Konopí a ustaraná tvář plukovníka Frydrycha.

Tak jsem jej opět, po delší době, viděl a slyšel v televizi. Náš hrdinný šéf tzv. Protidrogové centrály s ustaraným výrazem ve tváři hovořil o tom, jak skličující je situace v Česku v konzumaci marihuany a pervitinu.

 Jeho výraz byl smutný, ustaraný a já jsem již již čekal, že uroní i slzu. Neuronil. Naopak ladně přešel k sebechvalnému výroku o tom, kolik že pervitinu se jemu a jeho čackým podřízeným podařilo vypátrat, zabavit a zničit. Výraz jeho obličeje se ale nezměnil a to mne poněkud překvapilo. Proč ten výraz zůstal tak ustaraný? Vždyť on a jeho ekipa se již tak dlouho a tak usilovně snaží tento vývoj na tzv. drogové scéně zvrátit! Že by se jim to nedařilo?

No, ono se jim to skutečně nedaří. Když si kdokoliv najde na internetu statistiku toho jejich usilovného a „hrdinného“ boje za bezdrogový svět tak zjistí, že v žádném případě není úspěšný. Dokonce ani není nulový.  I přes ten jimi neustále inzerovaný boj spotřeba prakticky všech psychotropních látek naopak naprosto úspěšně roste. A je samozřejmé, že stejně úspěšně roste i jejich výroba a distribuce.

Jak je to možné? To ta parta pana plukovníka na svou práci nestačí a měli by být vyměněni, nebo jen prostě dělají nesmyslnou práci, kde by šanci na úspěch neměl ani nikdo jiný?

A roste spotřeba pervitinu, kokainu, extáze, konopí atd. PŘESTO, že jsou zde uplatňovány tyto represe, anebo PRÁVĚ PROTO?

Jak to tedy je?

Možná by bylo dobré se znovu zamyslet nad obdobnými „příběhy“, které již někde ve světě proběhly či probíhají, a připomenout si jejich úspěšnost.

Tou patrně nejznámější je vyhlášení alkoholové prohibice ve Spojených Státech Amerických na začátku minulého století. Pod tlakem ženských spolků, různých církví a logického myšlení neschopných politiků byl přijat zákon, který produkci, distribuci a užívání alkoholu postavil mimo zákon. Prakticky okamžitě cena jakéhokoliv alkoholu vylítla nahoru. To, co si ještě včera mohl kdokoliv v kterémkoliv legálním obchodě koupit za pár centů, náhle stálo dolary a dalo se sehnat jen tak „někde bokem“.

Pouze trouba by na takto až pod nos nastrčenou příležitost nezareagoval. Okamžitě se objevily stovky nelegálních palíren, které produkovaly kde jaký šunt s obsahem alkoholu, který by sice ještě nedávno nikdo do úst nevzal, ale nyní, když byl zakázaný, tak byl vyhledávaný a proto také náležitě drahý.

Mudrci na politických postech na to zareagovali tím, že prosadili patřičné navýšení policejních stavů a uvolnění obrovských sum peněz do boje s tímto „ďábelským zlem“.

Výsledek? Alkohol byl ještě vzácnější, vyhledávanější a proto také ještě dražší. Flaška již nestála jednotky, ale desítky dolarů.

To už si ale přece nemohli nechat ujít šéfové podsvětí a tak jeho výrobu a distribuci převzali sami a dali jí velkokapacitní charakter. Ti, kteří ještě nedávno vydělávali tisíce na nelegálních hernách, prostituci a docela prachsprostých zlodějnách, náhle vydělávali milióny na obyčejném alkoholu.

Jenže tento job byl až příliš výnosný, a kde kdo se na něm chtěl podílet. To ale vytvářelo nechtěnou konkurenci, kterou již nešlo řešit domluvou. Vyřešilo se to vražednými komandy.

