Tak prý na ministerstvu dopravy v minulých letech jen celé dny seděli na WC. Aspoň podle spotřeby toaletního papíru, zjistil audit.
Toaletní papír je naše národní prokletí. Za socialismu se na něj stály fronty. Na veřejných WC a v zaměstnáních se kradl. Musel dokonce občas pod zámek jako Věstonická Venuše v muzeu. Jen kousek z něj z plechového vězení koukával. Ten, kdo ho zavřel, doufal, že bude použit právě ten jeden koukající kousek. A že dotyčnému, který zrovna na WC sedí, nebude stát za to složitě odmotávat celou roli, aby si ho ulakomil domů. Ale stálo.
Taky se za něj platilo. Při vstupu do oněch místností fungoval jako vstupenka na rockový koncert. „Dejte dvě koruny já vám odtrhnu,“ ťukala paní významně do porcelánového talířku. Hygiena dostávala pěkně na zadek.
A teď zas tohle. Teď se zase špatně účtuje. Někdo vymyslel, že tehdejší podpulťák může být zlatým, no aspoň stříbrným dolem. Protože teď ho je všude tolik, že by se z něj dal postavit pražský hrad v každém čínském městě, některý má na sobě ozdoby, jiný voní, některý je levnější než rohlík, jiný drahý, až hanba. Tak proč ho neprodat. Všem daňovým poplatníkům.
Možná to na ministerstvu dopravy věděli. Možná si říkali, „no to by se z toho jeden po.., pardon zbláznil.“
Kdo ví, možná se při příštím auditu dočkáme hodně vysokého účtu za antidepresiva.
