Když mi někdo kdysi řekl, řídíš jako chlap a myslel to jako poklonu, urazila jsem se. Co jako chlap? Proč jako chlap? Řídím jako ženská a jsem ráda, protože ženský řídí taky dobře, zvedla jsem pyšně nos nahoru.
Existuje spoustu výzkumů o tom, proč jsou muži lepší řidiči a ženy lepší řidičky. O tom, že ženy jsou opatrnější, pozornější a muži bezohlední dravci. O tom, že ženy jezdí nelogicky, přes vesnice pádí osmdesát a po dálnici taky a v mužské jízdě je přísná logika. Nevím, kdo si tyhle výzkumy platí a je mi to jedno. Protože většina z nich bývá cinknutá. Říká jen to, že čtyři odpověděli ano a tři ne.
Proto si dovolím ke sporu o automobilovou čest mluvit pouze za sebe. Ano, myslím, že chlapi jsou lepší řidiči. Než já. Ti chlapi, kteří umí jezdit ve sněhu a po námraze, chlapi, kteří umí vyjet ze závěje a chlapi, kteří mě z té závěje vytáhli. Dostala jsem se do ní vlastní blbostí. Dvakrát. Tam, kde od jara do podzimu směle couvám, jsem teď v zimě couvat zkrátka neměla. Ryc a byla jsem v ní. Kola hrabala jako krtek v bažině. Ještě minutu a budu v Austrálii, napadlo mě. Taky znám poučky o tom, že je ze sněhu potřeba se vyhoupat. Přidávat a ubírat plyn tak akorát. Marné snažení. Nešlo to. Za volant si sedl soused a vyjel jako Massa z depa. A jeho ruce držely volant úplně pevně. Ty moje se nervozitou a bezmocí před tím klepaly, jako bych makovala loupáky.
Ale abych nebyla tak zoufale subjektivní: taky vím, že se mezi chlapy řidiči vyskytují úžasná střeva, která se netrefí k pumpě, a mezi ženami řidičkami jsou takové, které dokážou vycouvat s kamionem ze Zlaté uličky. Jasně. Protože každé zobecnění je cinknuté, jen říkám sama o sobě, jsem žena a jezdím jako žena, které to nejde v závějích. A chvála mužům i ženám, které to dokážou.
