Zamyšlení nad porody doma – aneb kdy dítě získává právo na ochranu svého života?

Mám hluboko v sobě zakořeněný respekt ke svobodě rozhodování jednotlivců o svém vlastním životě, na straně druhé ho mám ale vyvážený podmínkou povinnosti nést odpovědnost. Kdo ale nese odpovědnost za doma se rodící dítě?

Od chvíle, kdy jsem zaregistrovala, že existují maminky, které se rozhodly porodit své dítě doma, ve mně toto téma budí řadu velmi naléhavých, vlezlých úvah a rozporuplných pocitů.

Na jedné straně mám hluboko v sobě zakořeněný respekt ke svobodě rozhodování jednotlivců o svém vlastním životě, na straně druhé ho mám ale velmi vyvážený podmínkou povinnosti nést odpovědnost za vlastní skutky i za způsob, jakým ovlivňují přítomnost i budoucnost každého z nás.

Tento článek je zamyšlením, které rozhodně nemá ambici najít „zaručené řešení“. Pokouším se v něm jen zformulovat otázku, kterou si kladu sama. Od kdy má dítě právo na ochranu svého života a zdraví? A jak by se měla projevit?

Nebudu tajit, že s matkami, které plánují domácí porody, nejsem schopna ani při největší snaze souznít. A nad porodními asistentkami, které tuto službu, byť pokoutně, nabízejí, jen kroutím hlavou.

Problém domácích porodů mám sama pro sebe rozdělený do několika „vrstev“. Ať už je to problém vstupu do systému úhrad ze zdravotního pojištění, systém odpovědnosti za novorozence, nebo právě téma naznačených práv.

Naše právo jasně vymezuje, do kdy je možné ukončit těhotenství. Tady máme ochranu života plodu vymezenou z jedné strany. Na druhé straně je jasné, že živé dítě má právo na to, aby bylo jeho zdraví a život chráněno a o tuto ochranu se ponejvíce starají jeho rodiče.

Jak je to ale s dítětem, které se právě rodí? Jak je to v onom přelomovém čase, kdy přestává být součástí těla své matky, kdy v jeho těle rychle probíhá celá řada důležitých změn, které mu umožňují samostatný život, kdy hormony vyplavované do krve jeho matky naposledy řídí jeho cestu? Kdy to společné končí a samostatné začíná?

Obhájci a obhájkyně domácích porodů se opírají o přírodu, intuici, bezpečí, pohodlí a sounáležitost se svým prostředím. Nezřídka líčí porodnice jako prostředí nepřátelské, schopné i zastavit běžící porod nebo způsobit komplikace. Na co ale zapomínají nebo o čem mlčí, jsou závažné komplikace, které se během porodu mohou vyskytnout. Ani dnešní medicína je nedokáže vždycky předpokládat a i když se vyskytují zřídka, mohou mít fatální důsledky a vést i k závažnému postižení nebo ke smrti dítěte či matky.

Několik let jsem se pohybovala přímo v prostředí porodních sálů, několik dalších se ještě věnovala podpoře maminek a novorozenců a tak vím, jak rychle se může situace změnit a jak důležitým faktorem se v takovém případě stává ČAS.

Pamatuji si, jaké to je, když všichni na porodním sále brzdí pohledem vteřinovou ručičku a současně na maximum zrychlují reakce svých rukou a mozků. Jak vyplavený adrenalin aktivuje všechny i v případě, že je technika a odborníci na místě nebo přiběhnou na zavolání telefonem. Faktory odbornosti, dostupnosti techniky a zejména času se tady doslova vzájemně umocňují a jedno bez druhého funguje jen obtížně.

Věřím, že většina plánovaných domácích porodů proběhne bez potíží a že si příroda, matka a ti, kdo jí pomáhají, poradí. Ale taky vím, že v případě komplikací může nastat malér, který navždy zničí život dítěte i celé jeho rodiny. Ano, jsem si dobře vědoma, že komplikace nastávají i v porodnicích, že je v nich stále co zlepšovat, ale taky vím, že gravidita trvá dlouhých 9 měsíců a každá rodička tak má dostatek času, aby si vybrala porodnici, která bude vyhovovat jejím požadavkům a hodnotám. A že je tam po ruce nejen porodní asistentka, ale taky porodník, neonatolog, anesteziolog a další odborníci, kteří pravděpodobně nebudou potřební, ale na požádání přiběhnou (a to myslím doslova). Protože vědí, že každý jejich krok, každé zaváhání, znamená ztrátu tak drahocenného času.

Upřímně rozumím ženám, které se porodu bojí. „Porodní latina“ je jeden z oblíbených ženských předmětů a občas přináší historky, které ježí vlasy na hlavě i matkám pěti dětí, profesionálním hasičům a členům zásahových jednotek policie. Strach je velmi intenzivní emoce a věřím, že když pak někdo přijde s hladivým, útěšným slibem pohodlného porodu doma, vylekaná maminka se takové příležitosti ráda chytne. Ale ocitá se tak opravdu v bezpečí a opravdu dělá to nejlepší pro bezpečné narození svého děťátka?

Jak to tedy je? Je lepší si vybrat porodnici podle svého gusta a mít za zády všechny ty, kteří přijdou zachraňovat, když to bude potřeba, nebo zůstat s někým z blízkých a možná (nepřiznanou) porodní asistentkou a věřit, že všechny kroky poběží „předpisově“?

A když se něco zamotá, ať už pupeční šňůra nebo cokoliv jiného, zavolat záchranku a sledovat vteřinovou ručičku hodin a doufat, že přijedou, zasáhnou, pomohou, Že to bude možné?

A co je správně v tom nehorším případě, kdy přijde novorozenec o příležitost prožít svůj život právě v okamžiku zrození? Které právo by mělo být nadřazeno? Právo matky rozhodnout o svém porodu nebo právo dítěte na rychlou záchranu života?

Nemohu se zbavit pocitu, že by se znalostí práva pomazané hlavy nemusely zabývat  nic neřešícími drobnostmi typu „pamlskové vyhlášky“, jimiž je naše právo zahlceno Že by mělo mít čas na témata závažná a náročná.  Jsem přesvědčena, že by měla probíhat široká diskuse na toto téma a že úlohou státu je ji řídit, pojmenovat a definovat základní principy, které souvisí se životem samým.