Žena za zrcadlem - věže z písku

Rovná nádobí na kuchyňské lince. Kytkované talíře jsou ještě po babičce. Byt je zvláštně tichý. Postaví se do dveří ložnice. Pohled drhne o známky chaosu. Mezi podprsenkou, ponožkami a pyžamem se válí cosi, co už jen vzdáleně připomíná jablko. Hřích. Žena nic z toho nevidí. Nechce. Nemůže. Neumí. Kdo ví?

Ticho jí do ucha pronikne jako dlouhá jehla a odrazí se o spojení neuronů v paměti. Je něco kolem třetí. Domem by měly znít dětské hlasy. Nezní. Zbývá po nich jen málo stop. Pár knížek v knihovně. Odešly k otci. Normálně si je koupil. Odešly jedno-po-druhém. Nebránila se. Je na to příliš křehká. Zatřese hlavou. Snad věří, že tím zaplaší pachuť prohry. Ve čtyři s ním má schůzku. Prohlíží si boty v botníku, váží výšku podpatku a vzdálenost, kterou musí k právníkovi ujít. Volí nepohodlí. A krásu. Lehce se usměje. Ví, že na něj její přitažlivost stále působí. Odešla od něj, odkopla ho. Zasloužil si to. A stále po ní touží. Lehce uklouzne po podlaze a cestou k šatníku pocítí lehkou nestabilitu. Jakoby se zhoupla zem.

Zrcadlo v zaprášeném rámu je v levém rohu zmatnělé. Prokmitne jím úsměv muže spěchajícího ulicí. Plocha se lehce rozvlní, připomíná ve větru se sypající písek. Je jako magnetem přitahovaný k nohám ženy. Bere jí pevnou půdu. Obrys její siluety v zrcadle zavrávorá. 

Kratičkou sukni si nerada vymění za maličko delší. Hodlá ho trápit. Jen ať po ní touží tak, jako po ní touží všichni muži. Musí ho provokovat správně a on má rád decentnost. Rozčeše si vlasy, půvabnou sponou je sepne v týlu. Na punčocháčích utíká oko. Hodí je k odpadkovému koši a opatrně si navlékne punčochy s širokým krajkovým lemem. Dneska ji bude chtít. A ona, ona mu mo-ž-ná dá naději. Zapíná si pásek obemykající štíhlý kotník. Boty mají teninký, vysoký podpatek. Srovná ramena. Hrbí se jen stařeny. Zasouvá klíč do zámku a periferním pohledem zachytí růžovou botu pod stolkem. Zapomněla jí nabalit dceři, když tenkrát odcházela. Mohla by ji vzít, ale nechce se vracet. Dala jí tenkrát pusu do vlasů a ona šla. Žena rychle zabouchne dveře, jakoby tím zaplašila vzpomínku.

Skleněná tabule v horní části dveří je matná a šedá. Na několik nepatrných vteřin ožije energií sálající ze stěn. Žena, zakletá pro ten okamžik do němého, pohyblivého obrazu, pohybuje ústy a zuřivě gestikuluje. Křičí a růžovou botou hází po dívce, která má její vlasy. Nakonec ji chytne za ofinu. Děvčátko následuje tah její ruky a stoupá si na špičky. Když ji žena pustí, utíká do domu a za chvilku se vrací s černým pouzdrem v ruce. Flétna. Ze rtu jí teče krev, víčko se barví do modra. Vyběhne před dům a z kapsy tepláků vytáhne telefon. Utře si oči, aby viděla na displej a listuje adresářem k písmenu "T".

Obraz se vytrácí a po jeho okraji se pod nohy Ženy sype písek její vlastní iluze. Její vysoké podpatky se do něj boří.

