Jsem otřesná matka. Dcera jde do první třídy a nemá přezůvky. Za to jsem jí koupila krásnou zimní bundu. Držím se totiž už dlouho zásady, že věci nutné se řeší, až když nastanou. Tohle jsem ale asi trochu přepískla. Protože věc nutná nastává … 1. září. Zdá se mi to, nebo letos přišlo nějak zatraceně brzo?
První den první třídy je taky tak trochu otřesná věc. Ve škole to vypadá, jakoby každá malá holka a kluk měli tak dvoje troje rodiče. Snad ze škodolibosti se přijde podívat i teta bratrance z dědečkovy strany.
Nóóó jóó, tak už ti to začíná. A už musíš celý život někam, poplácávají Hujerovi chodící aktovky. Poplácali by samotného školáka, jenže není kam, leda přes břicho nebo přes kotníky...
Rodiče by si taky nejradši plácli. Do Hujerů .. když už měsíc, no někteří týden, spíš den předem, přesvědčují dceru nebo syna, jak je ta škola vlastně úžasná, přijede banda proroků a práskne, že je to všechno vlastně docela otřesné.
Že už se pořád musí vstávat. A je jedno, jestli zrovna sněží, je tma, minus třicet a na silnici jako na zimáku ve Velkých Popovicích.
Že se do života navždy vloudí nevídaně pitomá instituce domácích úkolů. A pozor, trvají na slově navždy, protože psaním nul to začíná a taháním fasciklů, případně hlavy jako věrtel z práce domů pokračuje..
Že se vždycky najde někdo, kdo tvrdí, ty máš ale hnusný sloh, holčičko, ty jsi ale zabedněný a nikdy nepochopíš deskritptivní geometrii, chlapečku. A že se toho někoho nezbaví, ani když navždy práskne školními vraty. Mně třeba vyskakuje v noci, když se mi už už chystá sen o ááách … nebudu jmenovat, klimakteriální češtinářka s kostnatým prstem.
A proroci poplácávají i nebohé rodiče. Ať se připraví – mimo jiné – na zjevení věcí, o jejichž existenci neměli doteď ani tušení. Ovšem které je nutné zpravidla do druhého dne sehnat. Upozorňovala mě kupříkladu kamarádka: „Seznam pomůcek, které je třeba školákovi dokoupit, sestavují učitelky, nevím proč, zásadně z věcí, které se už sedm až dvanáct let nevyrábějí a neprodávají. Vezmi si prvních čtrnáct dní v září dovolenou, budeš objíždět Čechy a Moravu.. ,“ dodala. Loni prý takhle sháněla béžovou pajetku. „Víš, co je béžová pajetka?“ ptala se. Nevěděla jsem. Ani ona už ne. Prý to v sebeobraně zapomněla...
Jsem otřesná matka. Protože přes všechna ta otřesná fakta, svojí dceři vzkazuju, těš se, ve škole bývá totiž taky otřesná zábava.
