šikovnost, manipulaci a náhodu, je požádán, aby odhalil, že jedna mladá dáma, jež okouzlila svými schopnosti celé okolí, není nic jiného, než podvodnice. Jak jistě tušíte, mnohé je nakonec úplně jinak. Krása Azurového pobřeží, strhující jazz dvacátých let a tehdejší život smetánky, nedostižně elegantní auta, a ta jemně krásná Emma Stone v rozptýleném středomořském světle. Renoir by před ní klečel v prachu mávaje bezradně štětcem. K tomu k potrhání skvělé scény, kdy teta dovedně a téměř učebnicově zmanipuluje svého synovce, aby si uvědomil, že vlastně Sophii miluje a pak ještě jen o málo méně skvělá scéna, kdy se Stanley Sophii vyznává, žádá ji o ruku a je odmítnut. Jak pravím, žádný filmový převrat, ale film, z něhož jdete ve stavu plném radosti a vy stateční čtenáři se těšíte, až budete moci u sklenky červeného francouzského vína třímat chladnou ručku své vyvolené. Jděte tedy a třímejte. A je-li zrzavá, můžete použít několika doporučených bonmotů, jako kupříkladu, že její vlas je co stádo koz a že rád hledíte v jejích očí záři čarnou. Jste-li však spanilá čtenářka, sněte a buďte na Něj aspoň chvíli hodná. A jste-li zrzavá spanilá čtenářka, měsíčního svitu kouzlo čarné září jen pro vás. Parádně pokecal (ČR 2014) V průběhu filmu i po jeho skončení jsem měl neodbytný pocit, že si pár docela talentovaných lidí z FAMU udělalo radost a natočilo snímek, kde vidíme trochu prázdné slámy, v níž se mlátí několik mladých lidí, za vypouštění z úst mnohdy docela chutných hlášek. Kdybych měl pojmenovat žánr, do něhož by bylo možno tento film napasovat, řekl bych, že jde o společenskou absurdní hříčku. Nutně se kvůli tomu hnát do kina není nejlepší nápad. Díra u Hanušovic (ČR 2014) Režisér a především výborný herec Miroslav Krobot se snažil, co to dalo, natočil jednoduchý snímek a povětšinou nešlápl nikam vedle. Je znát divadelní pečlivá práce s herci, jimž dle očekávání vévodí Tatiana Vilhelmová. Možná, že tímhle dílkem se narodil nový český žánr, venkovská černá romance. Měl-li film ukázat jakousi smutnou bezvýchodnost života na venkově na počátku nového století v době, již někteří označují za nejlepší v dějinách, kterýžto názor mnohé postavy z filmu nesdílejí, nepodařilo se mu to aspoň u mě. Leč alespoň jsme ušetřeni hojných hloupých a nesmyslných povzdechů o tom, jak ti nahoře zavinili, že na venkově chcípl pes. Přátelé leckde ano, a že převažují lidé průměrní a podprůměrní jak intelektuálně, tak i lidsky, netřeba příliš zdůrazňovat. Bohužel je však skutečnost ještě horší a film tak zůstal v poloze přívětivé venkovské povídky. Je třeba přitvrdit, vážení filmoví tvůrci, kteří se tématu chopíte. Film je možná dobré vidět, abychom si udělali obrázek, ale na špičková česká díla si ještě musíme počkat.