Žena si k ramenům přitáhne šál, široká chodba starého domu je i v létě podivně syrová. Sedí na židli a stáčí přes štíhlý ukazováček pozvánku. Schůzka se týká výživy dětí. Jakoby nestačilo, že jí je ukradl, ještě chce peníze. Žena tomu všemu rozumí. Chce se jí pomstít. Chce ji vidět na kolenou za to, že ho opustila. Je ledově klidná. 

V široké chodbě se zvuk jistých mužských kroků překvapivě hlasitě rozléhá. Muž si upraví límec saka, rychle ji pozdraví a sedne si naproti ní. Zaujatě se na ni dívá. Žena rozehraje svoji hru. Spustí šál k lokti, aby vynikla její šíje a rameno. Povytáhne si sukni. Miluje její dlouhé, štíhlé nohy. Mezi rty sevře přívěsek řetízku a výmluvně si s ním pohrává jazykem. Pozoruje ho pod řasami. Nemůže z ní spustit oči, vídí to. Bude ho mít. Ještě dnes. 

Muž si položí mobil na klín. Velký displej odrazí krajkový lem Ženiných punčoch. Krátce ho zaujme hluboký, nenaplněný výstřih příliš lesklého trička. Ostře růžová spona ve vlasech odráží okolní světlo.

Přemýšlí nad tím, co ještě musí dneska udělat, očima i myslí prochází vlastní kalendář. Vezme do ruky telefon, obrys krajky nezaznamená. "Dáme si po páté ledovou kávu?" Píše zcela jiné ženě.

Znepokojeně otře okraj telefonu. Displej působí rozmazaně. Muž si protře oči a soustředí pohled. Nejspíš to byl zrakový klam. Žena proti němu vstane a zhoupne se na o něco vyšší věžičce z písku.

Žena se doma svléká. Šaty se válí kolem zrcadla a ona si pečlivě vybírá spodní prádlo. Telefon má poblíž. Ví, že brzy napíše. Volí temně červenou podprsenku a miniaturní kalhotky s vysoce vykrojenými nohavičkami. Její nohy se tak jeví nekonečné. Nechá ho žadonit. Dlouze žadonit. Dopije sklenku vína a nalije si novou. Víno jí dodává červeň do tváří, v oku se objeví jiskra. Žena přetáhne přes hlavu kratičké šaty. Snadné ke svlékání.

Střep rozbité sklenice se probudí odrazem dneška. Odcházející muž v něm krátce zavrtí hlavou. Bylo jasné, že se na penězích nedomluví. Zase po něm ječela. Vždycky ječí. Vlastně to čekal. Letmo mrkne na hodinky a pro tuto chvíli pouští zbytečnou schůzku z hlavy. Dceři končí hodina hry na flétnu. Vyzvedne ji a doprovodí na sólový zpěv. Všichni říkají, že je nesmírně talentovaná. Budou mít chvilku k popovídání. Pak ta ledová káva. Při té představě se lehce pousměje.

Telefon nezvoní, zpráva nepřichází. Nevěří vlastním očím. Ví, že ji chce. Ví, že stačí, aby kývla. Dopije sklenku. Prochází seznam v telefonu a po chvíli váhání volá svému příteli. Je tolik chlapů, kteří by se kvůli ní třeba  i rvali. Ještě pomyslí na Muže. Pomstí se mu. Arogantnímu hajzlovi, co všechny podplatil a ukradl jí děti. Ale on ji míluje. Ví to. Nejen ona. Celý svět to ví.

Zrcadlo v zaprášeném rámu je v levém rohu zmatnělé. Odrazí stůl bez ubrusu, s prázdnými lahvemi od laciného vína, hrncem od polévky s pokřivenou naběračkou a červenou kalhotky pohozené na židli. Plocha se lehce rozvlní, připomíná ve větru se sypající písek. Je jako magnetem přitahovaný k nohám ženy. Bere jí pevnou půdu. To ona sama si ji bere. Dávno si ji vzala. Silueta v zrcadle vrávorá. 

( Druhé a poslední "zrcadlo" pro Nelu P. Kdyby se náhodou stavila.)