Dva návraty do mládí, aneb jak již pravíváno, jsem jen prostý člověk

Návrat první je s knížkou Pohádky o mašinkách a míří do dětství, věku okolo pěti a šesti let. O tom až nakonec. A návrat druhý je opravdu do mládí, neb se týká amerického dobývání Měsíce.

   Měsíc byl poprvé pošlapán Neilem Armstrongem, kdy mi bylo šestnáct, a to, jak každý ví, je věk, kdy je mladík nebezpečný svému okolí a zejména sám sobě. Ona druhá vzpomínka se váže jednak k mé zvědavosti a přitažlivosti počátků dobývání vesmíru. Tedy, abychom si to řekli otevřeně, slovo dobývání vesmíru je nemístná nadsázka, neb kromě vysílání sond a cest na Měsíc jsme zatím jen dokázali jen působit pár stovek kilometrů nad povrchem svého domova, tak sladkého, že paní Deanno: https://www.youtube.com/watch?v=eB7PVkf-37g.

   Stejně mě amerikano a anglofila popuzuje podlézavé používání nepřesného amerického termínu astronaut, přestože u nás byl rozšířen sovětský, avšak správnější pojem kosmonaut, neb nikdo zatím nelétá ke hvězdám, ad astram, jak praví klasik, nýbrž do vesmíru, kosmu, jak zavedl Pythagoras. Zdalipak tam žáby jsou taky, ptám se s klasikem. A ještě k tomu se používá příšerný a neorganický čínskořecký patvar taikonaut. Nejlepší je pak reklama na jednu banku, kde je koza se skafandrem nazývána kozonautka. Tak jsme si zase trochu zašli a zpět k tématu.

   Babička jednou přijde od rádia z obýváku do kuchyně a volá, Rusové mají kosmonauta, je mladej sedmadvacetiletej, pojď si to poslechnout. Chlapeček to pak po léta sleduje a pamatuje si všechny kosmonauty sovětské i americké až do onoho letu na Měsíc. A je mu smutno z Komarova a z tří uhořelých v prvním Apollu.

   Měli jsme na gymplu na fyziku profesora Bartušku, nadšence, který vždy po část hodiny vyprávěl a názorně kreslil, jak to ti Amíci vymysleli s mateřskou lodí Apollo a servisním modulem a lunárním modulem a jak se na ten Měsíc poletí a jak to vše je při letu a pohybu fyzikálně a co jsou inerciální a neinerciální soustavy.

   Až v létě devětašedesátého je to v televizi a my u nás doma máme mejdan a jsme jako utržení od řetězu a provalí se to a těch facek jste neviděli. A pak ještě mnohé texty a rozhovory v televizi za ta léta a sympatický Neil Armstrong, který toho nikdy moc nenamluví, ale vyzařuje jistotu, že byste si k němu nebáli vlézt do letadla.

    V Lucerně 19. října dávají film První člověk a jde tu o období od Neilovy práce zkušebního pilota NASA po návrat z měsíční mise. Přibližně deset let, kdy série příhod a prověrek včetně zvládání situací, kde by jiní možná ani nepřežili, jej vynese do popředí jako ideálního kandidáta na velitele Apolla 11, který bude mít právo prvního člověka položivšího nohu na povrch Měsíce.

   Sledujeme, jak zvládne návrat do atmosféry se stratosférickým letounem, kdy se do atmosférického obalu Země musí doslova procpat na tři pokusy. Vidíme, jak těžce na rodinu dopadne ztráta dcery a jak manželka snáší jeho málomluvnost a úspornost vyjadřování. A sledujeme, jak zvládne onu slavnou rotaci soulodí Gemini 8 a Agena a přistane s kolegou Scottem v oceánu s ručním řízením. Vidíme, že v náročných testech se nikdy nevzdá a cvičení naopak zopakuje, dokud je nezvládne. A perfektně vyhodnotí, že při pozemním testu s létající plošinou podobnou lunárnímu modulu, je situace právě zralá na katapultáž (kdyby se o půlvteřinu opozdil, byl by první člověk někdo jiný).

   Po tragédii Apolla 1, kterou tu vidíme poprvé, jako kdyby se Američané přestali bát to natočit, je jediný, kdo odmítne spekulovat a usadí svého budoucího kolegu Aldrina, který naopak spekuluje stále a dělá účty bez hostinského.

   Stále lovím jména a poznávám mnohé kosmonauty. Třeba Gus je Virgil Grissom, který uhořel v prvním Apollu a byl nejzasloužilejší, neb byl z té první gardy, již poslali aspoň na balistický let (první byl Alan Shepard, který se pak ještě podíval s Apollem 14 na Měsíc). Grissom měl být původně První člověk. A blízký přítel je Ed, kterého jsem měl zprvu za Edwina Aldrina, avšak šlo o Eda Whitea uhořevšího s Grissomem v Apollu 1. Nebo Deke je Donald Slayton, který kvůli arytmii vypadl z řad pilotů, ale přesto se za zásluhy dostal do posádky nevyužitého Apolla 18, které se spojilo se Sojuzem. Druhým odměněným byl čtyřnásobný kosmonaut generál Stafford. A na druhé straně pilotoval neméně slavný první muž ve volném prostoru Leonov. A babičce se líbil Walter Schirra, to je fešák.

