Dostat se do úředního soukolí je vskutku jen pro silné nervy.

Vám držím pěsti.

Ale nemělo by to tak být. V okamžiku sporu v rodině jsme všichni zranitelní a když přilévá olej do ohýnků stát, všechno ještě zkřehne. Mám ve svém okolí několik párů, které se takto rozpadly. Ani se jim nedivím.

Držím pěsti a přeji pevnou nervovou soustavu!

Děkuji. Ráda bych napsala, že jsme lety zoceleni, ale...vždycky mne něco překvapí.

Napadla mne u čtení Tvého článku jedna asociace. Katka Karolová má tady jako nejčtenější blog v současné době příběh "rodiny", kde ti šílenci v podstatě vraždí své děti. A nikoho to nezajímá, protože "rodiče" mají svá "práva".

A u Tebe se řeší kdejaká pí...na, střídají se na Vás skupiny v podstatě vyšetřovatelů. Je to k poblití.

Držím Ti pěsti, ať to dáte, Jani.

My už jsme ve většině těch věcí "za". Děti jsou velké, tyhle texty vznikají z větší části na žádost jednoho z nich. V tomhle příběhu (v jeho opatrovnické lince) už jde "jen" o peníze. Reálný stav věcí je fixován.

I proto už je o tom možné psát. U nás je "hotovo". Jen nějak doufám, že by se mohl někdo, některá kapička v tom systému, zastavit, rozhlédnout a zamyslet. A něčím pohnout.

Věřím totiž, že jednotlivci se (až na výjimky) celkem snaží. Ale celá ta nevyzpytatelnost a nabobtnalost systému jeho funkčnosti prostě sama brání.

Katka...ještě jsem nesebrala odvahu u ní ani zareagovat. Musím ještě chvilku přemýšlet...

Správně se Klára ptá: co je soudu po tvém příjmu? Nejen, že jsi bez jakýchkoli práv a povinností vůči dětem manžela, a aby tě ještě vyháněli z vlastního domova, když jsou asistovaně předávány děti? Únik příjmu na internetu - copak se dnes vůbec někdo podivuje nad úniky ze soudních spisů? Mě můj plat - a všech mých kolegů - na internetu zveřejnil dokonce náš bývalý zaměstnavatel, abychom se báli, že se všichni dozvědí, kolik jsme brali a budou závidět. Bylo to ubohé a do téhle uslintané “české” kaše jsem si jen s úsměvem odplivnul. Něco je třeba opravdu řešit potažený hroší kůží a s úsměvem idiota. Moje zkušenost, Jano, je, že pomluvy, drby, útoky a zášť jsou časem zesláblejší, když dáváš najevo, že jdou jedním tvým uchem tam a druhým ven. Nenávist potřebuje odezvu, že opravdu zasahuje, zraňuje a bolí, pak je teprve šiřitel spokojen. Když patřičnou ozvěnu nemá, sám toho po čase nechá. To platí obecně, jen o to horší je to ve vztazích rodinných a intimních, kde navíc jako nudle v bandě lítají i děti. Nemám pro to univerzální radu a už vůbec ne nějaké ideální řešení. Někdy to zhojí až čas. A když ani ten čas, tak smrt. A tam už ta jistota je. Ostatně, občas posuzovat činy a slova očima smrti není až tak na škodu. Řada obrproblémů se tímhle syrovým prizmatem mění na pidiproblémky. Smrt se totiž umí dívat “velkoryse”.

Josefe, pod to se podepisuji. Popsal jsi "holý" život. S blbostí se nedá bojovat. Tu je možné řešit jedině tak, jak jsi to napsal.

1. Co je komu do tvého příjmu?

2. Práva jsou kde?

3. Nebo jsem mimo já?

Soud se domnívá, že můj příjem zjišťovat nejen smí, ale i musí. Lze to proto, že je to jednoduché. Jsme manželé, bydlíme spolu, nezapřeme se. Přitom by stačilo to neudělat a tvrdit, že spolu nežijeme a měla bych klid. Jenže...to se mám rozvádět? Fakt? (Mnohým se to stane.)

Práva? Všude jinde. Btw: chtěla jsem teď původně psát jiný článek, o neviditelných dětech, ale v minulé diskusi jsem se dozvěděla, že jako nematka se nemám co vyjadřovat. A já si prostě myslím, že právě ten pohled macechy na fungování systému je možná ten nejčistší. Nic po něm nechci totiž, jen "svatej pokoj". Nemám v tom zhrzenou či jinou lásku, nemám v tom vlastní děti. Jsem pozorovatel a mohu popisovat. Tak to dělám.

Nejspíš jsme mimo všichni, kdo věříme, že stát nás, ve vší věcnosti, chrání.

Tupost uredniho simla nema hranice Jani, Tobe karma a hlavne palcu drzeni.

Děkuji, Honzo. Musím uznat, že jednotlivci, které jsme potkali, jsou až na malé výjimky fajn. Řada z nich se nepřetrhne, ale v tom chaosu systému to snad i chápu. Jen celek toho systému je doslova gordickým uzlem. Jakmile se staneš jeho vláknem, je téměř nemožné se vymotat. Už nechceme nic jiného. A nejde to.