Na světě je zázračný nápoj, napijete se a zhubnete, tvrdí novinový titulek a jacísi vědci, kteří ho namíchali. No paráda. A co ještě člověk vymyslí, jen aby nemusel hejbnout zadkem, mohl se cpát sekanou a vypadat jako Heidi Klum/George Clooney?
Taky jsou takové stroje. Nebo lavice či co to je. Lehnete si na ně a ony za vás zvedají ruce, nohy, asi vás i nějak různě naklápí. Jen abyste zhubli. Hmmm.
I sprej na hubnutí byl vynalezen. Stříknete, nikoli na faldík, nýbrž pod jazyk, a vůbec se vám prý nechce jíst. Dělají to takhle domorodí lovci v Africe, když vyrážejí za antilopou. Tedy oni nemají sprej, ale žvýkají rostlinu, ze které se vyrábí (jenže, kdeže by Evropan žvýkal rostlinu). Aby s sebou zbytečně nemuseli tahat plné chlebníky, když se zdrží, protože jim maso uniká.
Prý na štíhlost bezvadně fungují i ananasové tablety. Enzymy v nich ukryté rozštěpí třeba i celou krávu, když jí na posezení spořádáte a k tomu navrch pět laskonek. Slibují obchodníci. Nu.. zázrak.
Jé a ty vibrační legrace, co se připnou večer na břicho nebo prostě někam na špek, aby si mohl člověk v klidu nasypat do misky chipsy a zmáčknout na ovladači kanál s krasavicemi velikosti 32. Sádlo se pod pásem třese, třesení popírá zákon zachování/ztrácení hmoty a člověk je šťastný, že bude vypadat zakrátko jako ony štíhlé nádhery.
Ano, bude. Když konečně vyhodí obří balení hamburgerů, fidorek, oříškových čokolád a spol. a mezi televizí a špajzkou přestane jezdit autem.
Zákon zachování a ztrácení hmoty naštěstí, navzdory zázračným reklamám, funguje spolehlivě (tedy s výjimkou případů, kdy metabolismus skutečně stávkuje a člověk tloustne i po vodě, nebo se z nějakého důvodu nemůže hýbat, ale jíst – z pochopitelných důvodů – musí). Platí jednoduché pravidlo, když sním míň, než vydám, zhubnu. Když obráceně ztloustnu. Je to jednoduché jako princip obyčejné tužky. Jenže taky občas nepohodlné. A nepříjemné. Běhat kolem domu, dělat sedy lehy a na čas se smířit, že k večeři chrupnu půl hlávky salátu jen tak.
Věřte, vím o čem mluvím. Nikdy jsem sice nebyla žádná obezita (jak říkali Šimek s Grossmannem), ale taky se mi zadek v běhu věků zvětšoval a smrskával podle toho, jestli jsem se zrovna povalovala na gauči a do pusy mi padaly karamely jako z dopravníkového pásu nebo pro samé sjíždění zasněžených kopců zapomínala i obědvat. Naučila jsem se, že když tělo naroste o pár velikostí, je čas sebrat síly a vrátit ho, kam patří. Tedy pokud chci, a já většinou chtěla. Kdybych se rozhodla být boubelkou, a na tom by nebylo vůbec nic špatně, své nadměrné velikosti bych si nechala, měla je ráda a neděsila je zázračnými pilulemi… A taky jsem se naučila, že je úplně jedno, co jím, ale jedno naopak není, kolik a kdy jím. Že si klidně můžu dát svůj milovaný větrník a noky ve smetanové omáčce, i když zrovna potřebuju ubrat. Jenže jich nesmí být kýbl po půlnoci.
Nezdědila jsem „shůry“ geny hubenosti, jak se mi někteří snažili namluvit. Odkoukala jsem pouze prajednoduchý fígl: nepřežírej se a hejbej se. Přesně tahle jediná rada přišla mé známé za stovku domů v obálce, když si objednala přes inzerát „zázračnou dietu.“ Já ji dostala od svých rodičů zadarmo.
