O pražském magistrátu už koluje vtip. Když mu velel psychiatr, bylo to na hlavu. Teď, když ho povede gynekolog, bude to na.. doplňte si sami, prosím.
O hnusnosti spojení ODS a ČSSD na radnici hlavního města se už popsaly stohy papíru a vydřela se písmenka na hodně klávesnicích. Nadávají i lidé, kteří se o politiku doteď zajímali jako o cizí kalhoty vyhozené na smetišti. Taky jsem, přestože Středočeška, vyplivla potom, co páni a dámy splácali ne už opoziční ale koaliční smlouvu, sprosté slovo. A ne jedno.
Měla jsem proč?
Nedělám si iluze, že bych věděla víc o smlouvách, paktech a dohodách, které tu vzniknou (nebo budou pokračovat), kdyby seděl v radě vítěz pražských voleb s druhou ODS.
Nedělám si iluze, že by ty smlouvy, o kterých bych toho moc nevěděla, byly méně výnosné, než ty, které se podepisují dnes.
Nedělám si iluze, že by byla Praha krásnější, spravedlivější a laskavější. Protože ona krásná je. Laskavá taky, když žijete mezi laskavými. A co kdo ví o spravedlnosti.
A přeci mi jednu iluzi vzali. Iluzi, že lidi, kteří rozhodují o mých penězích, o tom, jestli půjdu do práce bahnem nebo po chodníku, jakou si můžu koupit tramvajenku atd. atd., jsou v jednom lepší než já. Ve třetí třídě jsem totiž taky provedla neodpustitelnou hanebnost. Zapomněla jsem si na výtvarku suché listy. A když je učitelka kontrolovala, řekla jsem, že jsme se se sousedkou ve školní lavici domluvily, že je přinese ona a půlka listů je mých. Koukala jako vyplašená koala, ale – byla to kamarádka – nepráskla mě.
Že spolu pražská koalice a mé neexistující listy nesouvisí? Ale ano. Já i ODS jsme se zachovaly jako nejzbabělejší podrazáci a prospěcháři.
Pražská radnice skutečně potřebuje lékaře. Jenže kde vzít takového, který umí léčit svědomí? Já ho zatím nenašla.
