Láska je peklo. Kdysi se mi nasunula do života jako finanční úředník. Nejdřív mi byla ukradená, byla jsem dítě... Ale hodně jsem o ní slyšela, když bylo zle. Lidi na ni nadávali. Zvedali oči k nebi, křičeli, brečeli, fňukali, říkali sprostá slova, kopali nohama a rozhazovali rukama, bouchali pěstmi do stolu, nalévali si skleničky a divně civěli před sebe.
Pak jsem ji poznala. A nechápala jsem, proč to všechno. Byla nádherná. A já v nebi. A pak jsem z toho nebe spadla na zem a možná ještě níž. Au, bolelo to. Pochopila jsem ty lidi.
A pak zas. A znovu. A ještě. Přišly lásky celé. Se vším všudy. A já ty lidi přestala chápat. Lépe řečeno, nechápala jsem, že vyváděli kvůli ní, ztracené, tak málo.
Vylévala, ta nebeská, do těla obří nádoby štěstí. Tělo bylo nádobou. A tolik, tolik se do něj vešlo… A pak nádoby vysychaly. Postupně. Nebo najednou. Jaké zoufalství.
Proč to není navěky? Proč vysychá, co má zůstat čerstvé?
Sex a vzrušení to je to peklo. Ne láska. Sex je ten protivný finanční úředník, který, když není po jeho, ničí. Otravuje. Vyhání z útulných postelí.
Zbavit se ho. To by bylo něco. Kdo by měl, kdyby zmiznul ze světa, chuť měnit jednu lásku za druhou. Proč? Povězte jediný důvod.
Láska bez sexu by byla nebe.
Nebe, ve kterém se vaří voda v kotlích.
Kdo o takové stojí.
