Zase jednou o Davidovi - aneb když se lidi setkávají s lidmi, dějí se myší zázraky

David a Genetický Goliáš. Akce, která upozorňovala na problematiku svalové dystrofie, vážné a nevyléčitelné nemoci. Akce, jejíž tváří se stal David Kalčík, který sdílel svůj příběh se všemi, kdo o to stáli. A stále sdílí.

Tenhle blog Davidovi už nějaký čas dlužím, přiznávám tady se studem sklopeným monitorem (ale ne zas moc, to bych na něj neviděla) raději hned na začátku.

Je totiž o spojení lidí, které vzniklo už vloni na podzim a Davidovi přineslo zpříjemnění života. Usnadnilo mu pohyb ve světě internetu. Zdánlivě stačilo úplně maličko. Nebo - hrozně moc? Ale vezměme to od začátku.

Davida si pamatujete, že? Je to náš kamarád, kterého zcela nekompromisně upoutala na lůžko svalová dystrofie. Kdyby si někdo chtěl připomenout jeho příběh nebo ho třeba právě objevil, celý je k nalezení v souboru blogů, které jsme s Davidem společně poskládali do písmenek a článků. To byla ale jen malá, vlastně nepodstatná část akcí, které probíhaly během loňského roku. Právěa nich se David setkával s lidmi a lidé s ním. Bouraly se některé zdi, padaly mýty a bylo nám všem spolu dobře. Však se David seznámil i s částí "obce blogerské".

Jedno takové setkání se odehrálo na konci září. To jsme se s Davidem sešli v naší Květné zahradě a tam se četlo, zpívalo, tančilo i povídalo. I na malou besedu došlo. Lidé se ptali, jak se Davidovi žije a jak by se mu žít líbilo a David odpovídal s lehkostí a vtipem jemu vlastním. 

V publiku seděl i Zdeněk. Táta jedné z mladých dam, které pro Davida tančily (a byly opravdu úžasné a krásné) ten den doprovodil svou dceru. A tak můžeme říci, že se zastavil tak trochu náhodou a ze zvědavosti. Tančící dívka ty dva bezděčně spojila. 

V závěru povídání s Davidem přerušil Zdeněk své zamyšlené mlčení a zeptal se Davida, co by potřeboval, co by mu usnadnilo život. David má k životu realistický přístup a tak nevymýšlel vzdušné zámky, ale docela obyčejně si postěžoval na počítačovou myš. Na tuhle počítačovou myšku. Myšičku. Myšínečku.

Vidíte ten bílý kroužek dole? Ten se navléká na prst a myška se tak ovládá lehounce, drobným dotekem prstu, který Davidovi maminka k myšce zlehka fixuje "náprstkem" z náplasti. Bylo to vyhovující řešení, Davidovi dřív umožňovalo na počítači i pracovat. Rozhodně se s pomocí této myši pohybuje na internetu rychlostí blesku. A je-li počítač Davidovými dveřmi do světa, pak myš je k těm dveřím klika i klíč. Titěrná věcička nedozírného významu.

Po nějakém tom domlouvání se Zdeněk s Davidem sešel a vzniklo nové přátelství. Zdeněk se profesně pohybuje ve světě IT technologií, rozumí jim a ke všemu má zvídavé kolegy, kteří se pohybují v oblasti vývoje. Zdeněk si nechal vyložit, jak David myš používá a co mu na ní chybí a zamyslel se. A nejen, že se zamyslel a radil s kolegy, ale taky výsledek toho zamyšlení uvedl do života. David tak získal a vyzkoušel myšičku vylepšenou o dotekové plošky, které mu (podobně jako nám tlačitka) usnadňují práci. 

David si pochvaluje, že myšička reaguje na naprosto jemný dotek a zrychluje a zpřesňuje jeho počítačové konání. Protože jsem si článek původně plánovala jinak (s vysvětlením technické stránky věci), ale to, co já jsem mínila život prostě změnil, stihl David svou myš během té doby dostatečně vyzkoušet a se Zdeňkem odladit nanomušky. Proto vám od něj dneska mohu vzkázat, že vždycky existuje cesta k tomu, jak se mít líp. To když se potkají lidé s lidmi a když si dokáží věnovat své zaujetí, znalosti a práci. Zdeňkovi tak patří dík a k vám všem letí informace, že každá dobrá věc může být ještě lepší. A že bariéry jsou skutečně jen v našich hlavách. 

A David, který nejspíš právě teď prohání informace jedním prstem s inovovanou myšičkou, všechny své čtenáře zdraví a vzkazuje, že se má dobře.