„Strčte to tam tímdletím čipíkem. Teď můžete kartičku vytáhnout.“ A zachichotání. Hádejte, kde jsem ráno byla? Za á v jeslích, za bé v ornitologickém kroužku, za cé v drogérii. Cé je správně. Platila jsem kartou.
Před pár dny v restauraci: „Takže dámy si dají pivečko, kafíčko a svařáček. A ten řízeček chcete se šťouchanými brambůrky? Aha, se salátkem. Ještě nějaké přáníčko?“ Přáníčko jsem vyráběla příbuzenstvu k Velikonocům, chtělo se mi zařvat. Koukala jsem zbaběle do stolu.
Jaký je důvod mluvit jako tříleté dítě (pardon, tříleté dítě, neurážej se)? Nevím. Co vím, že se mi to nelíbí, tahá mě to za uši. Občas je mi trapně. Někdy až tak, že si začnu prozpěvovat nebo jen tak hučet dovnitř. To když třeba na pískovišti lítají všichni ti mimískové, těhulky, snažilky, kulíškové a ňufíci. Pozor, chápu, že k dětem mluví občas v něžných zdrobnělinách, vůbec nechci tvrdit, že jsem to nikdy nedělala, jenže tady je řeč o tom, jak si mezi sebou povídají dospělí. Asi nemusím překládat, protože zrovna tenhle slovník je už hodně profláklý, jen pro připomenutí – mimísek rovná se malé dítě, těhulka rovná se těhotná žena, snažilka rovná se žena, která těhotná být chce, ale zatím není. Kulíšek a ňufík rovná se otec dítěte.
Víc než čaje na Srí Lance se podobných pitvorností zjevuje taky na rodinných serverech a facebooku, mimo jiné. Druhý jmenovaný doslova rozkvétá okolo svatého Valentýna, o Vánocích a podobných dnech, kdy se najednou planoucí láskou virtuálně objímá i účetní z firmy bratrance z třetího kolena. Kterého nikdy nikdo osobně neviděl. Ani bratrance, ani účetního.
Lásečka, hezké dníčky, pusulinka, stejskáníčko. Brrrr.
Lidi by na sebe měli být milí. Jistě. Dokonce, myslím, hodně milí.
V čipíku, kartičce a chichotání to není.
Osobně mám nejradši laskavý úsměv.
