Přednáška o konopí v Lázních Hodonín.

Někdy skutečně zůstává rozum stát nad tím, jak snadno, s hlubokým přesvědčením, a málem že ne s varovně vztyčeným ukazováčkem, dokáží i studovaní lidé vypouštět ze svých úst hlouposti o něčem, o čem nemají ani páru.

V úterý 14. června tohoto roku jsem měl přednášku o konopí v Lázních Hodonín. Přišlo asi 75 lidí. Nejdříve jsem jim vysvětlil, kde se ve mně bere ta drzost, vykládat jim něco o léčivých vlastnostech rostliny, když nejsem ani biolog, ani lékař. Povyprávěl jim příběh naší dcery Martiny, které byla v sedmadvaceti letech diagnostikována progresivní forma roztroušené sklerózy. Nevyléčitelná a krutá nemoc, a také o tom, jaké devastující účinky na její zdraví a organizmus měly léky, které k brzdění rozvoje RS a jejích symptomů užívala, a které po čtrnácti letech prostě přestaly účinkovat. A na rovinu jsem jim řekl, že kdyby nebylo konopí, které jí ilegálně pěstoval z počátku její manžel, a po rozpadu jejich manželství my, tak že by již bezmála patnáct let nežila.

Dále jsem jim popsal celou tu zvláštní historii této rostliny, jakým podvodem na lidech se dosáhlo jejího zákazu, jak probíhal jeho výzkum v Československu a v Izraeli, kdo jej prováděl a co jejich práce přinesla a přináší. Popsal jsem konkrétní případy léčení konopím u Ricka Sympsona, Corry Yeland, Miky Wiese, Charlotte Figi a dalších, a přehrál jsem jim videa účinků konopí u Parkinsonovy choroby, Tourettova syndromu a epilepsie u dítěte. Na závěr jsem jim popsal svůj zážitek s žáky osmé a deváté třídy základní školy tady u nás, v Týně nad Vltavou. Jak se občas scházeli na lavičce před našimi okny a na vyučování se připravovali vykouřením jointa, který putoval od jednoho k druhému. To vlastně nastartovalo moji přednáškovou činnost. Zašel jsem do školy a nabídl jsem jim, že uspořádám pro jejich starší žáky přednášku. A kupodivu jsme se domluvili. Těm dětem jsem o konopí řekl vše podle pravdy. Ničím jsem je nestrašil. Také jsem jim ale řekl, že konopí docela úspěšně blokuje krátkodobou paměť a to se ke studiu moc nehodí. Že joint ke studiu je asi tak dobrý, jako velký kámen v batohu na zádech maratonského běžce. Ale že je jen a jen jejich věcí, jak se rozhodnou. Jestli chtějí studovat, a tím si zajistit mnohem lepší šance do dalšího života, nebo jestli jim na tom, co budou celý zbytek života dělat, až tak moc nezáleží. Druhý den mi pak tři kluci došli za přednášku poděkovat s tím, že zatím tedy s marihuanou končí, a dál se uvidí až po skončení studií.

Dal jsem to těm mým posluchačům v hodonínských lázních jako příklad toho, že než zákazy a příkazy je i s dětmi lepší a prospěšnější klidná diskuse, argumenty a přivedení je k pocitu vlastního rozhodnutí.

Myslím, že ta přednáška měla úspěch. Usuzuji tak z dlouhé diskuse, která pak doslova „vypukla“, a také z reakcí některých terapeutů následující den, kdy litovali, že se o ní nedověděli dříve, aby si ji mohli vyslechnout také. Lidé se mne ptali, jestli i na jejich problémy, které si léčí již dlouhá léta a bez valného účinku, by konopí účinkovalo. Jestli skutečně, když se začnou léčit konopím, je návykovost nedožene až k heroinu. Jestli si smějí pár rostlin vypěstovat na své zahrádce. Jestli … Jestli … Bylo toho mnoho a já i moje manželka jsme skutečně nestačili odpovídat. Tak jsem jim všem nadiktoval svou emailovou adresu s tím, že každému odpovím.

Byl tam ale také jeden starší manželským pár, který se mnou nesouhlasil. On byl lékař. Jestli již na odpočinku, to nevím. Také nevím, co dělala jeho paní. Oba se nás ale snažili přesvědčit, že neděláme dobře. Že konopí je velmi nebezpečná droga, a že na děti platí jen přísný zákaz, a ne nějaké přesvědčování či diskuse. Podle toho, co o konopí říkali, o něm skutečně neměli ani ty nejzákladnější informace. Ke zformování jejich názoru jim patrně stačila ta neustálá „informační“ masáž státu a sdělovacích prostředků, které jsme všichni byli, a mnohdy stále ještě jsme, vystaveni.

Co k tomu říci. Na jedné straně jsem z úspěchu přednášky měl radost. Na druhé straně mi z toho manželského páru bylo smutno.