Má dcera dostala nabídku k sňatku. Mé dceři je osm. Měsíc se rozmýšlela. Dělala drahoty. Jako správná ženská. Nakonec kývla. Vypadala u toho jako královna, která přijala poddaného.
Že prý se konečně dohodli, povídá. S kamarádem, co si spolu hrají na hadí farmu, taky na záchranu země a leteckou přepravní společnost. „Má mě rád, protože jsem jako první v ulici měla počítačovou hru s vesmírnými příšerkami,“ řekla mi. „A já ho mám ráda proto, že nechci, aby si vzal Adélu. Adéla se pořád nafukuje.“ Taky vysvětlení.
Má dcera dotyčného o tři roky staršího ženicha natolik zblbla, že se mě přišel zeptat, zda proti sňatku nic nemám. Že prý potřebuje souhlas matky. Dala jsem mu ho. A ona pak milostivě po dlouhém přemlouvání taky. Ještě se ho neváhala zeptat. „A čím jsem pro tebe vlastně zajímavá?“ Úplně na rovinu.
Vůbec nechápu, kde se to ta malá žena naučila. Dokáže intrikovat, naoko dělat fóry i odpálkovat stejně starou Adélu s přehledem pro mě nepochopitelným jako existence a fungování černých děr.
Od své matky, rozuměj ode mě, tyhle dovednosti rozhodně nemá. Byla jsem tak trochu vždycky trouba. A zůstalo mi to.
Sedávala jsem v koutě. A doufala, že mě najdou. Taková hezká holčička, říkali dospělí. Oplácaná, brýlatá holčička se zástřihem podle hrnce. Za krátkozrakost jsem nemohla, špeky a účes jsem si způsobila sama. Moje do té doby dlouhé vlasy se klukům líbily - zjistila jsem později - jenže mi to nějak neříkali.
Z princezny jsem udělala tenisák. No, tenisák není úplně přesné .. Mami, ostříhej mě, škemrala jsem. Zdvihla prst, varuju tě, nikdy jsem to nedělala. Mami, mami … prosím. V koupelně nad vanou se reinkarnovala Božena Němcová. Stejně jako já vypadali i všichni Ivanové z ruských pohádek. Páni, hvízdnul ve školní jídelně o rok starší spolužák. Zvedla jsem nosánek nahoru. Ta ale vypadá, co … Ryla jsem v linu.
Světě nediv se, z kouta mě nikdo dlouho netahal. A naučili mě, že slušné děvče z něj samo nevybíhá. Takže jsem v něm dřepěla a čekala s pevnou vírou, že sem přeci jen někdo někdy zabloudí. Musí to vyjít. Každé to vyšlo, utěšovala jsem se. Přišel nakonec.
Měla jsem za to, zblblá z kouta a z pohádek, že lásku dokazovanou herdou do zad, žmouláním ruky v kině a natřásáním před spolužáky – ty voe, dobrá buchta ne - je třeba bez výhrad a naplno opětovat. A tak jsem dotyčnému psala, telefonovala, čekala na něj před školou, zkrátka všemožně ho přesvědčovala, jak moc ho miluju a jak se vůbec nemusí bát, že by o mě přišel. Měl by přeci vědět, že mě má jistou nadosmrti, ne. V pohádkách se to tak dělá…
Umlátila jsem ho šlehačkovým dortem. Jako v tě groteskových bitvách. Sladká tučná hmota mé lásky mu kapala po tváři.
Ten první smršť smetany nepřežil. Tedy on ano, vztah ne, abych byla přesná. Než aby se udusil, utekl.
Další měl šlehačku trochu rád. Smál se nejdřív a utíral si ji z tváří. Taky ale dlouho nevydržel. Snad že by ztloustl, se bál, nebo co.
Zkrátka nikdy jsem nebyla Mylady. Nikdo mi totiž neřekl, že když už se chci něco o lásce dozvědět, nemám vzdychat nad Zlatovláskou a Popelkou, ale kouknout do Angeliky nebo Věčné Ambry. To byly ženy činu … Anebo se mám zeptat spolužačky Jany. Už tehdy věděla, že mrňavé tričko, narvané džíny a přezíravé tccc dělají divy. Já chodila v kostkaté sukni a na každého se culila jako víla Amálka.
Intriky a milostná hra pro mě byly neznámou jako princip chlazení jaderné elektrárny. Co na srdci to na jazyku. Pořád dokola jsem všem princům vysvětlovala, jak to vlastně s tou mojí láskou je.
A pak to někde skříplo. Tudy cesta nevede, pochopila jsem, když všichni prchali. Vyber jinou cestu, holka.
Jenže i ta další byla divná. Zvolila jsem taktiku, hlavně neříct nic. Ode zdi ke zdi, zkrátka. Neprozradit, že se mi ten a onen líbí, že bych si od něj ráda nechala ruku žmoulat. Nedej bože povědět mu, mám tě ráda nebo tak něco. Brrrr. Už jsem nechtěla zpátky do kouta. Jenže jsem si do něj sama koupila předplatné. Ze šlehačková stala se ledová královna.
Tak to byla má puberta, mé dospívání, má raná dospělost.
A jak jsem na tom teď?
Teď se učím od své dcery.
A před spaním si čteme Vinnetoua.
