Věci, které zůstávají v duši, se dějí, když je nikdo nečeká... Jen cvok by šel o víkendu do školy na Den otevřených dveří. Tak jsme s dcerou šly.
Protože jsem spáči, došly jsme přesně do jeho půlky. Do té půlky, která začínala slavností k výročí vzniku republiky. A slavnost se odehrávala přesně před školními dveřmi. Takže místo Dne otevřených dveří Den, no spíš půlhodina, dveří zavřených… Vtlačit se v tu chvíli do nich totiž znamenalo shodit stojan na noty, porazit mikrofon, otřít se o několik radních, školníka, zástup účinkujících a povalit nástěnku. Být nenápadný jako nudista na sjezdovce, kterému visí na krku neonová cedule, jsem člověk nekulturní a pohrdám všemi kulturními pásmy světa, dětičkami, co recitují, úředníky, co dělají totéž a ještě k tomu věnce kladou.
Zvedla jsem oči v sloup (nepohrdám všemi kulturními pásmy světa, jen se jim od školky pečlivě vyhýbám), poplácala dceru po zádech a rozhodla, vydržíme, děvče. Děj se co děj (co jiného nám zbývá) . „Neboj, za chvíli je otevřou,“ slyšela ode mě. Stouply jsem si k vyrovnaným řadám židlí.
A pak přišel ON.
Chlap jako socha. Ještě jsem ho neviděla, už se chvěl vzduch.
Připadalo mi, že je až do nebe. Výškou, tváří, tím zvláštním chvěním. Generál Josef Hercz.
Když hrála hymna, zvednul ruku a po vojensku pozdravil. Pak mu někdo pomohl sednout. Opřel se trochu a nezaváhal. Z kapsy uniformy vytáhl složený list papíru. Byl celý popsaný. Tak, jak už dnes nikdo nepíše. Rukou, která se teď malinko chvěla. Hlas ne.
Mluvil o těch, kteří byli v boji s ním. O statečných, pro které válka neskončila v květnu před pětašedesáti lety. O statečných mužích, kteří bojovali s hloupostí, malostí a zlobou jiných, komunistů, kteří statečnost neodpouštěli
Stály jsme s dcerou před zavřenými dveřmi. A mně už bylo jedno, že jsou zavřené.
„Mami, máš na tváři nějaký černý čmouhy. Co to tam máš? Mami, ty máš alergii? Na podzim? Máš úplně červený voči. Mami!“
„Hm. Ne. Ne nemám alergii.“
Pak se dveře zas otevřely. A vzduch se pořád chvěl…
Viděla a slyšela jsem muže. MUŽE.
Předevčírem jsem si koupila zdejší zpravodaj. Na straně deset byla jeho fotka. Nemusela jsem číst to okolo ní a černé čmouhy byly zpátky.
Umřel, je to pár týdnů, v den, kdy se tehdy, po konci války, narodila moje maminka.
Chvění zůstalo.
Omlouvám se zhruba stovce čtenářů první verze textu, ve které jsem z generála Josefa Hercze omylem udělala válečného pilota. Mimo jiné se účastnil bléhání Tobruku, sloužil u motopraporu v Británii a byl velitelem průzkumné čety v bojích u Dunkerque.
