Jiné úkoly a zaneprázdnění mi dovolily jít jen jednou, což se mi už dlouho nestalo. Honza může třikrát a hlásí, že jsem o nic nepřišel.
Červnovým premiantem je Pavel Voráček se svým vytrvalým snažením o přehrání všech Beethovenových sonát. Dnes je poslední dvaatřicátá sonáta zarámována úvodním Janáčkovým čtyřvětým V mlhách na počátku koncertu a Chopinovými Preludii po přestávce, což je moc pěkné z hlediska porovnávání. Do světa krás jsme uvedeni oním výjimečným Moravanem, který klávesami pojednal mlžný den od rána do večera a v malování nálady si v ničem nezadá s impresionisty. Pohrávání s barvami a náladami známe až na konci 19. století
Avšak představíme-li si Beethovenovu sonátu cis moll, musíme Beethovenovi přiznat, že vytvoření nálady měsíčné noci je mistrovským impresionistickým obrazem. Sonáta se nakonec rozvine v klasickém duchu, avšak ten slavný počátek první věty až téměř mrazí. Stejně působí měsíc v Debussyho Clair de lune a v Nuit resplendissente z Gounodovy opery Cinq Mars: https://www.youtube.com/watch?v=woPPRPPPMNw. Přidejme k tomu ještě Schönbergovu Zjasněnou noc. Ale že ta Magdalena Veliká má nejkrásnější hlas na celičkém světě? A ten její projev. Nic se nestane, když si ji dáte ještě v malém Vivaldim: https://www.youtube.com/watch?v=wFM9WYz6J2s. Jako obvykle jsem se zakecal a ukročil do jiného brambořiště. Jak se nezasnít nad některými souvislostmi a dámami.
Před asi dvěma lety jsem na Firkušného festivalu slyšel dnešní Beethovenovu závěrečnou sonátu c moll, op. 111 v podání Sira Schiffa. Ten velký muž sestavil svůj program z posledních klavírních sonát velikánů jako Haydn, Mozart, Schubert a Beethoven. Bylo to úžasné srovnání čtyř klíčových osobností západní klasické hudby a škola pro každého hráče, jak to vidí jeden z nejvýznamnějších klavíristů současnosti.
Pavel hraje jako vždy s energickým výrazem a grimasami, jaké mohl kdysi dělat i Beethoven, který vídeňské obecenstvo uváděl do údivu, až rozladění svou expresivní hrou a výrazem, kterým podporoval své hudební myšlenky. Ve své době to byl nový člověk v hudbě nejen klavírní a vždy zůstane jedním z největších. Proto hrát jeho klavírní dílo je vždy záslužné a vděčné.
Dílo má dvě části vnitřně ještě členěné, takže se tváří jako čtyřvěté. První část, či věta napovídá, že se člověk se nemůže divit, jak Beethoven současníky někdy ohromoval. Ve druhé části zachycuji vývoj až nebeethovenovsky romantický blíže k Chopinovi a Lisztovi. Přiznám se, že si na Schiffovo provedení vůbec nevzpomínám. Kdeže je ta doba, kdy mi stačilo dvakrát třikrát si něco přehrát a už jsem si to pamatoval. Klavír je sice otevřen a Pavel patří k energičtějším hráčům, avšak dnes zní uměřeně a přesně tak, jak sál vyžaduje.
Na závěr tedy romantik snivý a bolestný a ze všech skladatelů pro klavír píšících snad nejněžnější a nejcitlivější. Chopinových 12 etud, op. 10, je dílo, jež se podobá Bachovým dílům typu Goldgbergovy variace a Dobře temperovaný klavír a Umění fugy, jež zamýšlel jako shrnutí všeho, co má znát a umět hráč na klávesový nástroj. Honza po představení sestavuje páry etud, které se k sobě váží, a tuto školu čtení notového zápisu patrně nikdy nevyužiji, leč už vím, jak to Fryderyk myslel.
Po koncertě si ještě chvíli povídáme s Pavlem Voráčkem, který Honzovu přednášku potvrzuje a říká, že na Schiffovi také byl a že mu připadal poněkud studeně profesorský. A bude rád, když mu tohle povídání pošlu. Věřme na podzim v pokračování seriálu a v to, že dramaturgie dohodne s někým podobné cenné seriály. Třeba s Markétou něco houslového.
