Ten dolík? Ten je od naběračky

Jo, ten v rohu nad stolem. Až budeme malovat, máma ho zalepí sádrou. Říkala. A taky sádrou opraví ten roh, co je tam odloupnutej. Má to tam takový modrý kousky, protože je to od hrnce, co mámě vypadl, když byla naštvaná. Já nevím, jakto. Prostě byla naštvaná. Lidí bývaj naštvaní. 

Říkala jsem to tátovi, když si šel se mnou pro věci na prázdniny. Teda, máma neví, že byl v kuchyni, tak jí to neříkej, jo? Zlobila by se. Ten chlap jí nesmí přes práh. Jenže já jsem nenašla tu prázdninovou tašku, tak jsem si dala věci do školního batohu a do pytlíku a do tašky na nakupování a boty do takového velkého pytle a všechno jsem to neunesla. Táta nad tím stál a vzdychl si a pak řekl: "Ty ses balila sama, že? Tak jdeme." 

Máma se s tátou rozvedla, když jsme byli malí. Chodila jsem zrovna do školky a neměla vepředu zuby, protože mi vypadly. Máma od táty odešla, protože je to tyran. Ale fakt hroznej tyran. Tak to je jasný, to odejít musela. Někdo nás chránit od škodlivejch vlivů musí, že? Mám ještě bráchu. Ten je větší a někdy bývá divnej. Ale to je prý ta puberta. Prý to budu mít taky. Tak jen doufám, že mi nezhrubne hlas, ale myslím, že holkám nehrubne. Aspoň máma má hlas vysoký pořád. Spíš až moc.

Musím uznat, že máma mne před škodlivými vlivy chránila dobře. Fakt, vlastním tělem. Milující náručí. Úplně tomu cíli obětovala každé svoje nadechnutí, aby na mne ten zloduch neměl vliv a nepůsobil mi psychické trauma. Ptala jsem se bráchy, jestli on to má, to psychické trauma. Zaksichtil se, zavrtěl hlavou a řekl mi, že jsem fakt malá a pitomá a zapadl do pokoje. Bráchu asi totiž máma chránila nějak míň a úplně ho neochránila a tak musí chudák brácha za tátou chodit. Vždycky když prijde, je naštvanej a štěkne se s mámou. Ale máma to myslí dobře, jen se ptá jak se měli a co dělali. Někdy se musí zeptat víckrát a třeba hlasitěji, ale za to ona nemůže, to je tím, že jí brácha neodpovídá. Máma někdy křičí, že dělá hluchýcho a blbýho jako ten jeho fotr. Ale pokud vím, tak táta hluchý není, když spolu někdy mluvíme v telefonu, je to divné, protože vím, že mne nechtěl. Ale slyší.

S tátou se vidím jenom někdy a chvilku. Že se s ním budu muset bavit poznám podle toho, že máma je naštvaná a křičí do telefonu a pak tříská nádobí a taky jí nádobí často padá. Někdy i na zeď. A někdy vysvětluje kamarádce Míše, co k nám chodí, že tomu hajzlovi se nechce platit výživný. Hajzl je záchod, to vím, říkali mi to kluci ve škole. Tak tomu nerozumím. Zeptala jsem se bráchy, co to jako je a on se zas zachechtal a řekl mi, že hajzl je táta a výživný jsou peníze, které táta dává mámě pro nás dva. A kdyby mne to prý zajímalo, dává je pra-vi-del-ně. Tak nevím. Ale je pravda, že když mne tlačily boty, tak máma říkala, že s tou almužnou, co na mne má, to nevytrhne a zas tak jako šermovala rukama kolem mojí hlavy. Tak jsem skrčila palec. Radši.

Jooojo, táta se mámě něco naubližoval. To Fanda, co s náma bydlí, to je něco jiného. To je mámina životní a osudová láska a naprosto jí změnil život. Fanda tátu taky zná a taky ví, že je hajzl. A tak to tak asi bude. I když brácha vždycky odejde od stolu, když to řeknou u jídla. Zrovna včera Fanda kvůli tomu bráchovi vyhodil koprovku do záchodu.

No a jak bylo vysvědčení, tak máma přišla, hrozně brečela, až se jí dělaly na puse takové černé potůčky, že musím jít se svým otcem v sobotu odpoledne na procházku a že nikdo neposlouchal, když říkala, že je to pro mne nebezpečné. A pak mi dala důležitý rady. Abych si k němu nestoupala blízko, abych neříkala nic o tom jak se máme a nejlépe vůbec nic a abych mu v žádném, ale fakt v žádném, případě nedala pusu. No fakt jsem se toho hajzla biologického bála. Tak jsem si na to oblekla tečkované šaty, co jsem dostala od Ježíška a mámě se to zdálo nevhodné, tak mi vybrala rifle a takové tričko, co mám už dávno. Asi, abych se nezašpinila. Prý ať ten držgrešle vidí, co způsobil.