   Druhá nejkrásnější scéna filmu nastává ve chvíli, kdy se blíží jeho odjezd na Canaveral a on neustále něco hledá a přerovnává kufřík, až to jeho žena nevydrží a donutí ho jít si promluvit s oběma syny, neb chápe, že se může stát všechno: Kufr mu hodí do kouta a křičí na něj: „Ty víš, že se třeba nevrátíš a tví synové jednou řeknou, táta přerovnával kufr a ani se s námi nerozloučil.“ Mistrovsky oběma sehráno. A ještě dojemnější je rozhovor se synky, zejména tím starším, který už přesně ví, co se může stát, a mluví jako zralý a odvážný chlap.

   Jak víme, všechno dopadne dobře a kromě zázračně vyváznuvšího Apolla 13 díky šikovnosti mnoha lidí v lodi i v Houstonu se už nic nestane. Bohužel daň začne být placena až dvěma raketoplány, ale to je už jiný film. Film končí tou nejkrásnější scénou, protože je hluboce dojemná a nepřesahuje míru dobrého vkusu. Manželka jde do karantény, kde budou oba měsíční turisté 14 dnů a manželé se přes sklo domlouvají. Nejdřív očima a v jejích je směs pohledu horolezce vrátivšího se z K2 do základního tábora a Taťány Samojlovové z Jeřábi táhnou. Přiloží prsty ke sklu a on z druhé strany a prsty vyrovnají naproti a jen se dívají. Už zase jediný voko nejni suchý.

   Jak bylo praveno v jednom vtipu: „Něnádo bůkvy, vsjo jásno!“ Druhý den sraz naší třídy z gymplu, která si ty Bartuškovy výklady pamatuje, a když se Neil stal prvním člověkem, bylo nám všem kolem 16 let. Moc pěkně se mi vzpomínalo.

   Na plátně vládnou Kanaďan Ryan Gosling (1980) v roli Neila, jenž se nedávno ukázal vedle mé oblíbené rudohlávky Emičky Stounovic v jejím oskarovém triumfu La La Land a jako jeho manželka Britka Claire Foy (1984), velmi úhledná s krátkými vlasy a pihami po ramenou, jež se zatím ukazuje spíše v seriálech.

   Pohádky o mašinkách jsem zakoupil pro Davida a Adrianu (i když u holčiček nevím) a hned je po těch 60 letech přečetl a mocně jsem se bavil nad nejvyšším pánem železničářem ze Smíchovského nádraží, jenž si přál největší mašinku na světě a musel kvůli tomu jet za drážním černokněžníkem Zababou. A jak se ta mašinka neosvědčila a malého chlapečka napadlo, že by bylo nejlepší ji rozřezat a postavit z ní menší mašinky a pak má každá svou pohádku,

Jedna je nafoukaná, protože se při dělení protáhla a ukradla kus kotle následující mašince, která byla hodná a oblíbená a pracovitá, ale ta velká si dělala na kolejích, co chtěla a přestala respektovat i návěsti, až se srazila a šla do šrotu. Jedné vyšel dlouhý komínek a jedné jen malý. Jedna nechtěla jezdit po kolejích a skončila upoutaná u statkáře k žentouru.

      Nejpůvabnější je mlsná, které nechutnalo obvyklé uhlí a protože ji její strojvůdce měl rád, dával jí různé uhlí z Evropy i světa, protože ona vždy po pár dnech předchozím pohrdla a vyplivovala ho z popelníku na trať. Skončilo to drahým antracitem, což je mezi uhlím čokoláda Lindt. A nato si mašinka začala vymýšlet i co se týče mazání, což skončilo růžovým olejem. Provoz začal být neúnosný a mašinka mlsností zezelenala. Tu ji strojvůdce upozornil, že od té chvíle se vrací k hnědému mosteckému uhlí a normálnímu oleji, jinak ji dají do šrotu. Nakonec mašinka napravena.

  Závěrečné dějství je věnováno nápravě černokněžníka Zababy, který je původně pyšný inženýr, avšak dělnický hrdina pan Blahoš z výtopny mu věří a spolu otevřou krám U krále železnic s vláčky a příslušenstvím pro všechny hodné děti. Kdopak ví, kde ten krám opravdu býval? Kdopak ví, co to je výtopna. A jak funguje parní stroj. Já, který takové věci rád vykládám půvabným dívenkám v litomyšlské galerii, vám rád u sklenky vše objasním.

   Pan Blahoš pak založí komunistickou stranu a spolu s dalšími třídními bratry si sám krámek vyvlastní a Zababu pošlou do Jáchymova k mravnímu povznesení. Ale to už je taky jiná pohádka.