Je zbytečné to rozebírat dál. Výsledkem vyhlášení alkoholové prohibice ve Spojených Státech byl vznik obrovských a nepředstavitelně bohatých zločineckých skupin, pro které nebyl problém si kupovat policisty, soudce a samozřejmě i kde jakého politika. A tyto skupiny, kterým říkáme mafie, fungují a prosperují dodnes, přestože alkohol je již v USA zase legální a opět jej koupíte za ne příliš vysoké částky. Jak je to možné? O tom se zmíním později.

Stejně nakažlivé, jako je třeba chřipka, syfilis, HIV a další nemoci, je i lidská hloupost. A tak různí další politici různých dalších států této krásné planety se z amerického příkladu nepoučili, a rozhodli se to vyzkoušet taky. Obzvláště „úspěšní“ byli Rusové. V rámci záchrany národa před pádem do celonárodní opilecké debility vyhlásili prohibici svou. A byli přesně stejně „úspěšní“, jako předtím Američané. Jejich zločinecké gangy jsou dnes stejně mohutné a stejně bohaté, jako ty americké.

O něco méně dramaticky to skončilo v severských státech, jako je Norsko, Finsko a Švédsko. Tam to nakonec vyřešili tím, že alkohol je sice legální, ale prodává se jen v některé dny, jen v některých obchodech a stojí spoustu peněz. Před těmito obchody pak stojí fronty jako v bývalém, komunisty řízeném Československu, před prodejnami masa. Další obyvatelé těchto států to pak řeší tím, že si jezdí opíjet svá ústa do Německa či do Česka.

Zákonitě ale vzniká otázka, jak je tedy možné, že ač se alkohol ve všech těch zemích opět stal legálním, a jeho cena se propadla k normálu, tak všem těm mafiím se dál tak velmi dobře daří.

Je to jednoduché. Tento druh politických mudrců, kteří svými rozhodnutími vyprodukovali americké a ruské mafie, totiž od dob americké prohibice nikde na světě nevymizel. Naopak. Kde jaký trouba, kterému se podaří oblbnout dostatečný počet svých spoluobčanů k tomu, aby jej zvolili na nějaký politický post, má pak tendenci prosazovat své vše řešící jednoduché návody různými zákazy, příkazy a nařízeními.  A když už se jim to nepovedlo s alkoholem, tak zkouší s jinými komoditami. Na příklad s tzv. drogami.

Jsou země, kde za výrobu a distribuci drog jsou lidé popravováni. Někde je střílejí, někde jim sekají hlavy. V Indonésii je sice zatím střílejí, ale již se to chystají vylepšit tak, že každý drogový dealer bude muset sníst veškeré drogy, které u něj najdou, a tím jej zabijí.

A jaký je výsledek těchto snah a represí? Naprosto stejný, jako tomu bylo v Americe nebo v Rusku s alkoholem. Zájem o drogy je stále vyšší, tím jsou vyšší i zisky z kšeftů s ním, a mnohým lidem se pak vyplatí riskovat i vlastní život.

A tak se vracím sem k nám, do Česka, s jeho zákony a různými plukovníky s ustaranou tváří.

Žádný zákaz něčeho, na čem se dá díky tomu zákazu vydělat, ještě nikdy, nikde a nic nevyřešil.

Každý takový zákaz naopak způsobil, že zakázaná komodita se stala ještě žádanější a tím i cennější. Toho se pak samozřejmě chopí různé nelegální struktury a ty se pak nezastaví naprosto před ničím.

V roce 2013 byla v Indonésii zatčena jistá paní Lindsay Sandifordová. Angličanka, kterou tam na letišti chytili s pěti kilogramy kokainu. Je to již starší dáma, kterou údajně k tomuto pašování přinutili členové nějakého zločineckého gangu tím, že jí pohrozili, že pokud ten kokain nepřeveze, tak jí zabijí vnučku či vnuka. Ta stará dáma již byla odsouzena a má být zastřelena.

