Ty to nevidíš? Strach.

Pořád mi to všichni říkají. Říkají, že bubáci a příšernosti nejsou. A chtějí vědět, kde je teda vidím. A slibují, že je vyženou daleko pryč. Jednak bych teda hrozně chtěl vidět, jak ty moje vyženou, když se nedají chytit. A taky je vidím jenom já, což ale fakt neznamená, že neexistují, když je jiní nevidí. Vesmír taky existuje a já tátovi věřím, že existuje, no a co, že ho nevidím. Mám jen malý oči na to, aby viděly hvězdokupy a to všechno. A mám zas právě dost malý a mikroskopický oči, abych viděl…to abych viděl popeli. A mámě taky věřím, že existuje prach v pokojíčku a na ten možná ani nejsou vědecké důkazy. Na ten vesmír aspoň jsou fotky z dalekohledů.

http://www.postoy.sk/files/strach1.jpg

Tátovi to, že se bojím, dělá starosti. On teda dělá, že nedělá, ale jednak vidím jak se mračouní a jednak jsem šel minulý týden večer na záchod a taky se podívat, jestli je všechno v pohodě a slyšel jsem je, jak se o tom na schodech baví s Kamilou. Oni jsou vážně ujetý,  věčně se o něčem baví na schodech, přitom mají všude židle a gauč a křesla a venku lavičku. Ale starost jim to nějakou dělalo, protože Kamila si sundala gumičku z vlasů a jako vždycky ji  nechala na zemi. A tak jsem tam stál a táta říkal, že ty můry se nelepší a jestli nezkusit toho psychologika, že by na něco třeba přišel a Kamila řekla, že za ním zajde sama, ať mám konečně klid, a hrozně si vzdychla a pustila si rukou vlasy, až se zaleskly v okně i když jsem ji neviděl.

Tak já teda nevím. Už jsem u psychologika byl, vedla mne tam máma, když chtěla vědět, proč jsem se začal počurávat, že už jsem školák a že je to ostuda. No a psychologik nebyl žádný pán, byla to paní a měla vlasy jako babička Poděbradská, co už umřela. Ale tahle neumřela a ptala se mne na školu a taky kluky a na holky a co tak dělám. A malovala si se mnou a když jsem maloval noc, ptala se, kdo to tam je ve tmě. Takže je to jasný, taky to viděla a jen dělala, že ne. Maloval jsem jí ty popeli jako takový tečičky a ona si je schovala. A máma mne pak přestala pouštět na hokej, že se přepínám a z toho mám to počurávání, ale já na hokej chodit fakt chtěl, tak jsem nemohl spát, abych se nepočural a mohl na hokej, ale stejně jsem pak nemohl. A táta pak říkal, že s tím blbým zákazem hokeje snad půjde za tchýní, ale já nevím, co je to tchýně a nemůžu se zeptat, ale třeba je to ten psychologik, ale to by tchýně musela být paní. No, já vím, že se mám zeptat, ale nemůžu, protože nemám poslouchat o čem se baví dospělí když spím. A je jedno, ale úplně jedno, že ve skutečnosti nespím.

No ale když mám ty můry, tak to se fakt skoro počurám a protože u táty na hokej chodím, tak mám zas strach, že mi to taky zakáže. Máma mne vždycky obejme a hrozně mne tiskne, až to vypadá, že mne naplacatí a brečí tak, že pak brečím taky a oba jsme zoufalí, protože život je bordel a snůška katastrof a kolem nás samí psychopati. Ale z toho akorát vím, co je bordel, protože ten jsem měl v šuplíku s pastelkama a katastrofa, protože to je, když jsou u babičky povodně. Psychopat je možná něco jako psychologik, ale u toho jsem zatím nebyl, tak ani nevím, jestli je to pán nebo paní. No a pak máma usne a já někdy jo, ale spíš ne a pozoruju tmu, jestli v ní nezačnou být ty popeli a cucky, aby jí nic neudělaly totiž. U táty se někdy chodím dívat, jesti nejsou cucky ve tmě v ložnici, když táta s Kamilou spí, ale nechodím za ním ani když se bojím, protože mám říkala, že ať mne to ani nenapadne, že kdyby mne Kamila ukládala, tak by to byl skandál a katastrofa a protože taky bydlíme v místech, kde jsou někdy povodně, tak tam nejdu a jen stojím ve dveřích i když mi táta mockrát říkal, že ho mám vzbudit. Asi o té katastrofe neví.

