Mám ráda lidi, kteří říkají, co si myslí, a nekličkují v odpovědích jako postřelené koroptve. Lékař Jan Hnízdil takový je. Nebojí se v rozhovoru konstatovat, že politici jsou psychopati a farmaceutické firmy nám vymývají mozky. Povídala jsem si s ním pro časopis Marianne (moji domácí redakci) a věřte, bylo to moc fajn. Tak nějak mi připadá, že je čas připomenout si některé z jeho vět.
Jan Hnízdil si myslí o našich bolestech a zdravotních potížích (o kterých se tak rádi vykecáváme) své. "Podle moderní medicíny je bolest nemoc. Máme na ni dokonce specialisty. A když je něco nemoc, musí se proti ní podat lék. Jenže bolest není choroba. Je to jediný způsob, jak s námi může tělo komunikovat, povědět nám, že s ním špatně zacházíme. Je to velice cenný obranný mechanismus, červená kontrolka. Když si vezmete lék na bolest, mechanismus vypnete," říká. A taky si myslí, že tak jako jezdíme s autem do servisu, zvykli jsme si chodit s tělem do nemocnice, opravte nám ho, rychle a hned! A často jezdíme ke špatným opravářům. "Lékaři rozumějí dokonale chorobám, ale ne lidem. Ve škole nás nenaučili, že život a nemoci spolu souvisí."
Nemáte rád léky rád, že?
Takhle bych to vůbec neřekl. Léky respektuju a vážím si toho, že je máme k dispozici. Když se ukáže, že pacient nemůže zpočátku rozběhnutou nemoc zvládnout sám, okamžitě mu je naordinuju, ale jen jako podpůrný stimul, který mu má pomoct odrazit se ode dna, aby byl schopen udělat změnu, na kterou v dané chvíli nemá vlastní síly. Pokud chce ale léky předepisovat dál, odkážu ho jinam. Není přeci normální užívat je napořád, i když se to někteří lékaři snaží pacientům vnutit. Například pacientkám s poruchu funkce štítné žlázy nasadí hormony s tím, že už je mají na celý život. Blbost. Štítná žláza je emoční orgán, pokud je žena citlivá a má nějaké vztahové problémy, je v psychickém i svalovém napětí a to ji odčerpá energii. Pokud to trvá delší dobu, vyčerpá stres i štítnou žlázu a ta začne selhávat. Pacientka se dostává do bludného kruhu. V první řadě bych takové ženě proto předepsal psychoterapii.
Asi funguje lobby farmaceutických firem.
Tak jako lékaři vymývají mozky svým pacientům, vymývají šéfům klinik mozky farmaceutické firmy. Ale nic proti nim jako takovým nemám, chovají se tržně, dělají jen svoji práci. Jdou na to chytře. Lidi je potřeba vyděsit: ohrožuje vás cholesterol, borelioza, artróza. Jakmile se lidi začnou bát, můžete s nimi manipulovat. Následuje informace: nebojte se ale ničeho, my pro vás máme na všechno výborné léky. Zájmem klasických lékařů je taky léčit, nikoli uzdravovat.
Jinými slovy, nemáme své tělo umlčovat chemií, když nám chce něco říct.
Ano, protože naše tělo vysílá signály, které, teprve pokud zůstanou nevyslyšené, přechází do nemoci, a to jak fyzické, tak i psychické, podle toho, jak je člověk nastavený. Podívejte, jak tahle varovné upozornění krásně opisují lidová přísloví – když někoho bolí hlava, říká se má toho plnou hlavu, při bolesti zad se zase mluví o tom, že si naložil víc, než unese. Když hučí v uších, říká se, hučí mu z toho v hlavě, při závratích, hlava se mu z toho zatočila, nebo se mu rozutíkalo srdce, když má někdo srdeční potíže. Kolikrát jste slyšeli to mu lezlo krkem a nejspíš to byl pacient ordinace, kde léčí žaludeční vředy a je toho víc. Psychosomatika tedy není nic jiného než návrat k lidové moudrosti a praxi rodinných doktorů kteří o svých pacientech věděli všechno. Někdy se taky označuje jako medicína dialogu. Snažím se ukázat pacientovi, že ten nejcennější lék má každý sám v sobě, je to samouzdravovací schopnost. Jenže k němu ztratili klíč a já mu pomáhám najít, v které kapse ho má.
Jenže jsou nemoci, které takhle jednoduše vyřešit nejdou, třeba rakovina.
To je imunitní problém. A je vždy věcí několika faktorů - znečištěného ovzduší a vody nebo chemie ve stravě a genetických dispozic. Spousta dětí se už rodí s oslabenou imunitou. Jestli onemocní, záleží i na tom, jak jsou odolné proti stresu. Tahle odolnost se zakládá už v době nitroděložního vývoje. Strašně záleží na tom, v jaké životní situaci se nachází těhotná matka, její stres se všemi možnými kanály, nervovými cévními i hormonálními přenáší na dítě. Vystresovaná matka porodí dítě s nízkou odolností vůči stresu, úzkostné, podrážděné, nesoustředěné. Výsledkem jsou různé tělesné i duševní poruchy.
