Moje první láska, vzdychla kamarádka Zuzana a pohladila fotku ulíznutýho kluka, kterou mi před tím strčila pod nos. Asi to jaro, nebo co. Jdi do háje s těma sentimentálníma kecama o první lásce, chtělo se mi zaječet. Co s ní pořád každej má. Proč by měla bejt právě ona ta nejnezapomenutelnější, nej, nej, nej …. Jen proto, že všechno odstartovala? Svatá prostoto …
A jseš si jistá, že to byl zrovna tenhle Dušín? A ne Honzíček na písku? Nebo drtič, co ti rasoval v kině ruku tak, že vypadala po hodině jako macerovanej lanýž? Nebo snad ten první pod peřinou? No, vybírej jedničku poctivě, ty milovnice nostalgie …
Tak to mně se někdy ve třetí třídě líbil Tom. Byl zamilovanej do Kláry, jenže do úplně jiný. Mně házel za krk papírový kuličky Rostík. Ten mě nebral.
Pak jeden s exotickým jménem i původem a ten zas miloval Víťu. Smůla. Mě uháněl v tu dobu Milánek. Připomínal mi míč a když mi doma řekli, Milánek tě asi miluje, na třicet minut jsem se rozbrečela.
Taky se mi líbil Lumír. Krásný jméno. Vypadal jako Harbert z Tajuplnýho ostrova, možná proto. Viděla jsem ho všeho všudy dvakrát v životě.
Napadlo mě, že bude jistější vzdychat pro toho, koho v životě nejspíš neuvidím vůbec. Nalepila jsem si na zeď Ingemara Stenmarka. Jeho fotku, to dá rozum. Byl to Švéd. A o dost starší. Miloval nějakou letušku. Ale co, nad postelí visel jen on.
V pubertě jsem se zamilovala do bratra kluka, co zase házel očima po mě. Znovu blbý.
A ještě byl do mě zamilovanej jeden, co mi dával do schránky žvejkačky. Nebuď pitomá, žvejkej, vždyť to jsou donaldy, pobízela mě maminka s plnou pusou růžový hmoty. Utřela jsem slzu vzteku. Strašně jsem se styděla, že mi je tam hází zrovna on, šprt. Když do kaslíku jednou narval plyšovýho medvěda, na patnáct minut jsem se rozbrečela. Přeci jen, byla jsem už o něco starší…
A pak jsem dostala konečně pusu. Takovou tu mlask. Na koupališti seděl kluk a já viděla, že se na mě dívá. Hezkej. Kolik ti je, nešla bys do kina? Čtrnáct, budu mít teď v srpnu narozeniny. Špatně si to vyložil. Právě onoho srpna mi mělo bejt čtrnáct. Takže vlastně třináct. Jemu bylo osmnáct. Do toho kina jsme šli. Babička mi natočila vlasy, vypadala jsem jako kremrole. V kině jsem na kremroli nasadila stříbrný brejle. Nádhera. Máš pěkný obočí, vyznal se tehdy. Když jsem odjížděla z prázdnin, kroužil okolo autobusu na kole. Moc milej.
A pak jsem dostala větší. Pusu. Hele, to je docela dobrý, ne … utrousil směrem ke kamarádovi na schodech gymplu blonďák s očima Paula Newmana, který v tu chvíli koukaly na mě. Pak jsem zjistila, že docela dobrá byla současně i Hanička, Alenka, Michalka …
No jo, a pak to muselo přijít. Byla jsem ve čtvrťáku skoro poslední , co neměla o čem vyprávět. Mezi námi, ještě dlouho potom jsem neměla o čem vyprávět. Dodnes se tomu směju …
No, tak která byla vlastně první? Suď, Zuzano.
Žádná. Každá je první. Láska se nečísluje. Buď je nebo není. A že je jí jako šafránu. A když už je, co záleží na tom, kolikátá.
A jestli ono to není s těmi čísly nakonec tak, jak řekl Oscar Wilde: muži ve své ješitnosti chtějí, aby byla žena jejich první, ženy by se zase rády staly jejich poslední.
Jaro nejaro, toho bych tedy do háje za sentimentální kecy nejspíš neposlala :-))
