Světlana - IV

Pokus o povídání a zamyšlení - inspirováno životem, vlastně je to objev z "šuplíkových vykopávek". 4. část.

**********

Byla ponořená ve své mysli velmi hluboko a bylo jí tam dobře. Nebyly tam zvuky, které ji mátly, věci, které neznala a bolest tam pronikala jenom zdaleka. Nebyly tam ani světlušky. Zkoušela je volat, ale neodpovídaly. Bylo stále obtížnější představit si jejich tanec. Už si nedovedla vybavit, jestli jí chtěly něco říci, nevěděla, že byla na chvíli sama jednou z nich. Zapomínala.

Pak jakési zvuky pronikly až k ní, byly jiné a jasnější. Měly dokonce i barvy. Nejdřív jen světlounké a skoro neznatelné, ale pak přišel zvuk "Karolína" a rozzářil se jasně růžovou. Světlana na něj zaměřila pozornost. Zvuky jí kreslily barevnou  pěšinu. "Miluji" bylo divoce rudé, "Naděje" svítila jasnou žlutí, "Snad" se rozvinulo jako blankytně modrý koberec. Zůstala na něm stát.

Najednou si nevěděla rady. Zvuky ustaly. Ohlédla se, zahlédla nesouhlasné tmavnutí růžového oblaku slova Karolína a udělala krok dopředu.

Ve stejném okamžiku, kdy jejímu muži Danovi otevřela fotobuňka dveře, se Světlana probrala. Trvalo pár dní, než byl určen rozsah poškození, které v jejím mozku napáchala vytékající krev. Lékař, který ji ošetřoval, psal zprávu o jejím stavu. Slova, která se objevovala na monitoru počítače vypadala chladně a o to zlověstněji, že jim chyběla schopnost lidského hlasu utěšovat. Začal psát rychleji, aby to měl za sebou. Pak mu sklouzly ruce z klávesnice a zůstal sedět bez hnutí, díval se do zdi. Tak strašně chtěl, aby přežila. Všichni to chtěli...

Zavrtěl hlavou a skoro popaměti spustil tisk. Z tiskárny se začal sunout list papíru.

"Založte to,"  řekl sestře zbytečně příkře a rychle vyšel ze dveří.

Danovi zněla v uších všechna ta slova.Hemiparéza, alexie, afázie, agrafie a další. Ani si je nepamatoval. Světlana prý nemluví, nepamatuje si skoro nic z toho, co doposud prožila. Polovina jejího těla ochrnula. Pravá polovina.

"Je pravačka, jak bude psát?" zeptal se vážného doktora.

"Když nemluví, může mi psát vzkazy."

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou a vzdech.

"Nemůže psát...nedovede to...i tuhle schopnosti ztratila, je mi líto. Taky schopnost počítat. Je dobře, že alespoň rozumí tomu, co slyší. Už začíná komunikovat."

Dan slyšel rány. Prudké mlácení do dřevěných dveří. Znělo tak věrohodně, že se ohlédl a hledal příčinu toho kraválu. Pak si uvědomil, že jej slyší jen on. Ozývalo se z jeho hlavy snad stokrát za minutu. V rytmu zrychlených úderů vykolejeného srdce.

"Zlepší se to?" Zeptal se a už si netroufl dodat: "Bude jako dřív? Bude mít náš život zase smysl?"

"Je mladá, hned jak to bude možné,  začneme s rehabilitací. Bude to tvrdá dřina na mnoho měsíců...doufejte."

Doufejte. Zase to slovo. Nenáviděl ho.

Na nočním stolku stála váza s malou kytičkou. Pokojík, kam ji přestěhovali byl malý, tři postele byly natěsnané u zdí, na stůl s židlemi už místo nezbylo. Dan poznal květiny. Pod pokrývkou ležela jeho Světlana. Bezbranná žena s dětskýma očima, v nichž četl tisíc otazníků. Pomohl jí posadit se. Pravou ruku jí složil do klína. Díval se na ni a cítil strach. Díval se na ni a hledal v sobě všechnu tu lásku. Říkal nějaká slova a neposlouchal sám sebe. Usmíval se na ni, na svoji - cizí ženu.

Cítil vinu. Tak strašnou vinu, že ji nedokázal ochránit.

Na šíji mu seděl strach. Strach, že ji nedokáže milovat.

"Doktore, zeptal se na chodbě. Trápí se?"

"Teď ještě ne, ještě ji chrání příroda. Nebude si nic pamatovat. Ještě neví, co všechno ztratila."

Začala dlouhá cesta zpátky. Světlana přijímala každý den tak, jak nadešel. Někdy se uzavřela do nesouhlasného ticha, to když nechtěla cvičit, ale většinou poslušně dělala to, co jí kdosi řekl.

Cvičila, nořila se do van s teplou vodou, zkoušela mluvit, řadila za sebe číslice vystřižené z barevných papírů. Počítala dny v týdnu, točila ručičkami dětských papírových hodin, nechala do sebe drobnými elektrodami pronikat proud. Postupně začala rozlišovat obličeje lidí, se kterými se denně vídala. Některé prý znala mnoho let. Nevěděla o tom.

Odpoledne přicházel Dan, nebo Dan s Karolínou, nebo Lucie s Karolínou a ona s polovičním úsměvem poslouchala vyprávění o jejich běžném životě. O životě venku. Tam, za plotem rehabilitačního ústavu.

Pomalu začínala zima.

"Kde...je...tá...ta?"

Ptala se Světlana Karolínky, když přišla s Lucií.

Stále častěji chodívala s Lucií.

Čas od času se na ni přišel podívat primář, byl hezký a pacientky z něj byly celé pryč. Světlaně se líbily jeho oči. Ta spousta soucitu, která v nich byla. Jako by měl v každém oku světlušku...Jednou mu to chtěla říci. Poskládala si v duchu větu a trénovala ji v pokoji před zrcadlem. Nešlo to, nedokázala ještě vyslovit tak dlouhé slovo. Znělo jí myslí. Světlušky, světlušky. Zdálo se jí to strašně důležité, nedokázala ale pochytat myšlenky tak, aby se jí neztrácely...Jen v noci, v noci se jí ve snu po pokoji rozletěly stovky svatojánských broučků.

Zaměstnanci ústavu byli na Světlanu pyšní. Dělala obrovské pokroky, alespoň to všichni tvrdili Danovi vždycky, když se ukázal v některé z ordinací.

Jen on nic nechápal.

Jen on nedokázal mít radost.

Jen on věděl, že žena, která ho čekává u okna pokoje číslo 111, žena, jíž je Karolínka-Linka každým dnem podobnější, je někdo úplně jiný, neznámý, cizí.

Stával před zrcadlem v koupelně, jeho tvář se v něm odrážela společně s jejím hřebenem, kartáčkem na zuby a starou rtěnkou. Strašně se nenáviděl. Myl se, drhl si obličej drsnou houbou a stejně se nedokázal zbavit pocitu, že má na čele nalepenou vrstvu kluzkého slizu.

Prostě to nedokázal.

Nedokázal ji milovat, nedokázal ji chránit, nedokázal ji vést za ruku ačkoliv věděl, že je strašně bezbranná, že bez něj bude tápat ještě víc.

Obracel listy v kalendáři, prosil čas, ať zpomalí, ať počká, ať ho nenutí se rozhodnout. V noci se budil zpocený, s nutkáním zvracet, s touhou utopit ve sklenici čehokoliv svou vlastní zbabělost.

Každé ráno odcházel z domu s nohama ztěžklýma břečkou viny.