No a včera jsem se probudil a tma byla plná cucků a už se lepily a kroutily a hrozně jsem se lekl, protože to se u táty nestává, tam cucky nebývají vůbec, nebo jenom úplně malý popeli. A taky je pokoj chráněný Kamiliným kamínkovým kouzlem, ale asi je to kouzlo slabý nebo co. Asi jsem ječel, což jsem poznal podle toho, že nade mnou najednou stála Kamila a ty cucky jí spadly do vlasů, ale pak se rozpustily a jakoby nikdy nebyly, fakt se vůbec nekroutily a nelepily. A to už tam byl i táta a brácha a Bublina, která nahoru nesmí, protože má pelech dole, ale teď si jí nikdo nevšímal a strkala mi čumák do ruky a to lechtalo. Kamila mi dala napít a táta zahnal bráchu a Bublinu a že mne půjde uspat  a  četl mi. A Kamila mi dala svůj šátek, voněl čokoládou a řekla tátovi, že ji něco napadlo a že až ráno a pohladila mne a šla. Prý se mají číst pohádky, ale táta čte někdy o indiánech a někdy o moři a tak. Tak mi četl o vesmíru a tajemných černých dírách, které prý všechno pohltí, což je něco jako když sežerou a mně by se moc líbilo, kdyby taková díra sežrala ty cucky a já už se nemusel bát. No a z té představy jsem pak usnul. Ráno byl táta nakřivo a říkal, že mi usnul u postele a Kamila se smála, ještěže je sobota A ještěže jsou prázdniny.

A tak jsem si po snídani šel malovat, protože Kamila nechtěla pomáhat u vaření, že až pak, až to pitomý kuře vykostí. Tak vykosťovala to pitomý kuře a já jsem si dělal obrázek a nakreslil si to všechno. I tu skříň, i tu černou díru i ty cucky. A pak černou díru, jak žere a ke všemu pohlcuje tu skříň a všechny cucky, co z ní lítají a všude lezou. A pak černou díru a sežranou skříň a všechny cucky.

A pak mi bylo do skákání a skákal jsem po židli, až z toho spadla váza Bublině na čumák a trochu se rozbila, no fakt jen trochu, na dva kousky a trochu malých a Kamila byla úplně potichu, že to byla váza po její mamince a táta říkal, že to si uklidím, ale já už to uklízel a táta se mnou, protože Kamila byla pořád úplně potichu.

A pak vstala a smrkala, tak jsem jí chtěl podat sprejíček do nosu, ale táta se přísně podíval, tak jsem radši utíral vodu na zemi. A Kamila najednou držela v ruce rozmalovaný obrázek, to jsem jasně poznal, protože byl namalovaný naležo, aby mi tam vešlo sluníčko a kytky a Bublina v boudě a já na houpačce. Bráchy jsem namaloval jenom kousek a moc se mi nepovedl, protože jsem přemýšlel, jaké tam namalovat velké lidi a napadla mne paní učitelka Bílková a děda Jakub a trochu máma a táta, ale to bych tam musel malovat taky Petra co bydlí s mámou, ale zas když nevím, jak dlouho tam bude bydlet, tak to nemá cenu a Kamilu, ta sice má cenu, ale zas tam nechci toho Petra, tak jsem toho nechal.

