Už mě téma volby prezidenta rozčiluje. Kdo je lepší? Klaus nebo Švejnar? Může být českým prezidentem Američan? Není anebo je čas na změnu ...? Otázky, na které si sice můžu pro sebe odpovědět, ale to je tak všechno. Coby volič si připadám jako v jednom vousatém vtipu. Rádio Jerevan hlásí: v Moskvě mají maso. Paní volá do studia, zda maso bude i v Soči. Ano, říká moderátor, výstava masa je pojízdná.
Ať už si myslím o pánech Klausovi a Švejnarovi cokoli, ať je mi jeden víc nebo míň sympatický, je mi to platné jako té ruské paní. Můžu prezidentské "tance" jen zpovzdálí sledovat. Protože místo mě, budou vybírat hlavu státu poslanci a senátoři.
Jistě, zvolila jsem si své zástupce v parlamentních a senátních volbách, dala jim důvěru mimo jiné i pro volbu prezidenta a oni nyní rozhodnou za mě. Pokud jsem voličem té správné strany, která má v dolní a horní komoře navrch, měla bych být klidná. Zvolí kandidáta podle mého gusta. Jenže tak to není.
Za prvé, pokud mi paměť dobře slouží, před pěti lety slibovaly strany, že si prezidenta budu moci volit sama. Dnes o tom mlčí.
Za druhé, ani sympatie k vítězné straně nezaručí, že budu s novým prezidentem spokojena. Kandidát "mé" strany mi totiž může být nesympatický. Naopak soupeř ano. Anebo ani jeden.
Při přímé volbě by bylo uchazečů, doufám, víc. Včetně apolitických.
Pominu-li osobní sympatie k navrženým, jako voliči mi velmi vadí také to, že zvolení prezidenta předchází nechutný politický obchod.
Ani to, že jsem volila stranu, která vládne, ještě nezaručuje, že vyhraje její kandidát. Do hry vstupují vyděrači a hrají svou - nutno přiznat - zcela legitimní úlohu. Dvě nejsilnější strany je potřebují a oni vědí, že teď je ta správná chvíle vytřískat, co se dá.
Vzpomínáte, jak při prezidentské volbě před pěti lety jasný favorit Miloš Zeman utíkal zadním vchodem jako malý kluk po porážce tehdejšího outsidera Václava Klause, který potom jako první přivítal v Lánech komunisty?
Osobně se domnívám, že by pro Česko byla ideální hlavou státu krásná princezna. Mělo by to hned dvě výhody. Na titulních stranách novin by se objevovala namísto prkenných strýců, ze kterých mnohdy ješitnost doslova stříká na několik metrů. A pokud by byla nezadaná a ucházeli se o ní švarní princové, měli by poddaní o zábavu postaráno. Zprávy o rytířských soubojích by byly rozhodně vkusnější, než informace o tom, který z politiků dříve sesmilnil, povil, rozvedl se a oženil…
Ale protože stojím nohama na zemi, mám mnohem skromnější přání: přímou volbu prezidenta. Aby šanci být ve hře měl i ten, koho si vážím a věřím mu. Třeba Helena Illnerová. Nebo váš kandidát.
