Kdo ví proč, ženy nebývají spokojené se svou barvou vlasů. A co kvůli tomu zkusí. Nemám na mysli fyzické utrpení, ten odporný zápach lepkavé chemie patlané na hlavu. Myslím utrpení psychické. Něco o něm vím. I já jsem totiž jedna z neposkojených. Je to už hodně let, co jsem se rozhodla vyměnit středoevropsky nudnou myší za zrz. Výsledek? Poznání, že představy mívají někdy ke skutečnosti daleko jako Indiana Jones do Kostelní Lhoty.
Kdysi jsem chtěla vypadat jako zrzka na obrázku z Burdy. Nedošlo mi, že, ač zrzavá, nebudu nikdy vypadat jako z Burdy..
„Prosím, chci být trochu rezavá,“ svezla jsem se do kadeřnického křesla.
Kadeřnice zamnula rukama a strčila mi pod nos desky s pramínky stočených lesklých vlasů. Pošimrala jsem nehtem jeden krásně liščí: „Tohle je ono.“
„To by vám chytlo moc do červena“, pokrčila nos. „Smícháme medovou s měděnou.“
Zatetelila jsem se blahem a důvěrou.
Za hodinu jsem měla hlavu jako pomeranč. Zářivě oranžový pomeranč. Kdyby v tu dobu bylo mistrovství světa ve fotbale, možná by mě vzali za maskota. Maskoti bývají pitoreskně divní, ne?
„Mno,“ pokývala kadeřnice svojí nenápadně hnědou hlavou. „Chytlo to nějak světlejc. Nemáte narušený vlasy? Ukažte ..“ Prohrábla mi je, jakoby hledala vši. „Mno, nemáte. Tak já vám to stáhnu.“ Nevím, co myslela tím, já vám to stáhnu, věděla jsem jen, že za hodinu odjíždím na služební cestu - na jakési automobilové závody do Itálie. Na stahování nebyl čas.
Takže přeci jen maskot.
„Proboha,“ hlesnul kolega, který jel se mnou. „Vypadáš, ehm, jak to říct.. jako prostitutka. Taková ta levnější.“
Maskot podoby levnější oranžové prostitutky.
Od té doby se u různých kadeřnic povedlo/nepovedlo mnoho „zrz“, některé do hněda, jiné do plava, do kouřova a tak dále. Střídala jsem odstíny podle nálady a občas podle i podle umění lazebnice.
Až jsem nedávno prosvištěla velkou drogérií. Moment, tohle všechno jsou barvy na vlasy? Z těhle krabiček si můžu vybrat? Fascinovaně jsem zírala na dlouhé regály vyrovnané od podlahy ke stropu. Tedy, ne, že bych do té doby nevěděla, že se prodávají v drogériích barvy na vlasy, zas tak mimo nejsem, jenže za á několik let zpátky jsem tu nakupovala hlavně plenky, toaletní papíry a čističe van a za bé dělala jsem to v malém krámku na rohu, kde měli jednu hnědou, jednu černou a dvě blond.
Brala jsem krabičky do ruky, podezírám se, že jsem u toho měla trochu otevřená ústa, hladila na nich zlaté reliéfní písmo, ukládala je zpátky do polic a tleskala rukama jako malá holka v cirkuse: „To budou vlásky, to budou vlásky.“ Konečně kštice jako má Tereza Maxová! Zrzavá léta totiž uplynula, teď chci být elegantně trochusvětlovlasá. Žádná Marylin Monroe, ale ani Anne Hathaway.
„Ááách,“ skoro jsem vykřikla, když jsem našla krabičku s vlasy ani ne tmavými, ani ne světlými, prostě akorát. Tmavá blond, stálo na ní. To je přesně pro mě. TMAVÁ BLOND.
Nanesla jsem, počkala minuty podle návodu a když voda vlasy milosrdně zbavila nánosu neurčité mokré hmoty, byla jsem tmavá. Blond tam nebyla. Zuřivě jsem vlasy fénovala, protože, jak říkala ta kadeřnice, co vyrábí z hlav pomeranče, „ono to bude jiný, až to vyfoukám“. Nebylo. Tehdy ani teď. Prostě jsem byla tmavá.
Když jsem se svěřila kamarádce, která měla zrovna na hlavě odstín bývalé sovětské vlajky (doufala jsem, že mi porozumí a doufala jsem správně), začala se smát. „Z toho si nic nedělej, mohla jsi dopadnout hůř, kdybys skočila jako já na poetický názvy. Namazala jsem jednou na hlavu „champagne“ a vypadala jako křeček v zimních maskáčích. Proč něco takovýho proboha vůbec vyrábějí? A mimochodem, víš jakej je rozdíl mezi „rubínovým a granátovým jablkem“? Rubínová jde do růžova. Čert, aby se v tom vyznal,“ zajela prsty do svých kudrn.
A tak jsem si daly jedno rubínově rudé, nikoli jablko, a mě napadlo, že vlastně dost věcí v životě vypadá ve skutečnosti jinak, než je se ukazuje na první podívání. A že barvy mají spoustu jmen a že si je každý může pojmenovávat, jak chce.
Takže teď jsem tmavá. SPOKOJENĚ TMAVÁ. Taková jaká, jsem byla, než jsem spokojená přestala být.
A vůbec žádná Burda. Hurá.
psáno pro Ona Dnes
