Žít teď a tady? Není nic lepšího. (Zamyšlená fotoreportáž)

Dny jsou stejné. Ráno nás tahá z postelí, večer ukládá a mezitím se něco děje. Včera jsem vstávala do dne, který výjimečný být prostě musel. A taky byl. Pojďte se ze mnou dívat. A přemýšlet. O nic přece nejde.

..Probouzela jsem se hodinu před budíkem a mozek odemkl bariéru, kterou se obvykle odděluji od nostalgie. Věděla jsem to od svítání. Ve stejný den, právě před třiceti lety se pozdě večer poprvé rozhlédla po světě má starší dcera. Drobek s očima jako vdolky, pusou, která se zavírala až pár minut po usnutí, s rtuťovitou neposedností a potřebou všechno objevit. Věčně jsem doma zakopávala o její stuhy, obruče a gymnastické cvičky, poslouchala neobratností utrápenou flétnu a dívala se, jak roste, svádí války s úporně se nevzdávající dyslexií (a dyskdovíčím), zamilovává se. Zažívala "souboje na krev" o úklid pokoje... 

• (já, červen - Dokud ty obaly od vánočních perníků konečně nevyhodíš, nejdeš ven.
• Ona - volá do okna - Znám chartu práv dítěte, zavolám na linku bezpečí. Dneska nemůžu, mám rande s nejkrásnějším klukem ze školy.
• já - Jasně 0800 155555)

...i chvilky holčičí sounáležitosti.

Vyrostla. Vybrala si svoji cestu a procházela s ní s rodinnou tvrdohlavostí. Jedna škola, druhá škola, láska, která ji odvedla "k oltáři". Z drobka s očima jak vdolky je věčně dobře naložená mladá dáma, kolem které pobíhá holčička, která jakoby jí z oka vypadla. Holčička, která zavírá pusu až pár minut po usnutí.

Život se s tichou každodenností posouvá. To ráno jsem to vnímala nějak víc. S tichou vděčností.

A tak jsme si k těm jejím narozeninám zašli na koncert. Kouzelná Rotunda v Květné zahradě umí dát každé akci dotek nadzemska. Místo pro ten večer jako dělané.  Vyplněné hudbou komorního seskupení Solitutticelli Cello Ensemble. Rozezněla se 4 violoncella a hudba nás provedla staletími. Doslova. Začali jsme Bachem, koncertní cestou potkali Vivaldiho, Dvořáka, ale taky Ježka a cestou domů nám v uších doznívala Bohemian Rhapsody "starých dobrých Queenů". 

Hudbu vyfotit neumím, o historii teď psát nebudu, ale jestli chcete, pojďte se se mnou dívat. V Rotundě totiž stačí zvednout hlavu...

    ...a rázem se ocitnete ve světě plném fantazie. Pod stropem se vznáší hudba...

...která vychází z jednoho z původních průchodů a naplňuje prostor. Fotila jsem ho o přestávce bez muzikantů. Ty se mi zachytit nepodařilo. Ve výhledu mi totiž zavazel....fotograf.

Přemýšlela jsem si o stabilitě i pomíjivosti světa a křehkosti všeho, co nás obklopuje a seděla jen malý kousek vedle Foulcaultova kyvadla, které právě v této rotundě kresbou do jemného písku ukazuje otáčení zeměkoule. A postupný zkracováním svého kývání tak nějak mimochodem měří i čas. 

V Rotundě prostě stačí klidně se zastavit, zvednout hlavu a rozhlížet se. Staletí i současnost se zvláštní křehkostí postupně obklopí každého návštěvníka. 

Když koncert skončil, začal druhý. Tentokrát rozehrálo zapadající slunce oblohu.

A tak jsme stáli a všichni si "pásli oči tou krásou" nad zahradou, čestným dvorem...

...i šálem zářivých oblaků vedle okolo samotné rotundy. Možná po něm právě stoupala hudba kamsi do vesmíru.

Ještě chvilku jsme postáli. Právě v rotundě budeme totiž 26. září číst pro Davida. Ještě vlastně nevěřím tomu, že "čtení" bude v tak krásném prostoru. Ještě žasnu nad tím, kolik lidí je zase ochotno darovat svůj čas, talent a energii pro to, aby David mohl sdílet svůj životní příběh. (Ale o tom postupně). A tak se do příběhu toho mého zvláštního dne navlékly další šťastné korálky. 

Den tichých údivů se tak mohl pomalu uzavřít, ostatně i symfonie na obloze zvolna ztrácela na síle. Mohli jsme se vydat zpět do klidného, večerního města a dál žít svou každodenností. Štěstí je totiž teď. A tady. 

A pro vás na závěr přikládám malou hudební ukázku (z jiného koncertu).