A Kamila si položila ty obrázky a taky si začala malovat a povídat mi, že se jako malá bála, že ji někdo jde do snu zabít. Namalovala mi takový sen, kde byl hrob a v něm dole miska jahod a někdo tam Kamilu posílal pro ty jahody a ona věděla, že ji pak zahrabe hlínou a pak se vždycky probudila. A ona věděla kdo to je a byl to její táta a ona to nikdy nikomu neřekla až už byla úplně dospělá. A tak jsem jí řekl, že teda nejsem batole a že jsem nemaloval žádný pitomý sen, protože sny nejsou, kdežto…kdežto cucky jo. Fakt jsem to slovo řekl, i když je to něco jako Voldemort a neříká se to. Ani mi to nic neudělalo. A pěkně jsem jí to vysvětlil a ukázal jí tu černou díru a jak žere, teda pohlcuje, skříň a úplně  všechny cucky. Ale ona se nezačala smát a namalovala tu skříň a jestli jí dám klíč a já ji nedal pastelku i když to byl obrázek a z obrázku žádný cucky lézt nemůžou. A pak jsem vzal do ruky ten její obrázek a řekl, že ona to vlastně měla dobrý, protože když se probudila, už tam žádnej hrob nebyl. Jenže já se probudím a cucky lezou ze tmy, kam napadaly, když byly ještě popeli. Takový ty popeli, co zbydlou z člověka když umře a spálí ho. Kamila se na mne dívá a asi se taky bojí, protože vypadá trochu jako Kudláček, když v matematice neví, kolik je 12 krát 7. Akorát on to neví často a Kamila takhle vypadá prvně, sahá do kapsy a podává mi svoje klíče, jestli je tam nějaký od skříně. Není. A ona říká, že jestli tam není ani od mojí pusy, tak jde udělat pudink.

A tak s ní míchám pudink a jak tak míchám, tak se slyším říkat, že v noci lezou ze skříně ty drobky, protože je tam ten popel, jak se strejda Michal, co s náma bydlel před Petrem a po strejdovi Karlovi, naprosto rozsekal na maděru na motorce. A taky je tam popel od babičky, co umřela, protože byla stará. A na skříni jsou takový svíčky a kytky a když se pohne záclona, tak máma jásá, že si s námi ti popeli povídají. Jenže já vím, co je to na maděru a umřela. To je smrt a smrt chce další smrt a jak ty popeli tajně v noci lezou ze skříně, tak z nich rostou cucky a z těch ta smrt a chtějí mi sebrat mámu, která je tragickým životem zkoušená a ještě ke všemu ji ničím já, když se bavím s tím proradným lumpem a ona je křehkost sama a už tak ji nebaví ani dýchat, když s ní nedýchám stejný vzduch. U táty dlouho žádný popeli nebyly, vždycky jsem to kontroloval, fakt každý kousek tmy, ale musel jsem si je donést v aktovce a tak už tady jsou a já mám strach, že mi smrt chce sebrat i tátu i když ten křehoučký není, protože je to chlap jak hora a taky dýchá hluboce, to jsem si dobře všiml. Jenže u smrti člověk nikdy neví. A Kamila lije ten puding do misek a dívá se na tátu a už nevypadá jako Kudláček, ale spíš, jako když mi spadla ta váza. 

A najednou mlčel táta a jen řekl Kamile - ty vole, on se bojí, že nás zabije popel ze skříně? 

A pak mi podal lžičky a já jsem je pěkně rozložil po stole, aby byly na ten puding nachystané. Táta ještě někam telefonoval a mně se zas chtělo poskakovat a tak jsem poskakoval a Kamila jen seděla a nechala mne poskakovat.

A pak jen řekla tátovi, že už nejspíš k žádnému psychologikovi nemusím, že "to už si taťko vyřešíš sám, že". Tak si jen říkám, jestli nepůjdu aspoň k tchýni nebo k psychopatovi. Třeba by se tam taky malovaly obrázky.