Pak mne za držgrešlem odvedla do cukrárny a on tam byl s takovou paní a ta si míchala kafíčko takovou malou lžičíčkou jako pro panenky. Tak to má asi táta tu paní i doma. To jsem nevěděla, vždycky se v telefonu směje, že ho nikdo nechce. Tak už asi chce. A táta se mne ptal na vysvědčení a na školu a jak se mám a jak se mají křečci a já jsem mu neřekla, že umřeli, aby nebyl naštvanej. No a pak se ta paní podívala na hodinky a řekla: "No vidím, že už to tady vy dva zvládnete." a oblekla si svetřík. Usmála se na mne a řekla, že mám zavřít pusu a že pojedu s tátou na prázdniny. Podala tátovi ruku a ještě jsem slyšela, jak říká: "To bude v pořádku, pane Konečný, vy už to zvládnete. Předejte malou matce přesně v sedm, ano?" A táta řekl, že děkuje a nashledanou a bylo to.

A když jsem se pořád dívala s tou otevřenou pusou asi, tak mi řekl, že to není jeho paní, ale sociální paní a čekala, jestli se nebudu táty bát a nedostanu záchvat. Musím se bráchy zeptat, co je záchvat. No a pak jsme šli do parku a táta mne tam točil na kolotoči, což nevadilo, protože mi to máma nezakázala. Ani houpání na houpačce, tak jsme se houpali. Pak mne táta vedl domů a bylo to divné, vůbec se mi nezdál jako hroznej tyran. Je je teda fakt, že jsem malá a ještě tomu nerozumím a máma měla odjakživa na lidi čuch. Ale stejně. Pořád se hrozně moc usmíval, stejně jako paní vychovatelka v družině. A říkal mi, že spolu pojedeme na týden na prázdniny k babičce na chalupu, tak jsem se zeptala, jestli myslí tu příšernou čarodějnici a táta řekl, že jo a už se smál nahlas. To teda nevím čemu. Prý pojede i brácha, že se těší na babiččiny buchty. Se divím, že pojede. Se mnou nechce jít ani do parku. No ale pusu jsem mu fakt, ale fakt nedala. Ani ji nechtěl, jen mi vážně podal ruku.

No a doma jsem mámě řekla, že to bylo divný, ale dobrý a máma začala brečet, jestli jsem v pořádku a brácha vylezl z pokoje a řekli ji, že táta se na mne už měsíc třepal a ať přestane s tím, že by mi měl něco udělat. Táta se teda vůbec netřepal. To bych si všimla.

A brácha mi pak řekl, že teda na ty prázdniny pojede s náma, že ho ukecala ta sociální paní, ale jestli to tam bude nuda, že mne zahrabe do slámy třikrát denně. A máma brečela, že jsem její holčička a že nemůžu nikam jet a že to bude tragédie a doslova zločin. No a když jsem měla odjet, utekla ke kamarádce Míše a zamkla mne doma. Brácha přišel a vybral mi nějaké věci a naházel je na válendu, že on už jde a nechal mi klíče. Táta měl přijet v pět. Tak jsem si dala ty věci do  tašek a všeho a čekám u hodin s ručičkama. Pohybují se pomalu a já nevím, jestli tam chci nebo ne. Jsem zvědavá, jak babička, ta čarodějnice, vypadá. Nikdo ve třídě nemá babičku čarodějnici, všech holek jsem se ptala. Asi bude mít i černou kočku. Ručička poskočí a pak už slyším, jak táta zvoní u dveří.

II.

Zastavuji auto a zvoním. Ivuška mi otvírá sama a zve mne dál. Moc se mi tam nechce, čekám scénu a nemám na ni náladu. Pak ale začne malá natahovat, že neví, jak přinést věci. Na válendě má skrumáž tašek. Z igelitky čouhá šála. No, nevadí. Jedeme. Sbalím tašky a natáhnu k ní ruku. Házíme klíč do schránky, letmo prohlížím tašky. Ivuška rozpačitě stojí u auta. Je krásná. Tak krásná je na fotkách z dětství její máma, pokud si dobře pamatuji. Jen ty uši jí odstávají po mně. 

A já s ní, po roky trvajících tahanicích, konečně strávím týden. Mám trému. Neskutečnou. Zvládneme to?