Kvasary a magnetary.

Popisuje dnešní kosmologie věrohodně kvasary a magnetary? Jsou představy dnešních fyziků o vzniku elektromagnetických vln, věrohodně vysvětlené, nebo se opět vychází z bludných představ minulého století? Pokusím se odpovědět.

Snímek kvasaru PKS 1127-145 z Rentgenové observatoře Chandra, zřetelně je vidět polární výtrysk   Wikipedie.

Kvazar, kvasar (transkripce anglického akronymu QUASi-stellAR radio sources) je vesmírné těleso s výrazným rudým posuvem spektra. V optickém dalekohledu se jeví jako hvězda, tedy jako bodový zdroj světla. Sloanova digitální prohlídka oblohy (SDSS) jich objevila přes 200 000.    Wikipedie.

Některé kvasary mění velmi rychle svoji svítivost, z čehož se usuzuje na jejich malou velikost (těleso nemůže měnit stavy rychleji, než trvá přenos informace z jednoho jeho konce na druhý, přičemž informace se šíří nejvýše rychlostí světla).  Wikipedie.

Tato věta mě zaujala. Proč by musely být kvasary malé velikosti a proč by nemohly měnit (navenek) stavy rychleji, než trvá přenos informace z jednoho jeho konce na druhý, přičemž informace se šíří nejvýše rychlostí světla).  Přičemž se ta informace šíří vesmírem miliardy roků.

Mechanismus fungování

U všech známých kvasarů se rudý posuv z pohybuje přibližně od 0,1 do 7. Ten je pravděpodobně důsledkem Hubbleova zákona, z čehož plyne, že vzdálené kvasary musí vyzařovat více energie než desítky běžných galaxií. Nejbližší kvasar je vzdálen 240 Mpc, nejvzdálenější známý 5 500 Mpc, většina leží více než 1 000 Mpc od Země. Protože urazit tyto vzdálenosti trvá světlu dlouho, dnes většinou pozorujeme již neexistující objekty.  Wikipedie.

O rudém posuvu jsem již napsal blog, kde rozpínání vesmíru popisuji jako blud, protože se nejedná o Dopplerův jev, nýbrž o odfiltrování vyšších kmitočtů, jako v zakouřené místnosti.

Protože urazit tyto vzdálenosti trvá světlu dlouho, dnes většinou pozorujeme již neexistující objekty. Přesný mechanismus fungování kvasaru dosud není plně objasněn. Jedna z vědeckých teorií říká, že jde o aktivní jádra velmi starých galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra. To kvasary řadí mezi aktivní galaxie. Okolní hmota do této černé díry padá, vytváří akreční disk, který se třením intenzivně zahřívá. Padající žhavá hmota se zbavuje energie elektromagnetickým zářením ve všech oblastech spektra.   Wikipedie.

Tady bych neměl téměř žádnou výhradu, až na to, že akreční disk nevzniká třením, nýbrž nesmírným tlakem, jež způsobuje gigantická gravitece černé díry.

Některé kvasary ale přestávají vyzařovat v řádu let místo očekávaných mnoha tisíců let, což jen ilustruje dosavadní nepochopení mechanismu. A také i náhlost jejich „zapnutí“ neodpovídá dosavadním představám.    Wikipedie

Protože je černá díra objekt s neuvěřitelnou gravitací, takže "nasává", nejen hvězdy a planety z okolí, ale hlavně prach a plyny, které stlačuje a tím vytváří elektromagnetické zářeni všeho druhu. Pokud se tento plynný a prašný material nenachází v blízosti, nemůže se ani vytvořit akreční disk a tím zářeníustává.

OVV kvasary

V optickém oboru prudce se měnící kvasary (Optically Violently Variable Quasars) jsou kvasary se silným rádiovým zářením se spojitým spektrem, které má mocninný charakter směrem k rádiové oblasti (způsobený netermální emisí), a se silnými emisními čarami. Od běžných kvasarů se odlišují prudkými, velmi nepravidelnými změnami jasnosti v optickém i rádiovém oboru. Často jsou roky bez výrazných změn, a pak náhle zjasní o několik magnitud během týdnů i dnů (tzv. outburst). Záření je navíc lineárně polarizované, což znamená, že se v okolí zdroje nachází materiál (většinou prach), na kterém k polarizací dochází. Počet katalogizovaných OVV kvasarů je kolem deseti.

Přesný mechanismus fungování kvasaru dosud není plně objasněn, ale plně opovídá mojí teorii o "nasávání" prachu a plynů. Protože nasávání je mylně považováno za sání, které je vlastně nesmysl, protože každý pohyb plynů je způsobené tlakem.

Gravitační tlak u povrchu černé díry způsobuje podobný efekt jako tlak uvnitř hvězd. Generuje se velké množství tepelné a světelné energie, která je gigantická, takže přesvítí i všechny hvězdy v galaxii.

Magnetar

Vyrenderovaný koncept magnetaru se zvýrazněnými siločarami supersilného magnetického pole.  Wikipedie.

Magnetar je neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. Rozpad nestabilní kůry doprovází mohutné emise vysokoenergetického elektromagnetického záření, především rentgenového a gama záření.   Wikipedie

Teoreticky tyto objekty předpověděli Robert Duncan a Christopher Thompson v roce 1992. Během následujícího desetiletí byla magnetarová hypotéza široce akceptována jako možné fyzikální vysvětlení pozorovaných objektů jako jsou SGR (Soft gamma repeater – zdroj opakovaných záblesků měkkého gamma záření) a AXP (Anomalous X-Ray Pulsar – nepravidelný zábleskový zdroj rentgenového záření). První magnetar detekovala v roce 1998 Chryssa Kouveliotou z Marshallova kosmického letového centra v NASA.  Wikipedie

Tyto teorie mě případají již velmi zmatené. Proč by se měla velká neutronová hvěza rozpadat? U tak velkých neutronových hvězd, bývájí i neuvěřitelně velké gravitační tlaky, takže veškerá látková hmota na povrchu září a elektrony vytvářejí přímo proudové "řeky" a tím indukují vůbec nejsilnější magnetické pole, jež může ve vesmíru vzniknout.

Co říci na závěr? Samozřejmě jsou to pouze moje hypotézy, představy, které nemusí být pravdivé, ale také mohou, protože vycházejí z logického myšlení a nejsou ovlivněny kvatovými a relativistickými teoriemi.