Světlana - I.

Pokus o povídání a zamyšlení - inspirováno životem, vlastně je to objev z "šuplíkových vykopávek". 1. část. 

**********

Konečně je zase viděla. Tiše ležela, čas kolem ní se zvolna vytrácel.

A ony přišly. Už skoro zapomněla, že je zná, už zapomněla, jak jsou nádherné. Její světlušky. Nejdřív se objevila jedna. Zablikala na červeném zábradlí, pak se zvolna zhmotňovaly ostatní.

Světlanu nezajímalo, odkud se berou, prostě jich tam najednou visel celý hrozen. Rozlévalo se kolem něj nažloutlé světlo. Ostatní barvy pomalu bledly a mizely, zvuky začaly slábnout a světlušky začaly zpívat.

Znala ten zpěv. Kdyby se nad ním zamyslela, uvědomila by si, že vlastně není zpěvu vůbec podobný. Nezamyslela se. Vnímala harmonické vibrace a ani si neuvědomovala, že se ztrácejí všechny pocity, které ji obklopovaly. Bylo jí dobře...

Cítila, že je zná, jen si nějak nedokázala vzpomenout, kde už se setkaly. Pak ale na záhyby jejího mozku narazila vzpomínka. Najednou věděla přesně, kde se s nimi seznámila.

Čas ztratil reálný rozměr a na vnitřní stranu víček jí v setině vteřiny promítl kus života.

To léto se dá popsat jedním slovem. Šťastné. Ona byla šťastná, její muž Dan byl šťastný, jejich čerstvě narozená dcera Karolína byla šťastná.

Život jí kladl jenom málo otázek. Chodila po ulicích v letních šatech a přes sluneční brýle viděla oblohu modřejší, slunce něžnější a mraky menší.

A neviděla Boha, ani minulost, ani budoucnost. Čas od času se rozhlédla a hledala je. Hledala je na loukách a v lesích, blízko velkých stromů, které toho spoustu pamatovaly a pod jejichž kůrou kolovala moudrost. Občas hledala v malém kostelíku. Byl skromně vyzdobený a malby na jeho zdech postupně bledly. Bohu by se tam mohlo líbit. Zkoušela hledat ve slovech moudrých lidí. Četla staré a ještě starší knihy o filosofii a netajila se tím, že rozumí jen některým.

Hledala někoho, kdo dává světu řád. Měla čas hledat. Byla totiž, jak už bylo řečeno, šťastná. Netoužila příliš po věcech, ale ty, o nichž si myslela, že je potřebuje, si mohla klidně koupit. Mohla by si koupit i některé z těch, které nepotřebovala, ale nedělala to. Ani ji to nenapadlo.

Skláněla se nad kočárem, nad postýlkou, nad vaničkou, nad spokojenou i nevrlou tváři jejich Karolíny. Dívala se jí do očí a nacházela v nich více moudrosti, než ve všech knihách, které kdy četla. Snad jen stromy věděly víc.

Dotýkala se ramen a vlasů svého muže, obracela k sobě jeho obličej, často se svlékali  a milovali. Hledala pak v jeho očích a občas, v okamžiku vyvrcholení měla na prchavý zlomek času pocit, že v nich zahlédla cípek Pravdy. Prohlížela si ho pak ještě znovu, když spal. Nikdy nenašla odvahu, aby se ho zeptala, jestli ví víc, než ona. Jestli pochopil Pravdu, Smysl, Žití...a kdovíco ještě. Snad se bála, že by ji nepochopil. Nebo spíš toho, že už to dávno všemu rozumí.

Na světě bylo krásně. Proti dešti pomohl deštník, proti bolesti hlavy hodina spánku, proti smutku láska.

Světlana upekla dort. Měl tři patra, byly na něm tři růžové růže z marcipánu. Dan zapálil tři svíčky a na stůl položil tři dárky. Karolína věděla, kolik je jí let. Uměla roztomile natáhnout tři prstíky. Rozbalovala dárky a věšela si stužky okolo krku. V jednom balíčku byla zástěrka. Holčička přestala být malá. Šla do  školky. Světlana přestala utírat prach každý den a začala pracovat. I toto léto začínalo tak, že se zdálo, že by se mohlo zařadit za ty ostatní. Šťastná léta.

První výplatu utratila za dárky. Úplně celou. Nakupovala s dychtivou radostí člověka, který může konečně někoho obdarovat tak nějak doopravdy. Nakupovala s rozhazovačností ženy, která nepracuje jen pro peníze. Doma položila na stůl knihu pro Dana, krásně ošklivou plyšovou želvu pro Karolínu a hedvábné pyžamo pro sebe. Pak taky lahvičku parfému pro přítelkyni Lucii, něco pro jejího muže, něco pro jiné muže a jiné ženy. Sedla si vedle stolu a usmívala se. Dotýkala se povrchů věcí a hladila jejich obaly. Chtěla do nich vtisknout své neviditelné stopy. Chtěla na nich nechat vrstvu své lásky, aby ji obdarovaní rozdávali dál.

Tak ji našel Dan.

"Nezdá se ti, že nám ubývá přátel?" Světlana položila otázku místo pozdravu. Danovy rty se dotkly jejích vlasů. Znal ji. Věděl, že bude mluvit dál. Nepotřebovala, aby jí odpovídal. Potřebovala jenom posluchače. Sedl si na zem k jejím nohám. Měla to tak ráda a jemu se ulevilo od bolesti zad.

"Prostě jsme je někde poztráceli. V životě, po  cestě. Normálně si založili rodiny a nejdřív byli pořád stejní. Pak je přestaly bavit toulavé tenisky, možná se jim začaly zdát málo solidní. Přezuli se do károvaných bačkor a jsou to hotoví lidé. Ukončení ve svém vývoji, spokojení, přesvědčení o své dokonalosti. Ztratili  dokonce schopnost snít. Víš, nevadí jim to. Ani trošičku jim to nevadí¨." Světlana pohodila hlavou, namotala si pramen vlasů na prst, nadechla se a pokračovala: "Nevědí o tom. Vůbec o tom  ne-vě-dí! "

Snažil se rozšifrovat, cože jí to zní v hlase. Stesk? Únava? Strach, že se jednoho dne probudí stejná jako oni?

"Jestli je tohle dospělost, tak nechci. Chci zůstat pořád zvědavá, chci se pořád na něco ptát sebe a tebe a knih a lidí. Chci je pořád poslouchat. Ne jenom slyšet, ale doopravdy poslouchat. Nejsem tak chytrá jako ty. Vlastně nejsem skoro vůbec chytrá, ale nechci být takhle dospělá. Je to jako žít jen napolovic...ne, jen ze čtvrtiny...nebo skoro vůbec."

Navinula na prst nový, tenoučký pramen vlasů a odmlčela se. Dívala se na stůl, ale Dan věděl, že jej nevidí. Nejen proto, že ji znal. Kdokoliv, kdo by s nimi byl v místnosti, by viděl, že se dívá přes něj někam do jiného rozměru. Nikdo tam za ní nemohl. Ani Dan. Ani Karolína, která jinak mohla úplně všude.

Před jejíma očima se objevovaly tváře přátel. V duchu jim nasazovala brýle s kalnými skly. Sama sebe si představovala s takovými brýlemi, dokázala by nevidět všechny ty věci, které ji denně překvapovaly? V představách kreslila na obličeje vážné masky, zkoušela jednu z nich uchopit a přiložit ji ke své tváři. Chtěla si vybavit, jaké by bylo nic od sebe nechtít. Na předloktích jí naskočila husí kůže. Otřásla se.