Čím mi jsou lidé jako hudební hrdina Bělohlávek

Někdy se nás úmrtí dotknou tak, jako kdyby se týkala vlastní rodiny. Ráno 1. června vstávám později, neb jsme byli večer na nočním koncertu Pražského jara a pak si s Hankou dohadovali nákup vstupenek na příští sezónu.

   Ujede mi metro a tak tedy noční tramvaj na Lehovec a odtud asi 2 kilometry pěšky. Mám toho plné zuby a ráno pozdní vstávání a rychlá snídaně, aniž si pustím rozhlas, neb spěchám do PKF pro lístky. Pak ještě do Rudolfina Hance pro holky Buniatishvili na podzimním klavírním festivalu R. Firkušného. Tam na střeše malá černá vlajka asi na počest pana Antonína Dvořáka III. a přes celé průčelí obrovský černý prapor. Ptám se u pokladny a stanu nehnutě. Včera večer zemřel Jiří Bělohlávek. Mnohé mi pak lítá hlavou a grafoman v hlavě mé už ví, že bude o čem psát a že je to nejlepší způsob, jak se s tím srovnat. V pátek ještě jdeme uložit na Olšany do výklenku urnu s popelem otce mého bratra a manžela mé matky, aby ty kontakty se smrtí byly najednou.

   Jsou úmrtí, jež sice zabolí, leč srdce nekrvácí a mysl se nehroutí. Jako skoro každý jsem dotčen nejsilněji úmrtím v rodině, avšak žijeme v ohromném společenství města, státu i celého světa a v něm duch náš navázal vztah s mnohými lidmi mimo rodinu, blízké přátele a školní spolužáky. Ten vztah k některým jiným lidem vyrostl z rozličných kořenů a příčin, mohou to být lidé z politiky, ozbrojených sil, povolání zachraňujících život a zdraví, lidé vědy, lidé výroby a obchodu, osobnosti učící a možná v prvé řadě lidé zabývající se uměním.

   Od nich totiž dostávám to, co je na světě krásné, a díky mnohým z nich jsem na světě rád. Mnozí již nežijí, ale otiskli své stopy do čerstvého betonu v mé hlavě. Když ti, které jsem osobně zažil, odejdou, mám pocit ztráty srovnatelné s rodinou a blízkými. Osvojil jsem si je a usadil v mysli a drze čerpám energii z kouzla, jež šíří. Mnozí z nich jsou o dost starší a je pravděpodobné, že budu svědkem jejich odchodu a zase budu zažívat tu nepříjemnou bolest.

    Ti lidé tu pojednou nebudou a nechají nás tu samotné s těmi, s nimiž si nebudeme tak dobře rozumět. Věc Makropulos.

   Nekrology k úmrtí Jiřího Bělohlávka se rojí a internet tomu jen nahrává. Jeden podařený a citlivě napsaný mi poslal pan Václav Vacek, aktivní to člen Klubu přátel Markéty Janouškové a muž, jehož mysl je naladěna podobné vlny. V tom nekrologu jsem mimo jiné vysoce ocenil pojem, který považuji za nejvýstižnější a nejpřiléhavější. HUDEBNÍ HRDINA. Jiní lépe umějí psát nekrology, já jen ve zkratce přeletím kukaččí hnízdo pohlížeje dolů na to, co se k velkému muži váže, a seřadím to za sebou. Jiní a jinde píší podrobné životopisy a jistě si ten velký muž zaslouží knihu.

    Sbíral zkušeností u lidí jako Neumann a Celibidache, u České filharmonie poprvé, nedůvěra vyslovená hlasováním orchestru, založení PKF, u jiných prestižních orchestrů po celém světě včetně operních, šéfdirigent orchestru BBC, vysoké britské i světové uznání, návrat k ČF a její vyzdvižení tam, kam patří, tj. do první řady světových orchestrů (být v první dvacítce je přece úctyhodné mezi těmi tisíci těles z celého světa), neutuchající pozitivní vliv na mladé hudebníky a jejich podpora. A v neposlední řadě při doplňování orchestru mladými lidmi se ukáže jako znalec ženské krásy (Brabcová, Vokáčová, Javůrková).

    Já jsem jej osobně sice neznal, ale oceňoval jsem jeho úsporný styl vyjadřující důvěru v orchestr, a téměř otcovské zacházení s ním na pódiu, neb nejnáročněji jej cvičil při zkouškách a činil tak všude, kam jej pozvali. Sedě ve své první řadě vidím jeho záda a nejvýše profil a je mi v jeho přítomnosti dobře. Přestože byl jen o sedm let starší, působil na mě otcovsky. Až na podzim znovu přijdu na koncert ČF, budu mít pocit, že tu zeje díra po bombě. Nemá smysl spekulovat o nástupci, ale doufám, že to bude prvotřídní světová osobnost, takový Simon Rattle by si mohl po Berlíně dát příští rok Prahu a jeho skvělou ženu Magdalenku bychom měli po ruce.

   Už se mi z toho lépe dýchá, to psaní mi pomohlo a teď udělám seznam těch největších lidí, s nimiž jsem rád na světě, anebo jsem rád, že se na tvorbě toho mého světa podíleli, přestože jej už opustili. Kritériem pro mě není jejich umění, nebo věhlas, nýbrž především míra kladných emocí, již vyvolávají.

   K těm dřívějším patří Komenský, od něhož jsem si pár věcí přečetl, přiřadiv se tak k velmi mikroskopické menšině. Masaryk i Havel, jehož jsem měl upřímně rád, nesouhlasiv s mnohým, co říkal, a byl jeho úmrtím v poslední době nejvíce zasažen, neb tím jasně skončila první etapa epochy budování státu. Také Dvořák a Martinů, Čapek, Destinnová, Novotná. Z lidí žijících chovám upřímnou a hlubokou náklonnost k Magdaleně Kožené pro tu přemíru krásy, již dovede dávat. A také dámu, jejíž hudební věhlas a umělecká úroveň stojí na roveň Jiřímu Bělohlávkovi. Už se těším na její podzimní koncert, potřebuji ji živě vidět aspoň jednou ročně, ať to stojí, co to stojí.

   V populárních oborech mi byl osobou drahou Leonard Cohen a je i Bob Dylan, z jehož nobelovského ocenění jsem měl upřímnou radost, neb jsem si je přivlastnil jako symbol historického významu populární kultury zejména 60. let a mého mládí.

   Svrchu řečené neznamená, že neobdivuji mnohé jiné osobnosti z oblasti kultury i jiné veřejné činnosti, jen jsem chtěl z úsporných důvodů mluvit hlavně o těch, kteří stojí v nelehkém úkolu hnout mou okoralou myslí v popředí. A znovu a nikoli naposledy zdůrazňuji, že považuji Markétu Janouškovou za zázrak a ztělesnění všeho krásného, co na lidském pokolení lze nalézt. A s ohledem na její umělecká a lidská úsilí si troufám označit ji také za hudební hrdinku. Už se těším, až ji tak oslovím.

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Richard Mandelík | pondělí 5.6.2017 7:00 | karma článku: 9,95 | přečteno: 216x