Já samozřejmě nevím, jestli si tato paní ten příběh jen kvůli obhajobě nevymyslela.  Je to možné. Ale protože k podobným praktikám se zločinecké skupiny skutečně uchylují, tak pravdivý být může. A to mne pak samozřejmě napadá několik otázek:

Jak bych se zachoval ve stejné situaci já? Risknul bych vše oznámit policii nebo bych raději risknul ten převoz drog? A kdybych vše oznámil policii a ti zločinci by pak toho mého vnuka (vnučku, syna, dceru atd. – doplň si sám) zabili, dokázal bych s tím vůbec ještě dál žít?

Jenže tady vystátá ještě jedna otázka.

Páchali by tito zločinci taková svinstva, kdyby si ten kokain každý, kdo jej chce, mohl koupit za nijak nenadsazenou cenu v každé lékárně? Existoval by pak vůbec tento zločinecký druh?

A mohla by se pak vůbec tato či nějaká jiná paní Sandifordová do takové situace dostat?

Samozřejmě, že každý se pak také může ptát, kam až by taková případná benevolence mohla dojít. Nebudou pak všichni mladí konzumovat drogy ve velkém a nebude pak ta situace ještě horší?

Já si jsem jistý, že ne. Alkohol je u nás volně dostupný každému člověku od osmnácti let a přesto tento stát není státem opilců.  Ostatně již dávno je vědecky prokázáno, že v každé populaci je určité procento lidí, jejichž organismus je ze své podstaty nastaven tak, že tito lidé jsou zcela neuvědoměle nuceni vyhledávat a konzumovat nějaké psychoaktivní látky. A přestože si posléze sami uvědomí, že je to špatně a že jim toto počínání vysoce ubližuje, tak s tím přestat nedokáží. Jsou lidé, kteří ve velkém konzumují léky proti bolesti, léky na uklidnění organismu, alkohol či jakékoliv jiné drogy, a nedokáží s tím přestat ani tehdy, když i opakovaně prodělají léčebné kůry ve specializovaných ústavech. Nejrozšířeněji takto vyhledávanou a konzumovanou psychoaktivní látkou tady v Evropě je alkohol. Podle Českého statistického úřadu je na něm v Česku závislých asi 600.000 lidí. Z nich pak každý rok na jeho užívání 1.500 zemře. Dá se s tím něco dělat? Ne, nedá. Alespoň ne s poznáním, které dnes máme. A jak to dopadlo tam, kde to zkusili s pomocí prohibice, o tom jsem se již zmínil.

Není to tak dávno, co jsem dostal od jednoho čtenáře mého blogu email, ve kterém mi vyčítal, že jsem v tom článku o naší policii a našem právním systému napsal, že je zrůdný.

Jak jinak mám ale nazvat systém, ve kterém na jedné straně zákony a policie vytvářejí a udržují prostředí, díky kterému zločinecké skupiny rostou, mohutnějí a bohatnou, a na druhé straně stejný systém, řízený stejnými lidmi, dělá vše pro to, aby se staří a nemocní lidé nedostali k velmi účinné léčivé bylině jen a jen proto, že by se snížily zisky spřátelených farmaceutických firem a tím by se omezil i tok peněz do stranických pokladen a privátních kapes vybraných politiků?

Jak jinak, než zrůdným, mám nazvat systém, pro který utrpení a smrt nemocných a bezmocných lidí je méně, než zisky politických a ekonomických šmejdů.

Samozřejmě mi může být vyčteno, že má úvaha o tom, že bez represí by bylo i méně drog, je stále jenom úvahou. Jistě. Je to jen úvaha. Ale je to úvaha, která se opírá o americkou a ruskou zkušenost s alkoholovou prohibicí, se zkušeností států, které již drogový trh částečně uvolnily, a hlavně o závěry expertů protidrogových center, kteří říkají to samé, co říkám i já, jen to neříkají tak bez obalu.

Pro mne nejsou hlavním nebezpečím drogový dealeři, ale naše politické a mocenské struktury, které těm drogovým dealerům neustále a tak intenzivně vytvářejí a udržují prostor pro jejich kšeftování s lidskými životy. A sem patří i pan plukovník Frydrych se svou ustaranou tváří.