Myslíte také všelijaké ty „dys“, tedy poruchy soustředění, schopnosti počítat, učit se a podobně. Není to trochu umělý problém?
Ale ano. Člověk totiž chce být opatřen nálepkou, chce mít na svoje potíže papír od odborníka. Je příjemnější říct, mé dítě je dyskalkulik, než přiznat, že mu prostě nejde matika. To je stejné jako s chronickým únavovým syndromem. Nic takového neexistuje. Je to výmysl. Říct, že se vám nedaří, že nestíháte a nezvládáte, je společensky nepřijatelné. Ale ohánět se potvrzením od lékaře, že trpíte syndromem únavy je únosné. Přitom, jste-li unavení, jen tělo volá o pomoc a prosí vás, abyste si odpočinuli, nehledejme v tom vědu.
Podle statistik lidé často utíkají i do psychických nemocí.
Ano, lidé somatizují i psychikou. Tělo tím předává informaci o jeho stavu stejně, jako když někoho bolí hlava. Každý totiž zvládá obtížnou situaci jinak, někdo bolestí hlavy – což vypovídá o tom, že jde do problému bezhlavě, někdo do toho jde srdcem a tak má potíže s ním, jiný nemůže věci strávit, má tendenci k zažívacím potížím. A někdo začne mít strach, přestane třeba chodit mezi lidi. Podle České psychiatrické společnosti trpí v Česku tři miliony lidí úzkostmi a depresemi. Půl milionu z nich bere soustavně léky. Víte, vytvořil jsem si vlastní definici zdraví: je to schopnost zvládat problémy každodenního života, pokud má člověk vůli je zvládat, je zdravý, pokud mu začne vůle docházet, jemu z toho ne-volno a když už vůbec ne-může zvládat tak je ne-mocný. Strašně se mi líbí názory antipsychiatrů, tedy skupiny lékařů, kteří vůbec neuznávají duševní choroby jako samostatné biologické jednotky, ale mají za to, že i ty nejvážnější duševní obtíže jsou zvláštní strategií, kterou si člověk vyvine, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu. Uvedená čísla vypovídají o tom, že lidé dnes nejsou schopni se na současné podmínky adaptovat. Politici nás posílají k lékařům, protože jsme nemocní, ale přitom oni jsou psychopati. Oni vytvářejí prostředí, ze se jiní snaží utéct a vytvořit svůj vlastní svět.
Stále častěji se objevují i takzvané autoimunitní nemoci, jako je třeba Crohnova choroba střev, artritida nebo cukrovka prvního typu, kdy tělo bojuje samo proti sobě, ničí se. Prostě proto, že lidé nemají rádi sami sebe, nejsou schopní se přijmout. Žijí na úkor sama sebe a užírají se.
Říkáte, že nám vládnou psychopati?
Podobně, jako jsem nerozuměl stonání pacientů, nechápal jsem ani chování našich politiků. Pak se mi dostala do ruky knížka „Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce“ od psychiatra Hareho a psychologa Babiaka. Píší v ní, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem víc nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Liberálně tržní společenský systém je založený na individuální dravosti, bezohlednosti, neomezeném ekonomickém růstu a s ním spojeném ničení životního prostředí. Takový systém přitahuje stejný typ lidí: dravé, cynické, arogantní, bezohledné a bezcharakterní. Vytvářejí prostředí, které je zdraví nesmírně nebezpečné. Občany pak posílají k lékařům, organizují zdravotnický systém, přitom léčit by se měli především oni sami.
Co s tím?
Naše zdravotnictví, ale vlastně celá země, nápadně připomíná Titanik. Kormidla se zmocnili šílení politici. Nejmodernější technikou vybavenou loď v plné rychlosti navedli na liberálně-tržní ledovec. Obrovský otvor na pravoboku, hned pod nápisem „No God - Nepotřebujeme Boha“, zaplavily farmaceutické firmy, draví podnikatelé, lobbyisti. Hladina korupce rychle stoupá a peněžní čerpadla už nestačí. Zatímco pasažéři business třídy ještě v klidu popíjejí chlazené nápoje, v dolních palubách už propuká panika, bojuje se o holý život. Ke dnu ale jdeme všichni. Je nejvyšší čas, abychom spustili záchranné čluny, pomohli nastoupit starým, slabým a nemocným. Vzdálili se co nejdál od potápějící se lodi. Pustili se do stavby nového zdravotnického, ale také společenského uspořádání. Přestali polykat zbytečné prášky od doktorů a lživé sliby politiků.. Převzali zodpovědnost sami za sebe i za okolní svět.
Celý rozhovor najdete v Marianne z letošního května
